Malý Velký kaňon Providence
Tolik zeleně ve Velkém kaňonu nespatříte. A stanovat v něm také nemůžete. Providence Canyon je v tomhle lepší.
Jen předloni přilákal Velký kaňon do vyprahlého údolí řeky Colorado na 4,7 milionů turistů. Takový cestovní ruch přirozeně Arizoně jiné americké státy závidí. Ale co naplat, když samy takový přírodní unikát výletníkům nabídnout nemohou? Jen v Georgii si nezoufají, vědí si rady.
V roce 1971 tu ve Stewart County zpřístupnili památku, která sice nemůže arizonskému Velkému kaňonu konkurovat krajinným majestátem, stářím a mohutnými rozměry, ale v principu nese totožné geologické rysy. Její nejhlubší údolí, měřeno od vyhlídkové plošiny až na dno kaňonu, měří 46 metrů. Ta pamětihodnost se jmenuje Providence Canyon.
Vedena je jako park státní – nikoliv národní – a dnes láká k pobytu a rekreaci 300 000 turistů ročně. Vzhledem k tomu, že je rozlohou tisíckrát menší než Velký kaňon, to vůbec není špatný výsledek. Na čtyřech kilometrech čtverečních jsou zde k vidění dramatické výchozy prudkých svahů, zažijete tu procházky rozbrázděnými červenavými údolími. Východy a západy slunce jsou tu kouzelné. Stejně jako ve Velkém kaňonu.
Div přírody? Kdepak, jen doklad velmi špatné zemědělské praxe.
Navíc tu ale není takové horko a sucho, roste tu i zeleň. A na vymezených místech lze dokonce i kempovat. Ta snadno přístupná krása má ovšem původ, o němž většina turistů netuší. Providence Canyon nevznikl před 5–6 miliony lety, jako proslavený přírodní div v Arizoně. Letos oslavil teprve 188 let své existence.
Není dokladem působení přírodních sil, ale spíše lidské neschopnosti. Utvářela jej totiž eroze, způsobená špatnou zemědělskou praxí osadníků v 19. století. To, co sem lidé jezdí obdivovat jako zmenšenou verzi Velkého kaňonu, je obyčejným souborem neobyčejně velkých erozních rýh na zbídačené jílovité půdě.
Koncentrovaná čistota Skotské vysočiny
Krása nesmírná. Ale pro znalé poněkud depresivní. I tady, v okolí hor Quiraing, dříve rostly stromy.
Snad hrdí Skotové prominou, ale „jejich“ Skotská vysočina se počítá mezi nejmalebnější místa celého Spojeného království. Právem. Snad nikde jinde na světě vás zvlněná krajina překrytá svěžími travinnými porosty, prokládaná malebnými skalními výchozy a rašeliništi, tak intenzivně nepohltí. Byť to zní zvláštně, ta uvolňující prázdnota okolního prostoru vás vnitřně vyplní. Říkejte si tomu třeba genius loci, duch místa.
Lidé se sem s nadšením vydávají na túry, aby se obdivovali uklidňující čistotě přírody. Aniž by si byli vědomi toho, že z té vychvalované přírody tu vlastně zůstalo pramálo. To, co je dnes odhaleným reliéfem, totiž dříve bývalo lesem.
Nastavte kompas na samotu. Krásné a mile zapomenuté ostrovy Evropy |
Když sem v roce 82 našeho letopočtu dorazili Římané, to ještě pokrývaly koruny stromů celý horizont. Pak ale zapracovaly sekyry a pily. Dřevo bylo třeba na stavbách, půda se otevírala zemědělskému hospodaření. Rozlohu zdejších lesních porostů zredukovali za pár desetiletí o polovinu. K rozvolnění zdejších porostů se později přidala pastva a také těžba rašeliny, které musely stromy ustoupit.
Čistota krajiny, která nás dnes tolik oslovuje, je důsledkem surového odlesnění celého regionu v minulosti.
S formováním současné podoby krajiny skotské vysočiny vydatně pomohli Římané, pastva a výroba dřevěného uhlí v milířích.
V 17. a 18. století pak nad pozůstatky někdejších skotských hvozdů zlomila hůl honba za dřevěným uhlím. V milířích shořel zbytek zdejší stromovité vegetace. Nyní jsou lesy na Vysočině vzácností, pokrývají jen asi 4 – 5 procent rozlohy území.
Ta oslovující čistota a prázdnota Skotské vysočiny zkrátka není důsledkem působení přírodních sil. Romantická je ve skutečnosti asi tolik jako procházka holosečí. To nejmalebnější místo Skotska je jeden velký hřbitov stromů.
Největší umělý ostrov světa
Tuto zemi, zasvěcenou pěstování tulipánů, Nizozemci vybojovali na moři.
Tulipány v Almere, zábavní parky, majáky na pobřeží, proslavené letecké muzeum, cyklostezky. Určitě se nedá říct, že by nizozemská provincie Flevoland neměla cestovnímu ruchu co nabídnout. Ale většina z těch zdejších pamětihodností zrovna nenese punc historie a činí celé území, nejen svým reliéfem, na zážitky poněkud plochým.
Flevoland na tom ale vinu nenese, v Evropě je totiž úplným nováčkem.
Dvě třetiny rozlohy této provincie jsou totiž založeny na polderech. Východní Flevoland vznikal mezi roky 1950 a 1959, Jižní Flevoland pak od roku 1959 do 1969. Dohromady se jim říká Flevopolder a jejich rozloha činí 970 kilometrů čtverečních. Spolu jsou tím největším uměle vytvořeným ostrovem na celém světě.
I když je to snadné myšlenkami nepostihnout a zrakem přehlédnout, hlavní senzací této destinace je, že je kompletně vybudovaná člověkem.
