Pro průjezd Atacamou, nejsušší pouští světa, jsme dostali jednoduché navigační pokyny: poušť, poušť, poušť, ruka, poušť. Sedělo to. Po pár stech kilometrech nádherné, ale už kapku nudné pouště z ní najednou trčí obří ruka, monumentální 11 metrů vysoké dílo chilského sochaře Mario Irarrázabala. Škoda, že pitomci se spreji jezdí i doprostřed pustiny a mají nutkavou potřebu čmárat i na tuhle obrovskou lidskou končetinu.
A pak nás zase čeká nekonečná poušť. Ale pomalu se přece jenom blížíme k silnici číslo 5. Tahle chilská legenda je vlastně severojižní autostráda táhnoucí se touto podivně nudloidní zemí po západním pobřeží Jižní Ameriky. Ruta 5 je poslední částí panamerické dálnice, začíná totiž až na Aljašce a končí právě v Chile.
Pán prstenů
Nádherná pustina nás provází už pár týdnů na pomezí Bolívie a Chile. Od největší solné pláně světa Salaru de Uyuni jsme vyjeli na západ k jednomu zapomenutému hraničnímu přechodu do Chile, ale zabloudili jsme a skončili na cestě, která není na mapě. Respektive není v té naší, nejlepší mapě, jakou jsme sehnali. Nakonec jsme ale rádi, že jsme se ztratili.
Krajina je jak z příběhu Pána prstenů, hotový ráj pro malíře a básníky. Nikde ani noha, žádní turisté, jen občas stádo lam. Šestitisícové zasněžené vrcholky hor máme na dosah, výškoměr ukazuje 4 000 metrů nad mořem. Takhle nějak by možná mohla vypadat polabská nížina v dobách, kdy její sopky ještě měly dost sil.
Chile made in USA
Najednou jsme v Chile a také v pořádném šoku. Po divoké a chudé Bolívii, kde to smrdí socialismem, je to propastný rozdíl. Chilané se prý rádi hlásí k Evropě a USA nemusí. Těžko říci, zda je to pravda, nebo jen přání, ale náš první pocit je, že jsme "ve Státech".
Vánoce jsou ještě za dveřmi a na domech svítí sobi, na komínech povlávají Santové a u obchoďáků jsou příšerné fronty. I v Calamě, prvním velkém městě, jaké po dlouhé době vidíme. Calamu živí Chuquicamata, největší povrchový měděný důl světa.
Pokud se dopředu zaregistrujete (visitas@coldeco.cl], můžete se do něj i podívat. S trabanty nás tam bohužel nepustí, takže dostaneme helmu, reflexní vestu a po dlouhé době usedáme do jiného vozidla. Autobus s průvodcem je tady totiž zadarmo a tak neváháme a vyrážíme.
K dolu přiléhá stejnojmenné městečko, které vzniklo společně s dolem v roce 1911. Dnes je pusté, nikde ani noha. Jako by před chvílí všichni odešli nakupovat na Vánoce. Poslední rodina se však odsud odstěhovala v roce 2008, protože důl se dostal až příliš blízko k ulicím města. Nezbořili ho, opuštěné domy tady zůstanou jako památka.
Dole v dole
Je to zážitek, ale pár "měst duchů" už jsme viděli, a tak se spíš těšíme na důl. Bezpečnostní procedury jsou konečně za námi, všichni máme dlouhé rukávy, nohavice i uzavřené boty a autobus tak konečně projíždí závorou. Po úzké servisní stezce míříme k obří jámě, která je pět kilometrů dlouhá, tři kilometry široká a kilometr hluboká.
Na hlavní silnici potkáváme gigantické náklaďáky, žluté obludy s obrovskými pneumatikami, které ale dole v těžební jámě vypadají jako drobečci. Pick-up standardní velikosti vedle nich vypadá jako malinká tečka. Každé auto v dole a jeho okolí je označené dlouhou vlajkou, aby je řidiči těchto žlutých mastodontů viděli. Nebo alespoň měli šanci vidět.
Autobus zastavil a na prohlídku máme pouhých deset minut. Hodně šibeniční čas vzhledem k tomu, že nic podobného už v životě neuvidíme. Díváme se do té obrovské jámy a nechce se nás uvěřit, že něco takového někdo opravdu vykopal. Konec konců, trvalo to sto let. Pod zemí jsou prý zásoby mědi na dalších padesát, ale ty už chtějí Chilané těžit klasicky v ražených tunelech, takže tihle obři postupně zmizí. Škoda.
Veselá panameriká dálnice
Vracíme se zpět na panamerickou dálnici. Někdo nám říkal, že Chilané nejsou moc vřelí, prý spíše uzavření, ale na naši kolonu mává každý druhý. Poctivě se držíme v pravém pruhu, ono to při rychlosti kolem 80 km/h ani jinak nejde, ale i tak zdržujeme provoz. Auta, která si nás fotí, zdržují ta, která si nás nefotí. Vypadá to, že si Chile oblíbíme.
Náš původní plán byl přejet odsud do Argentiny a pokračovat po východní straně hor. "Nejezděte tam, nic tam není," radí nám však argentinský cyklista, který jede po panameře na svém kole s vozíčkem. Podle značek se tady na kole jezdit nesmí, dokonce ani tahat vozíky, ale Chile vypadá, že je prostě v pohodě. Fotí si nás dokonce i místní policisté, kteří zdržují provoz stejně jako obyčejní smrtelníci.
Máme před sebou skoro dva tisíce kilometrů. Míříme až na konec silnice číslo 5, která končí daleko na jihu v Quellonu. Dál už se dá pokračovat jen lodí. A pak na nás čeká Carretera Austral, prý nejkrásnější cesta na jihu Ameriky.