„Či pan nerozumie?“ Já jsem osobně schopen se s Poláky docela dobře domluvit verbálně – to je jasné. Bylo tomu tak i s panem Andrzejem W., milým starším pánem a místním to rodákem z malého jihopolského městečka Jugowice severně od Náchoda.
Právě tady se zkoušely antigravitační létající stroje nacistů. A Soví hory, které jsou nedaleko, pak byly místem, kde se měly tyto pozoruhodné létající stroje vyrábět.
S panem Andrzejem bych si býval povídal ještě mnohem déle, ale už je čas vyrazit do malého pohoří u polských hranic. Má nevinné jméno – Soví hory. Góry Sowie či jak říkají naši němečtí sousedé, kteří tu kdysi žili: Die Eulengebirge.
Toto pohoří, které impozantně vyčnívá z relativně fádní ploché agrární krajiny jižního Polska, je velice zvláštním místem. Je velmi malé a tak trochu mi připomíná naši Šumavu.
Tyto hory jsou hezké – dnes jsou národním parkem. Pro milovníky vojenské techniky je zde muzeum obrněných vozů pod širým nebem.
Krásně se také prochází ve smíšených lesích, je zde celá řada příjemných penzionů, kde lze ochutnat – mimo jiné – vynikající místní pstruhy.
Střílelo se bez varování
Ale bývalo to tu jiné. Už těsně předtím, než se Adolf Hitler stal kancléřem, bylo toto pohoří pečlivě uzavřeno a velice přísně hlídáno. Podle mých informací se zde v okruhu deseti kilometrů střílelo bez varování.
Mimochodem, nikde v Říši nebyl takto přísně střežený prostor. V Sovích horách v místě zvaném „Osowka“ nechali nacisté vyhloubit mnoho obřích jeskyní, efektně vybetonovaných. Práci vykonávali vězni z nedalekých koncentračních táborů, pracovali na směny a hodně jich tu zahynulo.
Některé z jeskyní připomínají svou velikostí katedrály, jiné zase labyrint geometricky setkávajících se chodeb. Mnoho vojenských expertů se delší čas domnívalo, že v těchto horách měla být vybudována nová základna pro vůdce a generální štáb wehrmachtu. Měla vystřídat tzv. „Vlčí doupě“ v severovýchodním Polsku. Ale bylo to tak, že v Sovích horách se měly vybudovat montovny antigravitačních létajících těles – ano, takzvaných létajících talířů.
V některých těchto chodbách se zdá, jako by byly opuštěny teprve nedávno.
Detail jedné z mnoha chodeb Sovích hor
Nacisté měli – či používali – na 64 funkčních létajících prototypů. Princip není zase až tak složitý, jde o dva disky navzájem proti sobě rotující, které tímto způsobem odbourávají zemskou přitažlivost. Potom už stačí jen velmi málo energie a těleso je takto schopno letět neuvěřitelnou rychlostí.
Tyto létající stroje – respektive jejich pohon – byly do značné míry vynálezem rakouského filozofa a vědce Viktora Schaubergera. Tento špičkový rakouský vědec přišel na princip antigravitační energie ve chvíli, když jednou pozoroval pstruhy v jisté alpské bystřině. Rozvibrování jejich ploutviček a následně jiný typ pohybu, který byli pstruzi schopni vyvinout, jej přivedlo na tuto myšlenku.
Stroje se zkoušely v tajných leteckých základnách v severním Norsku a také na Špicberkách. Severní Norsko se podařilo nacistům dokonale vylidnit, aby zde nebyli žádní očití svědci. Ještě zajímavější však je, kde se tyto stroje vyráběly – tedy ještě předtím, než měl být celý komplex hotov. Některé díly byly z Porúří, další pak z Plzně a jiné zase vyráběli v Praze.
Prazvláštní a neidentifikovatelná technická instalace. Ve zdejších lesích je těchto objektů celá řada.
Výzkum, tedy spíše produkci, osobně řídil Albert Speer – mimo jiné říšský ministr pro zbrojní průmysl. Jeho pravidelné okružní jízdy po továrnách Porúří, Plzně a Prahy končily vždy právě tady – v Sovích horách.
Výstavba měla veškerou prioritu a do Sovích hor bylo přepravováno tak obrovské množství cementu, že to v celé říši nemělo obdoby. Použilo se ho tady více než na výstavbu severoatlantického valu v Normandii.
Záhadný zvon
V nedalekých Jugowicích se v bývalém vytěženém dole (Václavův důl) zkoušely možnosti, jak by člověk vydržel uvnitř stroje bez jakýchkoliv zdravotních obtíží. Byl zde nainstalován tzv. „zvon“, přístroj o rozměrech 3,5 krát 5 metrů, který svým tvarem zvon opravdu připomínal.
