Ještě než se dostaneme k afghánským ženám, jak se v Afghánistánu žije cizince ze „západu“?
Většina cizinek funguje tak, že sídlí v ostře střežených objektech, jako jsou ambasáda USA, sídla neziskovek nebo vojenské základy. Ani po Kábulu se cizinka neprochází, moc se neukazuje. Prakticky jen přejíždí z místa A do místa B vozem, pokud možno s ochrankou. Bezpečnostní riziko je značné, hrozí únosy a je to také kulturní šok.
Vy sama jste někdy po Kábulu chodila?
Já občas musela a chtěla bych bývala i víc, ale je to opravdu náročné.
Proč?
Zaprvé musíte vždy počítat s možností únosu. Zadruhé, cizinka procházející se po Kábulu nebo kdekoli jinde v Afghánistánu je pro místní obyvatelstvo „marťanem“. Ačkoli máte šátek, dlouhé rukávy, zejména pro afghánské muže jste jako zjevení. Oni bílou ženskou, které kouká z pod šátku obličej, nedej bože vykukují ještě blond vlasy, nikdy neviděli. Vidíte ty lačné oči, sahají vám na zadek a jsou stále agresivnější. Nemůžete se jim vlastně divit. Oni to neznají, nevidí kolem sebe ženy. Znají jen tu svoji, ostatní potkávají v absolutní většině jen v burce (ta zakrývá celý obličej). A tak na vás najednou civí, makají a hrozně rychle se to celé může zvrtnout.
Co tedy běloška může v Afghánistánu dělat?
Sjednávat si schůzky, na ně se dopravovat autem, pokud možno s doprovodem. Venku na ulici většinou nepomůže ani doprovod chlapa.
Ale prý tomu v Afghánistánu dříve bývávalo jinak…
Ano, zejména v 60. a 70. letech. Kábul byl považován za jakousi Vídeň východu, byly tam univerzity, kultura, společenské dění, moderní ženy mohly chodit i moderně oblékané.
Jak a proč se to tak změnilo?
Postupně, jak radikální islám nabíral na síle. Drsně řečeno, duchovní v mešitách prostě dělali dobře svou práci. A Taliban tomu pak nasadil korunu. Čili dnes cizinka, zejména běloška, tam může fungovat de facto napůl inkognito. Moje kamarádka Španělka, která v Kábulu pracuje pro neziskovou agenturu, měla například při nedávných volbách úplný zákaz vycházení.
A jak jsou na tom místní ženy?
Dělí se v zásadě do dvou skupin. Tradiční, konzervativní, těch je ovšem absolutní většina, málo vycházejí ven, a když už, tak v burce a téměř vždy s doprovodem někoho z rodiny. A pak je malé procento žen prakticky jen v Kábulu, které nosí jen hidžáb (velký šátek) a je jim tedy vidět obličej. Zdá se to marginální, ale pozor, i to už je dnes vlastně trochu provokace. Většinový Afghánec to jen tak neskousne. Ty ženy mají přitom většinou pod šátkem nějaké širší kalhoty, tuniku do půlky stehen, vždy dlouhé rukávy a celé ruce zahalené. Ale je jim vidět obličej, už to je svým způsobem revoluční. Některé z nich se pak odvažují mít hidžáb barevný – což je považováno za velký výdobytek svobody.
Co tedy ženy třeba v Kábulu smějí a nesmějí dělat?
Nesmějí skoro nic a smějí toho velmi málo. Třeba jsem nikdy neviděla ženu v Afghánistánu řídit auto. Starají se o dům, o děti, uklízejí a vaří. A to je prakticky všechno. V Kábulu jsou i zahrady určené jen pro ženy. Ty se tam s malými dětmi scházejí, pořádají pikniky. Ale je to jen pro ženy, muži tam nesmějí. Už vůbec tam pak nemůže jít cizí novinář s foťákem. Je to prakticky jediné místo, kde se mohou ženy cítit uvolněně, sundat šátek, trochu se poodhalit. Často to bývá jejich jediná zábava - být s kamarádkami na vzduchu, pobavit se a najíst.
Můžou být vůbec šťastné?
Ale asi svým způsobem ano, uvědomte si, že nikdy nic jiného nezažily. Nemusejí pracovat, jsou v soukromí, starají se o děti, mnohým to asi vyhovuje. Je tam jinak nastavený systém hodnot. Velkou roli hraje i to, že nemají jinou osobní zkušenost a mají obtížný přístup k informacím ze světa.
