Ramenatý řimbaba dveře jen pootevře.
„Heslo!“
„Heslo?“
„No jo, chceš dovnitř, tak mi řekni heslo.“
Chvíli se dohadujeme, než pobaveně mrkne: „To víš, že tě pustím. Heslo si ale propříště pamatuj: Sláva Ukrajině!“
Sestupuji po točitých schodech do bývalého bunkru Ukrajinské povstalecké armády, na lvovském hlavním náměstí Rynok je pořád hodně dobře zakamuflovaný. Dnes je tady celonočně otevřená hospoda Kryjivka, mezi vystavenými samopaly, vojenskými helmami, mundúry a zarámovanými polními raporty se servíruje třeba skvělý boršč, půlmetrová klobása nebo kvas.
Na vodku s citronovou příchutí si člověk zvykne lehce. Na fotografie Stepana Bandery už hůř.
Pro většinu západních Ukrajinců je Bandera hrdina, symbol osvobozeneckého boje – kousek odsud má sochu, v krámcích se prodávají trika s jeho tváří. Pro nás a hlavně pro Poláky, kterých jeho vojáci měli ve 40. letech minulého století pozabíjet desítky tisíc, jde ale spíš o válečného zločince. Jenže ve Lvově se zkrátka nevyprávějí černo-bílé příběhy.
V českých stopách
Středobod západní Ukrajiny patří do zjizvené oblasti, kterou historik Timothy Snyder nazývá „krvavými zeměmi“. Postupně náležel k Haliči, Polsku, Rakousku-Uhersku, Sovětskému svazu, věčně se o něj někdo přetahoval.
V samém centru mělo zlopověstné žaláře gestapo i NKVD. Přežil drsná obléhání kozáky i Švédy, za první světové války sledoval ruskou ofenzivu kosící životy 250 tisíc soldátů rakouského mocnářství, za druhé hromadné masakry Židů řízené německými hrdlořezy.
Když tedy listuje svou kronikou, často to bývá bolavé vyprávění. Spisovatel Leopold von Sacher-Masoch, po němž byl pojmenován masochismus, se snad ani nemohl narodit jinde. A přece jde o nádherné město!
Je voňavé, ulicemi pod arménskou katedrálou se tulivě line konejšivý odér kávy. Levné, půllitr piva se dá pořídit klidně za dvanáct korun. Zelené, od mnoha parků. Rozesmáté, od studentů z několika univerzit. Roztančené, od hudebníků vyhrávajících na každém rohu.
A taky jaksi povědomé – v jeho zachovalých uličkách s polibky baroka i secese si připadáte jako někde v Budapešti, Brně, Bratislavě.
Lvov na rytině z roku 1845
Lvov na svou rakousko-uherskou minulost ostatně vzpomíná velmi rád, nejvíc tenhle sentiment pocítíte v restauraci Bruderschaft. Ve Virmenské ulici si pochutnáváte na pelmeňům podobných varenikách s jelením masem, ze zdi na vás shovívavě pohlíží busta Františka Josefa.
A domácí hrdě vypráví: „Právě tady u nás si v roce 1915 připíjeli na zdraví rakouští oficíři!“ Jedním z nich mohl být třeba pozapomenutý generál Rudolf Králíček ze slováckých Huštěnovic, který jistou dobu vedl obranu celého města proti Rusům.
S největším městem západní Ukrajiny jsou spojeni i další Češi – narodila se tu herečka Vlasta Fabiánová, prvorepublikový ministr Ludwig Czech, plno zdejších barokních fresek vytvořil rodák z Židovic František Řehoř Ignác Eckstein, bydleli tu kníže Lobkowicz s hrabaty Lažanským a Stadionem.
Dva měsíce zde pobýval Karel Havlíček Borovský. Ne náhodou – 150 let fungující Česká beseda je nejdéle existujícím krajanským sdružením Čechů na světě.
„Je nás asi sto, snažíme se mluvit česky,“ popisuje místopředsedkyně Ludmila Dejneka. „Své město považuji za nádherné, mám ho velice ráda. Nabízí až 55 % z veškerých historických památek celé Ukrajiny. Britské noviny The Times ho roku 2008 v žebříčku evropských měst, v nichž můžete strávit nejhezčí víkend, zařadily na třetí místo.“
Nepřezdobený dort
Lvov od nás přitom není tak daleko, jak by se možná zdálo – rozkládá se jen nějakých 850 kilometrů od Prahy, kousíček za ukrajinsko-polskými hranicemi. A právě snad jen ty hranice nás mohou od výletu odrazovat, celníci tu jsou schopni zdržovat návštěvníky i několik hodin.
Jakmile se ale jednou přes čáru dostanete, je to zážitek. Jste sice v zemi, jejíž východní konec trápí výstřely zbraní, tady to však jako turista poznáte nanejvýš podle Putinovy podobizny na toaletním papíru, co ho prodávají ve stáncích.
Vlastně si připadáte bezpečněji než v Praze. Lvov je spící, poněkud opomíjená kráska. Lvov je též nepřezdobený dort. Snad mu prominete oprýskané fasády kostelů i výmoly na ulicích z všudypřítomných dlažebních kostek.
Snad budete mít nakonec pochopení i pro to poněkud pyšné heslo před Kryjivkou. Protože ne za všechno si Lvov mohl vždycky sám, i k té hrdosti smíchané se střelným prachem ho dohnaly historické okolnosti.
A protože – to především – na špetku té pýchy má nárok. Na lvovském Rynku se zachovaly desítky domů z 16. století, UNESCO spolu s nimi ocenilo i renesanční palác Kornyakt nebo klasicistní radnici.
Na město dohlíží kopec Vysokyj zamok, místo úžasného výhledu a zbytků hradu ze 13. století. Velkolepý Palác Potockých zase nechal před více než stoletím vybudovat ministerský předseda Rakouska-Uherska, teď slouží jako rezidence ukrajinského prezidenta.
Tohle vás možná překvapí. Do Lvova je blíž z Prahy než z Moskvy nebo z boji sužovaného ukrajinského Doněcku.
Je obklopený řadou muzeí, kaváren, obchůdků, soch – vedle už zmíněného vůdce nacionalistů si pomník vysloužil třeba i polský spisovatel Mickiewicz.
Než tohle obejdete, na Lvov padne večer. Snad takový, jaký viděl ze svého vagonu Švejk, když tudy podle Haškova románu projížděl dál na východ. Korzo se plní turisty, většinou Poláky. Bruderschaftem kmitají číšníci oblečení do uniforem podle vídeňského vzoru, nabízejí nealkoholický uzvar (odvar ze sušeného uzeného ovoce) nebo nastojku (panáka vodky) s mátovou či medovou příchutí. Bolehlav prý nehrozí, jen musíte k douškům správně přikusovat špek.
Na rohu ulice v arménské čtvrti stojí spanilá blonďatá slečna, na houslích čaruje divokou moderní písničku od skupiny Nirvana. Vlní se do rytmu, podupává. Usmívá se, přestože jí to v rozloženém futrálu hřivnami příliš necinká. Tohle je pravá tvář dnešního Lvova, ne ta Banderova.
Jen je potřeba se za ní vypravit. A nebát se cesty do lvího města.
