S posvátným očekáváním jsem se blížila k zdálky pěkně vyhlížející vilce, zasazené do zahrady s keři a palmami, ve které Andrić žil na sklonku života. Branka byla otevřená a na sloupcích visely kdysi jistě monumentální tabulky s nápisy „Klub kniževnyka – Writer´s Club“ a „Dom Iva Andrića“. Před vrátky mě zaujala rozkládací reklamní cedule lákající na „gotova jela – porcija 4 DM“ (hotová jídla – porce 4 DM).
Dům nebyl velký, ale vypadal příjemně a zvenku i útulně. Pravý šok jsem ovšem zažila, když jsem vstoupila do (také kdysi jistě udržované a uklizené) haly se schodištěm. Málem jsem narazila do zašlého barového pultu a do spousty stolků a dřevěných rozvrzaných židliček bez ladu a skladu se povalujících v pusté místnosti s oprýskanými zdmi (původně byly asi bílé).
Přiběhla mladá servírka v ušpiněné zástěrce a já se pro jistotu anglicky ptám, jestli si mohu dům prohlédnout. Stále mi nedochází, že se nejedná o kulturní památku typu muzea či památníku. Slečna s poťouchlým výrazem přikyvuje. Vydávám se po schodech do patra. Dřevěné schodiště je pokryto prošlapaným a zmačkaným koberečkem a lemováno zažloutlými fotografiemi nakřivo visícími v lepším případě na skobách.
Stále ještě nevěřícně procházím malou chodbičkou, ze které nahlížím do malé komůrky, kde se suší něčí plavky a zamířím do první ze dvou místností, které se v patře nacházejí. Jedna místnost byla kdysi zřejmě autorovým pokojem. Teď jsou zde ošuntělé umělohmotné stolky s propálenými špinavými ubrusy a po zemi se válejí popelníky. Na poličce se kupí hromádka vlaječek (je tam i česká) a uvnitř, pokryty prachem, jsou naskládány knihy Andriće vydané ve všech zemích, které zastupují ty smutné praporky.
V rohu místnosti leží na zemi zarámovaná a čímsi politá fotografie Iva Andriće, kterak přebírá Nobelovu cenu z rukou norského krále. Teď už vím, co cítím. Velký smutek. Ani se mi nechce jít do druhé místnosti s balkónem. Ale tam už pro jistotu nic není. Scházím dolů a ještě v jakémsi zbytku naděje si jdu vyfotit bystu Andriće krčící se v křoví. Narážím ovšem na mrazák s coca-colou…
Kromě Andrićova domu najdeme v Herceg Novi ještě staré centrum s několika kostely, samozřejmě několik stovek kaváren (národní zvyk Černohorců je vysedávat v kavárně každý den, a to zřejmě celý - od rána do rána), přístav, muzeum, hrad Kanli Kula, kde se v létě pořádají hudební a divadelní festivaly a jako podél celého pobřeží Černé Hory i krásné pláže.
 Černohorské pobřeží, jedno z nekrásnějších v Evropě. |
 |
 Pohled na moře |
 |
