Stojím na návrší v jedné ze čtyř zdejších pevností a vlastně tentokrát ani nepotřebuji s nikým „live“ ani „online“ sdílet svoje pocity. Západ slunce nad nedalekým ostrovním národním parkem Kornati předvádí v tuto chvíli ze své světelné show absolutní maximum. Jen šílenec by se teď nedíval na nebe, ale do mobilu.
A pode mnou je město, ze kterého se vylouplo něco jako perla Dalmácie. Bez přehánění. Před dvaceti lety při poslední návštěvě tu vládlo poválečné ošuntělé smutno. Teď jsou tu dva vyhlášené národní parky, dvě památky UNESCO, čtyři fungující pevnosti, živoucí historické centrum, michelinská restaurace uprostřed osm set let starých zdí. A ještě stále ta atmosféra Chorvatska. Takového, jaké by je člověk chtěl mít.