Ženy v zemi TalibanuO životě současných afghánských žen natočila Lenka Klicperová s kolegyní Jarmilou Štukovou dokumentární film Ženy v zemi Talibanu, který odvysílá ČT 2 ve středu 24. září od 21:45 hodin.  Lenka Klicperová Lenka Klicperová je fotografka a dokumentaristka, od roku 2002 pracuje v časopisu Lidé a země, deset let je jeho šéfredaktorkou. |
Mohou snad sledovat aspoň televizi, ne?
Ano, pokud ji mají. Ale uvědomte si, že tam letí hlavně turecké telenovely, které jsou jen jakousi červenou knihovnou, pohádkou. Jejich vlastní život je tomu na hony vzdálený.
Cestují?
Co vás napadá, to nepatří k tradici, kultuře. Cestuje jen elita. Málokdy se stane, že někdo studuje v zahraničí a to je hlavně v nejbližším okolí, v Íránu nebo v Pákistánu.
Jak tedy vypadá život průměrné ženy?
Často začne chodit i do školy, ale jen pár let a pak ji rodina prodá. Sňatky probíhají dohodami mezi rodinami, málokdy rozhoduje náklonnost partnerů. Stanoví se cena, za každou nevěstu musí ženich zaplatit. Třeba jeden náš překladatel, příslušník střední třídy, nám tvrdil, že potřebuje na svatbu 25 000 dolarů.
To tedy není malá částka ...
No právě, vede to k obrovské frustraci mužů, musejí totiž nashromáždit relativně velký majetek a pak teprve zahájit rodinný život. V Kábulu obrovsky kvete svatební byznys. Jsou tam speciální svatební budovy, které velikostí připomínají velká nákupní centra, vejde se tam i 20 000 lidí. Seznámili jsme se s jedním bohatým obyvatelem Kábulu, který měl na svatbě 11 000 hostů a k tomu 4 000 bodyguardů. Je to sice zdroj zábavy, ale zároveň ukázka společenského statusu. Ženich musí pozvat všechny příbuzné, jinak by se strašně urazili. Tento systém naprosto ruinuje mezilidské vztahy.
Kolik let bývá nevěstě?
Vdávají se většinou do 16, 17 let, navzdory tomu, že plnoletost a způsobilost ke sňatku je podle zákona až od 18. Přebíjí to ale tradice. Vdávají se i malá děvčátka kolem deseti, jedenácti let. Někdy si ženich vezme ještě malou holčičku a počká až je z ní ženská, ale dost často také ne a to je katastrofa. Takže jsou tam normální třináctileté dívky, které jsou už matkami.
A jaký osud čeká afghánskou ženu po svatbě?
Pak už jen rodí a rodí, jedenáct dětí není žádný počet. Chodí nakupovat na tržnici, vaří doma a stará se o děti.
Chodí třeba na výlety nebo se koupat? Případně do nákupních center?
Ale kdepak. Normální afghánskou ženu tohle úplně míjí. Sedí hlavně doma. Přesto, ale začíná aspoň v Kábulu letět kosmetika. Otevírají se nové obchody, kosmetické a nehtové salony, kadeřnictví. Oblečení západního stylu je však velmi málo.
Mohou se ženy těšit aspoň na svátky?
Jak se to vezme. Svátek znamená na jedné straně víc práce. A zase si ho užívají muži a ženy zvlášť. Žijí odděleně. Pokud nemá žena muže trochu osvíceného, slušného a velkorysého, pak ji žádné velké štěstí nečeká. Byli jsme třeba u rodiny střední třídy, muž byl zcestovalý, ale stejně nás při návštěvě oddělili. Ženy prakticky vždy vaří, ale nikdy hosty neobsluhují. Muži a ženy pak jedí až na naprosté výjimky odděleně.
Může mít afghánská žena doma nějaký vliv?
Záleží jaká je osobnost, jaká je on osobnost a hlavně jaké je rodinné prostředí a kultura rodiny. Možná si umí toho chlapa i nějak ochočit, ale navenek musí stejně dávat najevo, že on je doma pán. Jedna naše známá, která prodávala na americké základně, s tím hodně bojovala. Nejdříve se to jejímu muži nelíbilo. Když nakonec ustoupil, tak pak mezi ostatními chlapy musel různými způsoby dokazovat, že on byl ten, kdo to dovolil a kdo o tom doma rozhoduje.
Jak často afghánské ženy chodí do práce?
Málo. Znám ale případ ženy z venkova, která musela pracovat, protože manžel a syn všechno profetovali. Takže chodila uklízet do bohaté rodiny.
Vy jste ale v Afghánistánu objevovala ženy s výjimečnými osudy, které toho hodně dokázaly a podařilo se jim dosáhnout uznání.
