Trojbarevná cesta k nápravě
Když válka skončila, bylo třeba na to reagovat. Pověřeno nápravou bylo nově založené Ministerstvo pro osvobozená území. To primárně usilovalo o vyčištění rozsáhlých válečných oblastí od lidských těl a nevybuchlé munice. Podíleli se na tom němečtí váleční zajatci, dělníci přivolaní až z Číny, zahraniční specialisté a dobrovolníci z celého světa.
Mapa zobrazující zelené, žluté a červené zóny k roku 1921. O sto let později se rozloha červených snížila desetkrát, ale v krajině stále přetrvávají.
Ani při nejlepší vůli ale nebylo možné zachránit všechno. Proto také byly do map zakresleny barevné zóny, udávající současně prioritu nápravy a nebezpečnost různých lokalit.
Zones vertes, vyznačené zeleně, charakterizovala území, jež utrpěla minimální škodu. Frontové linie jimi vedly, ale boje na nich probíhaly s menší intenzitou. Poté, co zde byly sesbírány lidské ostatky, železný šrot a nevybuchlá munice, mohly se pozemky navrátit původním majitelům a být obdělávány, s určitými výjimkami, dosavadním způsobem. Stále na nich nebyla povolena například hluboká orba, která by mohla odkrýt nástrahy nevybuchlé munice skryté pod zemí.
Žluté zóny, zones jaunes, byly poškozeny velmi těžce, ovšem s lokalizovaným účinkem. Hypotetickým příkladem může být kopec nad francouzskou vesnicí, který sloužil za války jako velitelské stanoviště. Kopec sám byl přeorán krátery k nepoznání, koncentrace nevybuchlé munice na něm byla opravdu markantní. Ale zbytek katastru už tak zdevastován nebyl. A ve spolupráci s pyrotechniky bylo alespoň teoreticky možné připravit místo na návrat obyvatel.
To je vše, co zůstalo z kostela v Craonne a celé vesnice. Celá oblast se po válce stala červenou zónou.
Dobový náčrtek zachycuje frontovou linii před druhou bitvou na Marně. Většina z uvedených vesnic tehdy z mapy definitivně zmizela.
Omezení všedního života ve žlutých zónách byla výrazná. Lidé se nesměli pohybovat mimo přesně vyznačené cesty, každé stavební nebo rekonstrukční práci tu musel předcházet důsledný průzkum. Problém tu byl i s čistotou vodních zdrojů.
Ještě v roce 2012 byla v 544 obcích, které ležely v blízkosti žlutých zón, zakázána konzumace vody z místních studen. Kvůli vysokému obsahu perchlorátu. Tato chemická látka se totiž používala k výrobě munice, a dodnes z kontaminované půdy prosakuje do podzemní vody.
Zákopová linie nedaleko Longuevalu na Sommě. Podobně po válce vypadalo sedm procent území Francie.
Zatímco zelené zóny se daly napravit relativně snadno, proto měly prioritu záchrany, a do žlutých se s vynaložením nemalé energie mohl život navrátit, nad Zones rouges, červenými zónami, zlomili hůl.
Ministerstvo pro osvobozená území tyto oblasti, jež obvykle ležely nejblíže k bývalým frontovým liniím, mělo za zcela zničené. Vypovídá o tom i jejich popis z roku 1919: „Kompletně zdevastované. Škody na zástavbě činí 100 %. Škody na zemědělské půdě 100 %. Nemožné vyčistit. Lidský život tu není možný.“
