Představitelé hlavních rolí Mattew McConaughey, Bill Paxton, Harvey Keitel, Jon Bon Jovi, jakož i všichni ostatní, podali skvělé herecké výkony, čímž filmu dodali (i přestože se snímek v některých pasážích poněkud vzdaluje realitě a logičnosti) značnou autentičnost. Potud vše v pořádku.
Problém je jinde. Pravdou je, že se spojeneckým námořníkům podařilo obelstít posádku německé ponorky a ukořistit z ní přístroje s tajným kódem. Byly to však kanadští a britští námořníci, kteří riskovali své životy v této odvážné akci, která do onoho roku 1942, kdy se událost odehrála, nikoliv američtí, jak ukazuje zmíněný film. Nikdo nechce snižovat hrdinství amerických vojáků ve II. světové válce, jejich oběti byly obrovské, ale nasazovat je do všech významných historických eventů, kterých se nezúčastnili, je trapné, nečestné a navíc to zneucťuje památku skutečných obětí.
Tendence Hollywoodu amerikanizovat vše, co se amerikanizovat dá, jsou známé od nepaměti, a z hlediska producentů a dalších zainteresovaných ve filmovém průmyslu i pochopitelné. Kinematografie je byznys jako každý jiný a má-li fungovat, musí vykazovat profit. Produkce amerických filmů je v prvé řadě určena americkému trhu s 280 milióny obyvatel a v takovém případě musí účel světit prostředky. Průměrný americký divák očekává dobrou zábavu a na dodržování historických faktů (pokud je vůbec zná) mu příliš nezáleží. Tak se stává, že zatímco mnohé filmy podobného žánru posilují příslovečné vlastenectví a zvyšují sebevědomí Američanů, jinde ve světě, kde se na historických faktech více lpí a jsou všeobecně známa, jsou jednou z hlavních příčin značného antiamerikanismu. Někdy je hollywoodská amerikanizace historie vyšponována až do krajnosti.
Známý a velmi úspěšný snímek režiséra Johna Sturgese The Great Escape z roku 1963 doslova přecpaný tehdejšími hollywoodskými hvězdami (Steve Mc Queen, James Gardner, James Cobburn, Charles Bronson a mnoho dalších ), pojednávající o útěku “amerických” zajatců ze zajateckého tábora Colditz přes veškerou preciznost má jednu vadu: ze zajateckého tábora Colditz za druhé světové války ve skutečnosti neuprchl jediný Američan!
Jeden z nejznámějších amerických válečných filmů režiséra Kena Annakina The Longest Day z roku 1962, pojednávající o spojenecké invazi a vylodění v Normandii – v úterý 6. června jsme si připomněli 56. výročí, ve kterém se sešlo snad největší množství tehdejších špičkových celebrit (John Wayne, Henry Fonda, Robert Mitchum, Richard Burton, Robert Wagner, Paul Anka a mnoho dalších) velmi heroizuje a perfektizuje účast amerických vojáků při vylodění. Podle historických faktů však výkony a výsledky amerických vojáků na této vojenské akci v porovnání s ostatními spojeneckými vojáky z dalších účastněných zemí, zejména Kanaďany, byly chabé. Při jednotlivých akcích na pobřeží byla velením amerických invazních jednotek zvolena chybná strategie, docházelo ke zmatkům, což způsobilo zbytečně velké ztráty. V jednom případě se muselo britské loďstvo přiblížit do velmi nebezpečné blízkosti na dostřel německého dělostřelectva, aby odvrátilo fiasko a obrovské ztráty amerických jednotek. Za zmínku stojí dodat, že z historického hlediska nelze opomenout fakt, podle kterého německé jednotky ve Francii, čelící spojenecké invazi v červnu 1944, byly vesměs druhé garnitury. Nejelitnější německé jednotky byly tehdy nasazeny na Východě, kde se Hitler zoufale snažil zastavit masivní ofenzívu Rudé armády.
Vojenská kontribuce Kanady za II. světové války byla neuvěřitelně velká. Pro porovnání: na vrcholu II. sv. války měla Kanada 11 miliónů obyvatel (dnes 29 mil.), z čehož jich bylo přes milión ve zbrani, což představuje deset procent obyvatelstva. V bojových akcích dosáhly kanadské jednotky vynikajících výsledků, na což nikdy nezapomnělo zejména Holandsko, které bylo osvobozeno právě kanadskými vojsky. A dodnes existuje mezi oběma zeměmi velmi vřelý vztah.
Z kanadského Ontária své čtenáře srdečně zdraví a krásné jarní dny přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li mám, psát: vera.kohout@sympatico.ca
