Absurdistánem do nádherné divočiny, kde se žije mezi solí a pouští

aktualizováno 
Bolívie je země, kde je dobré držet se dál od civilizace a hlavně úředníků. Ovšem pak je tu krásně, píšou Češi s trabanty, kteří jedou napříč Jižní Amerikou.

Horským průsmykem projíždíme hlouběji do Bolívie, která nás v mnohém směru překvapí. Nesmyslná úřednická rozhodnutí jsou asi nejhorší v celé Jižní Americe, ale v magické krajině nás čekají neuvěřitelné zážitky. | foto: Jakub Nahodil & Zdeněk Krátký, pro iDNES.cz

Bolívie je krásná země, kdyby nás tak příšerně nerozčilovala. Máme pocit, že jsme spadli do Afriky nebo postsovětské Asie. Takový hezčí Kazachstán, silnice nic moc a podivné chování na každém kroku. Nic tu není jasné. Zejména ceny ne, ale na všechno jsou pravidla. Jestli má Jižní Amerika nějaký vypečený Absurdistán, je to Bolívie. S Venezuelou v závěsu.

Rozkaz zněl jasně

Od jezera Titicaca se dostanete lodí. Tedy, loď je silné slovo. Něčím mezi vorem a prámem poháněným slaboučkým motorem. Prostě rázovitý přívoz. Lodě se ohýbají na vlnách, ale plují. A to nám stačí.

Najíždíme na první volnou, místa je dost. Maluch, trabant, jawa. Do cesty nám skáče kapitán a zuřivě mává rukama. Loď není ani z poloviny plná. Ptáme se, o co jde. "Jen dvě auta na loď!" zní rázná odpověď. Poukazujeme, že na lodi je ještě dost místa pro dva trabanty. Ne, jen dvě auta na loď! Ptáme se, zda to platí i pro šlapací autíčka. Zdá se, že platí.

Musíme na druhou loď. Nevíme, jestli se máme smát, nebo děsit. Na druhém prámu stojí náklaďák o rozměrech tatry. Lodička se pod ním povážlivě naklání.

Podle plánu

Hádáme se, že chceme jet na jedné lodi. Trabant s maluchem a jawou váží maximálně dvě tuny. Tahle obluda samotná jich má alespoň šest. Ale rozkaz zněl jasně, na zdravý rozum není čas. K šesti tunám přidáváme další. Vše je, jak má být. Prám se sice hýbe velmi nejistě, ale jsou na něm dvě auta. Zajímalo by nás, jestli by tam narvali dva náklaďáky, kdyby se tam vešly.

Dřevěné lodě v naprostém klidu převážejí nákladní automobily stejně jako...

Dřevěné lodě v naprostém klidu převážejí nákladní automobily stejně jako autobusy, ale podlaha nevydržela ani váhu našeho bakelitového trsátka. Ještě že jsme na břehu.

Proč to dělat jednoduše

Plazíme se ke břehu, vyjet z bárky ale nebude taková legrace. V podlaze chybí pár prken. Tedy pár, zhruba polovina. Loď, kde jede zbytek týmu, má palubu kompletní. Narážíme do břehu, asi to mělo být přiražení. Opatrně couváme, křup, prkno rupne. Pojedeme dopředu, křup. Uvízli jsme, začíná nás to vytáčet. Kdybychom jeli na druhé lodi, nic se nestalo, ale rozkaz je rozkaz. Rveme trabanta pryč z paluby. Konečně jsme na suchu.

Kapitán chce zaplatit, podle něj šlo vše podle plánu. Hádáme se o cenu, až to nakonec nevydržíme a začneme se smát. Tohle je prostě Absurdistán. Dáváme mu o pět bolivianů víc, než chtěl, ať si za to koupí prkna na palubu. Kaboní se, ale peníze si nechá.

V opuštěné továrně jsme našli úkryt před nepříjemnou bouří.

V opuštěné továrně jsme našli úkryt před nepříjemnou bouří.

No to bych se na to podíval.

No to bych se na to podíval...

Paranoia

Bolívie je země, kde vás rychle přepadne paranoia, že vás chtějí všichni obrat. Zejména, pokud mají nějakou úřední funkci. Platíte nehorázný poplatek za vjezd do města a pro jistotu i za výjezd. Ptáme se proč. A proč ne?

