V Rakousku se začíná mnoho desítek let po konci nacismu diskutovat o roli tamních horolezců a turistů v nacionálně-sociálním systému. Horské chaty a stezky, dosud pojmenované po nacistech, se zřejmě časem přejmenují, jak ukazuje příklad Pichlovy chaty v Korutanech.
Není ale jasné, co se stane se jmény horolezeckých směrů. Ty se totiž tradičně jmenují po svých prvovýstupcích. Například pro Pichlovu cestu (Pichlweg) už existují alternativní názvy - Diagonální, Pravá jižní nebo Cesta jižními policemi.
Nacista Eduard Pichl
Eduard Pichl, první předseda oddílu Austria Vídeň, patřil k dodnes existujícímu spolku Alpenverrein (OEAV). Schopný organizátor a horolezec, jehož nejslavnější cesta vede právě na Dachstein, byl zároveň antisemita. Už ve dvacátých letech minulého století spoluprosadil protižidovská ustanovení v horolezectví.
Pichlův případ však není ojedinělý. Podobně je tomu i se špičkovým meziválečným lezcem Manfredem Kauschkou. Ten sice vylezl legendární hranu na Dračí zub v pískovcovém skalním městě u Hrubé Skály, zároveň byl ale aktivním nacistou.
PO STOPÁCH PICHLA
Zdolat Pichlovu cestu v Dachsteinu není žádná legrace. Drobná suť v prudkém svahu ujíždí, kameny nedrží a ze stěny se vylamují menší i větší kameny. Dobře připravení rekreační horolezci se však výstupu nemusejí příliš obávat.
My jsme vyrazili od parkoviště u Türlwandhütte okolo šesté ráno. Do desíti hodin jsme se trápili pěší turistikou. Zvláště závěrečné stoupání pod skalní stěnu nám dalo co proto.
|
Cesty jsou tedy díky práci nadšenců z rakouského horolezeckého spolku relativně bezpečné a jasné Když najdu kroužek, jsem správně. Když ne, musím hledat správný směr. |
V půl jedenácté však přece jen překračuji trhlinu a vyrážím do první délky. Ta je jako většinou v horách rozlámaná a ze stěny se vylamují kameny. Po pár metrech však narážím na první zacementovaný kroužek a pár skob. Přelézám nejtěžší místo celé cesty a jsem na prvním štandu. Je to místo, kde se přivazuji ke skobám, volám na svoji spolulezkyni a ta se vydává za mnou.
Postupně vezme s sebou všechny karabiny, které jsem pro své zajištění použil. Nacházím další kroužek, jakých je v cestě kupodivu dost. Jsou totiž na téměř každém štandu a najdou se i v obtížných místech.
První varování
Až do velkého suťového kotle lezeme ve studeném stínu. Jsou tu lehké police, které spojují tmavé komíny. V jednom z nich spolulezkyně nedává pozor a padá. Ani nestačí vykřiknout a už se houpe v laně. Chválabohu, že to bylo hned na začátku. Bereme to jako upozornění, že musíme napnout všechnu sílu i pozornost, abychom nahoru vylezli živí a zdraví.
Skála už je velmi kvalitní a téměř se neláme. Jen na policích jsou hromady volné suti. Ve velkém suťovém kotli ovšem ztrácíme kroužky i orientaci. Po pár minutách sluníčka vlézáme do mraků a tak se jen dohaduji:
"To jsou velké bloky z průvodce, tamhle vidím markantní skalní zuby a tady je hluboká soutěska." Asi to tak bylo, ale nakonec se ocitám v prekérní situaci velké obtížnosti. Nohama opírám o hladkou stěnu kouta, záda odírám o převislou skálu a kolena a ruce se snažím nacpat do spárky.
Napřed se leze spárou přesně na šířku člověka, po několika metrech následuje čtyřmetrový traverz doleva a závěrečných patnáct metrů vede další spárou na štand.
Potom přichází série vodorovných ale úzkých polic nad kolmými skalami. Za slušného počasí z nich musí být krásné výhledy. Třikrát po nich přejdu příliš doprava a pak obtížně hledám správnou cestu. Přichází nejtěžší místo zvané Pichlschritt, kde je starých skob i nových kroužků jako naseto.
|
"Už to není výlet, už to není ani sport, už je to jen o tom, jak co nejrychleji dolézt na vrchol," unaveně říkám partnerce. |
Blíží se tma
Přichází patnáctá délka a na mě krize, nechce se mi dál. Navíc je lezavá zima a vlhko. Pár délek myslíme už jenom na to, že se do tmy nahoru nedostaneme.
Další police jsou sice široké, ale ukloněné tak, že místy jsou to spíš plotny. Ještě jednou bloudíme, ale pak nás několik jasných délek přivádí až na větrnou hranu východního dachsteinského hřebene. Vždy, když dorazím ke kroužku, tak je radosti jako na Starém bělidle.
Tmu předbíháme jen o pár minut, ale ty nám stačí, abychom našli nenápadnou traverzovou pěšinku, která nás dovádí k sérii ocelových lan. To ulehčení! Většinu materiálu balíme do batohů a již potmě sestupujeme směrem k chatě Dachsteinwartehütte. Posledních pětadvacet metrů slaňujeme a stojíme na ledovci. Cáry mraků se nad ním převalují, a tak nevidíme nic s baterkami ani bez nich.
Šťastný návrat dolů
Vážu spolulezkyni na lano a říkám: "Jdi kolmo dolů." Únavou už nepoznává, kde je dole a kde nahoře. Křičím na ní, že dolů je dolů. Dorážíme na cestu vyjetou od rolby a nakonec i k Wartehütte. Partnerka jde místo po ledovcové dálnici v odhrnutých závějích po stranách. Nechce tomu věřit a pochopí to teprve ráno, až jí ukážu stopy.
Druhý den v sedm ráno jdeme totiž úplně sami po ledovci k lanovce. V dalekém širokém okolí není ani živá duše, a tak si můžeme dojít na záchod. Není však zajít kam, protože všude je vidět. Svorně tedy sedíme na bobku vedle sebe a lehce na ranním čerstvém vzduchu konverzujeme. Sjíždíme lanovkou k autu a po půldenní rekonvalescenci hurá domů.
|
ÚDAJE O PICHLOVĚ CESTĚ |
|
Prvovýstup: E. Pichl, F. Gams a F. Zimmer (27. července 1901) |