Podle mnoha svědectví – a to nejen od vězňů – se v jeho vnitřku zkoušelo, jak docílit toho, aby mohl člověk v jeho interiéru bezproblémově fungovat. Nejdříve se to testovalo na ještěrkách a jiných menších plazech. Pak přišli na řadu zajíci a větší zvěř. Později – po neustálém dolaďování – se dovnitř umísťovali vězni, kteří měli po vystoupení ze zvonu problémy s rovnováhou. Podle dalších svědectví svítila z dolu během zkoušek podivná modrozelená záře a byl také slyšet výrazný hučivý zvuk. Netrvalo však dlouho a problémy se podařilo vyřešit. Létání nestálo již nic v cestě!
Někdy se v Jugowicích natáčejí válečné filmy...
V průmyslové zóně na kraji Jugowic stojí dodnes kruhovitá betonová konstrukce, ve které Němci zkoušeli svoje létající talíře. Prý se této konstrukci říkalo „mucholapka“. Talíř byl uchycen silnými řetězy uvnitř konstrukce a zkoušela se takto řada jeho funkcí – stoupání, klesání a tak dále.
Černé slunce
Výstavba montoven v Sovích horách byla pod přímým patronátem vědeckotechnického institutu SS s názvem „Černé slunce“. To byla supertajná instituce SS, jejímž hlavním posláním bylo sdružovat ty nejlepší německé vědce. Jedno oddělení se zabývalo vývojem atomové bomby, jiné vývojem tryskového motoru, biochemických zbraní, ovládáním lidské genetiky, antigravitačních létajících těles, vývojem raket pod vedením Wernera von Brauna…
Skoro každý ví, že von Braun později pracoval pro americkou NASA. To, co ale zůstalo velice dlouho v utajení, jsou právě nacistické experimenty s antigravitací. Nejen Američané, ale i Sověti převzali od nacistů mnoho různých technologií a tento fakt se jim dařilo dlouhá léta úspěšně tajit.
Není to pro nic za nic, že se na jihu Spojených států (zejména pak v Novém Mexiku) od roku 1946 objevovala celá řada zvláštních a nevysvětlitelných světelných úkazů.
Bývalé kasino příslušníků SS
Sověti ze začátku zkoušeli tyto stroje v Baltských státech – které skončily na delší čas v područí Sovětského svazu – a to zejména v severozápadním Estonsku na ostrově Hiiumaa. Tyto bezpilotní stroje Sověti „posílali“ přes Baltské moře směrem na Švédsko, kde pravidelně havarovaly v lesích. O těchto událostech se pak často psávalo v místním regionálním tisku. Mimochodem, v královském vojenském archivu Švédska je o tom stále mnoho zpráv a některé z nich jsou až fascinující.
Ale zpět do polských Sovích hor. Výstavba zde probíhala přespříliš pomalu, což nesmírně rozčilovalo nejen Alberta Speera, ale i samotného vůdce. Mezi pracujícími vězni se pravidelně vyskytovaly epidemie cholery a ani počasí výstavbě vůbec nepřálo. Nacistům se celý tento komplex zvaný Riese (Vladař) nikdy nepodařilo dostavět.
Konec války přišel velice rychle a pro nacisty asi i nečekaně. Projekt Riese vzal tímto zasvé. Němcům se však podařilo těsně před příchodem Rudé armády zahladit většinu stop, tedy těch nejdůležitějších. Celkem dokázali (alespoň částečně) vybudovat okolo deseti obřích jeskynních komplexů uvnitř hor a také několik prazvláštních betonových instalací v lesích, o kterých nikdo nikdy nedokázal jasně říci, k jakému účelu vlastně sloužily.
Navždy pod zemí?
Těsně před příchodem Rudé armády se skupina asi čtyřiceti esesmanů vydala se zhruba 150 vězni zahlazovat stopy. Ani ne za týden byli tito vězni v nedaleké rokli do jednoho postříleni…
Dodnes se pokouší jistí experti s hlubinnými detektory zjišťovat, co vše místní kopce ve svých nitrech skrývají či mohou skrývat. Uplynulo již mnoho času a vše důkladně zarostlo, tedy i vstupy do dalších eventuálních slují. Možná?
Rudá armáda všechny šachty a sluje do jedné zatopila. Pro jistotu. Později sem polská armáda uzavřela na dlouhou dobu přístup. Teprve koncem devadesátých let se otevřelo šest slují veřejnosti. V jedné z nich je hladina vody tak vysoko, že se zde dá pohybovat pouze na gumových člunech.
Tato jeskyně byla zatopena Rudou armádou a jezdí se zde na gumových člunech. Je to docela zážitek.
Čtyři jeskyně zůstávají i nadále veřejnosti uzavřeny. Přitom právě ty jsou nejzajímavější, všude je téměř na půl metru vody a na dně jsou vidět nástroje jako lopaty, vrtáky a také samopaly. Škoda, že je téměř nemožné se do těchto jeskyní dostat.
Rád bych se do nich jednou podíval, znám je jen z fotografií místních ochránců parku… Možná že i proto pan Andrzej na moji otázku, zda se i do těchto jeskyní dá dostat, rezolutně zakroutil hlavou a odvětil: „To tedy zapomeňte, ochranáři národního parku jsou v tomto směru velice přísní, neboť výdřeva v jeskyních bude už naprosto shnilá a může jít potom i o život…“ „Či pan nerozumie?“
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