Na silnicích je to lepší. Standardní cena mýtného jsou čtyři boliviany (místní měna Boliviano, 1 BOB=2,7 Kč). To nic není. Ale najednou chtějí osm. Ceník nikde nevisí, hádáme se, máme pocit, že nás chtějí obrat, až přijede místní a dá osm. Nelhali nám. Už nám z toho hrabe. Musíme pryč z hlavních cest.

První kilometry po bolivijských silnicích. Míříme k Salar de Uyuni, největší...

První kilometry po bolivijských silnicích. Míříme k Salar de Uyuni, největší solné pláni na světě.

Kdysi tudy táhli Butch Cassidy a Sundance Kid, lupiči gentlemani, alespoň podle legend. Lupičství tu provozují rádi dál, ale gentlemanství zmizelo.

Otáčíme a míříme k Uyuni, největší solné pláni světa. Cesta je příšerná, hrkáme se podle trati kamsi k jihu, ale když zajedeme do maličké restaurace uprostřed ničeho, jsou tu milí a ochotní. Čím dál jsme od civilizace, tím lépe.

Tvrdý život mezi solí

V dálce se táhne nekonečné bílo. Prostor bez lidí a bez poplatků. Ovšem až poté, co ještě musíme dát dva boliviany za vjezd na pláň. Sedm korun, to nás nezabije.

Fotogalerie

Zvedá se vítr, blíží se bouře. Jestli chcete vidět tvrdý život, zajeďte do Colchani, brány salaru. Na jedné straně sůl, na druhé straně poušť. Vítr nesoucí oblaka prachu lomcuje plechovými střechami, na kterých leží balvany, aby je vichřice neodnesla.

Nedaleko stojí opuštěná továrna, kdysi se tu pytlovala sůl. Stěny se rozpadají, dveřmi lomcují poryvy větru, ale uvnitř je klid a sucho. Zapadli jsme sem na poslední chvíli. V dolních patrech neprší ani nefouká. Plničky pytlů nejsou zas tak staré, může to tady být opuštěné dvacet, třicet let. Ne o moc víc.

Nikdo to tu nedemoluje, nekrade. Dokonce ani klubko hliníkového drátu nikdo nesebral. Jsme tu uprostřed ničeho a čekáme na ráno. Těšíme se na Salar de Uyuni – místo, které je třeba zažít.

Zatím nejhezčí cestovatelský zážitek z Jižní Ameriky máme před sebou. Rozlehlá...

Zatím nejhezčí cestovatelský zážitek z Jižní Ameriky máme před sebou. Rozlehlá pláň nám poskytne takový pocit svobody, jaký jsme ještě nezažili.

Velké bílé nekonečno

Bouře polevuje, nedá nám to. Vylézáme z továrny. Nad hlavou nám září miliony hvězd, sedáme do aut a míříme na salar. Chvíli hrozná cesta, pak solný nálev a hnědobílé bahno, vypadá to tu jak v Čechách po oblevě. Jsme zklamaní, ale zkoušíme jet dál. Voda mizí, bláto mizí a my vjíždíme na nekonečno, neuvěřitelné bílé nekonečno, které marně krájí světla našich aut. Můžeme jet kamkoli, až na okraj světa. Stavíme stany a čekáme na ráno. Bude to stát za to.

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Ilustrační foto

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Varhánky i v poledne? Víme, kde v Kitzbühelu hledat nejlepší trasy

Alpské kouzlo sjezdovek v rakouském Kitzbühelu

Kitzbühel, to není jen Hahnenkamm, na kterém se jezdí slavný sjezd, ale také pestrý výběr z 230 kilometrů sjezdovek....

Další z rubriky

Dovolená s miliardáři. Svatý Mořic je jako jahoda v předraženém šampaňském

Svatý Mořic na břehu jezera Moritzer See je nejstarší alpskou turistickou...

Byli tu snad všichni. Charlie Chaplin, Brigitte Bardotová, J. F. Kennedy, Alfred Hitchcock či německý filozof...

Berbeři, poušť a nádherné hory. Antiatlas je dostupná exotika v Maroku

V první polovině úseku Icht - Tafraout se střídaly nádherné scenérie pouštních...

Málo frekventované pohoří Antiatlas na jihu Maroka ohromuje rozervanými pouštními scenériemi, načervenalými štíty i...

Další komplikace. Do Benátek nejen za peníze, ale také s rezervací

Itálie, Benátky. Romantika pro jednoho zákazníka na tradiční gondole a kolem...

Návštěvníci Benátek si od roku 2022 budou muset svůj pobyt v pověstném městě na laguně rezervovat - dostane se do něj...

Najdete na iDNES.cz