Hledala jsem s kolegyní Jarmilou Štukovou ženy, které jsou sebevědomé, schopné a zároveň ochotné zaběhnutý režim a rodinný život obětovat. A našly jsme je.
Jak se to může v takové tradiční společnosti vůbec stát?
Těžko, takové ženy musejí pocházet z nějaké otevřené, liberální rodiny, která jim dovolí studovat a nedívá se na ně jen jako na zdroj příjmu poté, co je prodá... To je základ. Ale většina takových rodin, pokud nepatří k absolutní elitě, pak musí odvracet útoky i širší rodiny, jíž se to nelíbí.
Pokud chce afghánská žena rozetnout ten začarovaný kruh, musí odejít do ciziny?
To snad nutně ne, školy tam jsou, ale ne každá rodina je k tomu ochotná. Školy jsou smíšené jen do útlého věku a zhruba od 7-8 let se to už separuje. Ale seznámili jsme se třeba s jednou poslankyní, která měla skvělou angličtinu a naučila se ji na univerzitě v Kábulu.
Afghánské ženy, které prolomily tabu
Jak těžko si hledá žena práci?
Zaprvé je tam velká nezaměstnanost, zadruhé zdaleka ne všichni dají přednost ženě, protože to nese rizika. Pro konzervativního Afghánce je ponížením, když má pracovat se ženou.
A jak se tedy stane ta výjimka?
Potkaly jsme pár žen, jež se z různých důvodů dokázaly prosadit. Zářný příklad je generálka Khatol. Nepochází z rodiny, která by byla otevřena vzdělávání, přesto se jí podařilo vstoupit do armády. Byla průkopnicí žen vojaček. Začala ještě za ruské invaze u parašutistů. Taliban ji pak sice z armády vyhodil, ale po nástupu Karzáího vlády se vrátila a dostala se na pozici plukovnice. Při jedné slavnostní přehlídce skočila padákem před Karzáím a ten ji povýšil na generálku. Dnes učí na vojenské škole a požívá značné úcty většiny obyvatel Kábulu. I plukovník muž ji zasalutuje. Lidé ji obdivují, že umí, že žije skromně, není zkorumpovaná, že je pracovitá a zabývá se charitativní počiny. Dokáže strhnout lidi, umí řečnit.
Je skutečně taková nebo je to celé trochu umělé?
Něco z ní opravdu vyzařuje. Je mimořádná osobnost.
Našly jste i další zajímavé ženy?
Třeba pilotku, která pilotuje vojenská dopravní letadla. Když jsem ji potkala poprvé, bylo jí 22 let. Dostala se na stáž v USA. Pochází z otevřené rodiny i její otec byl pilot a podporoval ji. Ale točit u ní doma jsme nemohli, protože sousedé prý nesmějí vědět, co dělá. Svoji profesi nechce před širším okolím přiznat. Další pilotka, kterou jsme objevili, je už starší a řídí vrtulník. Obě říkaly, že nemají s mužskými kolegy problémy, i když nevíme, do jaké míry se jim dá věřit.
Slyšel jsem i o zajímavé lékařce ...
Ano, doktorka Nasrin Oryakhilová, výjimečná osobnost, která dostala v Americe přímo od prezidenta Obamy ocenění za statečnost. Je to hluboce věřící muslimka, která vede dvě gynekologicko-porodnické kliniky, státní a soukromou. Léčila už za Talibanu, chodila v burce a operovala ve strašných podmínkách. Dodnes žije skromně, má tři děti a její manžel je také lékař.
Jak vlastně v Afghánistánu chodí žena k doktorovi?
Za prvé vše komplikuje nedostatek peněz, za druhé je to i společenský problém. Vždy o tom rozhoduje muž, se ženou také k doktorovi sám jde a chce být i u vyšetření.
Vy jste navštívily i ženskou věznici?
To je velmi zvláštní místo. Jsou tam hlavně vražedkyně, které většinou sedí za vraždu někoho blízkého z rodiny, často manžela. Ale nezřídka jsou to prý i nevinné ženy, jichž se chtěla zbavit jejich rodina – muž, švagr s tchyní apod. Přišlo nám, že to musí být dost snadné. Většina těch žen neumí číst a psát, takže když se jich chce někdo zbavit, podplatí policajty a ti ji zatknou za zločin. Vůbec se to nemusí dokazovat a rozeběhne se neuvěřitelná spirála, ona je bezmocná. V té naší věznici bylo asi 300 žen, spousta z nich i s malými dětmi. Vypadalo, že to jsou nešťastná stvoření, i když jim tam mohlo být nezřídka líp než doma.