Neskutečné zázraky přírody. Na těchto místech oceníte krásu planety Země |
Celý ten hustě zasídlený region, s 330 000 obyvateli, stojí doslova na vodě. Na rozdíl od jiných velkých polderů je Flevopolder obklopen hraničními jezery (IJsselmeer, Veluwemeer, Ketelmeer a Gooimeer) nebo kanály, které jsou usazeny pod úrovní moře. Celé území tak vypadá jako docela normální kousek zabydlené souše.
Historických památek nabízí Flevopolder pomálu. Rybářská osada Urk je čestnou výjimkou, na vyvýšeném výběžku pobřeží existuje už tisíc let.
Působí naprosto obyčejně, jako fádní kus rovinaté krajiny. Celý Flevopolder je ale dílem člověka.
Traktory obdělávaná pole, silnice, větrné elektrárny, malebné moderní vesnice. Vzhledem k absenci historickým stavebních památek to působí až fádním dojmem. Ve skutečnosti ta zem pod nohama není dílem přírody, ale výtvorem, který na světě svou velikostí zatím nemá obdoby.
Nedotčená zahrada Amazonie
Ekologický význam deštných pralesů Amazonie nikterak nesnižuje to, že je mnohem mladší a méně dotčená, než si lidé běžně představují.
Amazonská nížina, s plochou téměř pěti milionů kilometrů čtverečních, je překrytá tím největším tropickým deštným lesem na světě. Zasahuje na území devíti jihoamerických států: Brazílie, Bolívie, Venezuely, Peru, Kolumbie, Ekvádoru, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany.
Toto rozsáhlé území je považováno za jeden z nejcennějších ekosystémů planety a bývá často nazýváno plícemi Země. Což je sice z odborného hlediska poněkud zkratkovité a nepřesné, ale na ekologické hodnotě to Amazonii rozhodně neubírá.
Vnímána je jako odvěký chrám přírody, území nikdy nedotčená člověkem, která jsou nyní trestuhodně plundrovaná a ničená. Jenže jak naznačují současné výzkumy, s tou proklamovanou dlouhověkostí a nedotčeností Amazonie to zase tak divoké není. Velká část amazonského pralesa je jen 5 000 let stará, přičemž lidské zasídlení regionu je tu datováno o další tisíce let dříve. Amazonie, jak ji známe dnes, se od svých počátků vyvíjela v úzkém kontaktu s člověkem. A byla jím ovlivňována.
Tam, kde dnes leží ony neprobádané a tajemné džungle, žilo ještě v rozmezí let 1250 – 1500 našeho letopočtu přes milion lidí. A to žádných primitivních domorodců, žijících v harmonii s přírodou. Ale stavitelů opevněných vesnic a měst, budovatelů silnic a teras, výkonných zemědělců. Jejich aktivity – vypalování, lov, kácení, přesazování a pěstování – přímo ovlivnilo složení půdy a druhovou rozmanitost na 10 – 12 procentech rozlohy Amazonie.
Překrásná a tajemná ano, nedotčená ovšem nikoliv. Pralesy překrytá krajina byla domovem milionové populace lidí.
Omračující pestrost druhů rostlin a živočichů Amazonie je z části vedlejším produktem lidského hospodaření v pralesích.
Ta je dnes tím největším tropickým deštným pralesem světa, územím, které si ochranu nepochybně zaslouží. Ještě před pěti staletími však byla z desetiny své rozlohy velkou obdělávanou zahradou.
Gejzír potěšujících omylů
Fascinující útvar, který by přírodní cestou vznikal možná i desetitisíce let.
Vsadit boty na to, že se podivujete nad pohádkovým dílem dovedné přírody, u nevadského Fly Geyser znamená, že odejdete bosky. Ano, ten nezvyklý desetimetrový masiv vypadá jako unikátní geologická formace, utvářená minerálními solemi a vařící vodou.
Ve skutečnosti je ale výsledkem chyb v inženýrských propočtech.
Té první se dopustili už v roce 1916, když spolu s hydrology z Washoe County propočítávali ideální místo pro založení studny na soukromém pozemku. Vrt měl zajistit vodu pro závlahové hospodaření. Voda se ovšem ukázala být příliš horká a mineralizovaná, k jímání se nehodila. Výsledkem tohoto neúspěšného pokusu bylo malé travertinové jezírko. O osmačtyřicet let později se jiní inženýři rozhodli zužitkovat tento potenciál druhým vrtem. K jejich škodě se nicméně vyjevilo, že zdejší voda není až tak horká, aby mělo budování geotermální elektrárny cenu. Zátka, kterou druhý vrt utěsnili, navíc dlouho nevydržela.
O zbytek senzace se postaraly rozpuštěné minerály ve vodě, uhličitan vápenatý a oxid křemičitý, které se rychle hromadily kolem nového gejzíru. A kromě dalších travertinových jezírek, kterých je kolem třiceti, vytvořily působivý kužel, jenž umí být mezi osmi až deseti metry vysoký. Výraznou barvu mu propůjčují společenstva horkovodních řas.
Jezírka, travertinové kaskády a fenomenální gejzír. Dohromady dnes někdejší chyby vytvořily třicetihektarový areál plný zajímavostí.
Počet vrcholů i jejich výška se u Fly Geyser postupně mění. Dílo vytvořené člověkem tu stále pracuje a pořád překvapuje.
Fly Geyser je součástí soukromého přírodního parku o rozloze třiceti hektarů. Je fenoménem, který by v přírodě podle odborníků samovolně vznikal přes 10 000 let. S pomocí lidských omylů mu však stačilo pouhých pár dekád.
