Vystupují nad hladinu jako pokroucené krky hladových mořských příšer, žebroví jejich trupů připomíná kosti mytických draků nebo obřích dinosaurů. Vraky desítek lodí, ležící v mělké vodě, působí opravdu jako zjevení. Zvlášť když se před vámi při poklidné plavbě na kajaku zničehonic vynoří z mlhy.
Díky té prazvláštní scenérii se široké koryto řeky Potomac, jinak docela fádní, v jedné své zátoce mění na pohádkový svět. Torza potopených plavidel se totiž dávno proměnila na ostrůvky porostlé zelení. Hnízdí na nich ptáci, rejdí v nich obojživelníci.
Mallows Bay, která byla před pěti lety vyhlášena národní mořskou rezervací, je prý největším hřbitovem lodí na západní polokouli. Odpočívat tu má více než 230 lodí.
Mallows Bay
Většina z nich už není vidět, postupně totiž sesedají na dno a rozpadají se. Společně s nimi se pomalu vytrácí i historie tohoto prapodivného místa, která souvisí s tragickou kapitolou světových dějin, první světovou válkou. Jde o příběh o nenaplněném plánu, který skončil naprostým ekonomickým debaklem. Ovšem příroda z něj dokázala vytěžit nečekaná pozitiva.
Amerika je hladová po lodích
Spojené státy americké vstoupily do I. světové války 6. dubna 1917. Tím, že vyhlásily válku Německu a aktivně vstoupily do konfliktu na straně Dohody, měly ambice změnit průběh celého konfliktu. Potenciál, vyjádřený silou průmyslu, k tomu skutečně měli Američané nemalý. Problém ovšem byl, jak všechnu tu vyrobenou munici, zbraně a vlastní vojáky do Evropy dostat.
Americká flotila obchodních lodí tehdy byla velmi skromná a technicky zastaralá. Na celkovém obratu mezinárodního obchodu se už před válkou podílela méně než deseti procenty, vývoz zpravidla smluvně zajišťovaly lodě z evropských přístavů. Pokud země Dohodových mocností chtěly pomoci, musely si pro ni připlout. Snadné to nebylo, protože Atlantskému oceánu naprosto dominovaly německé ponorky.
Kvůli nim také v prvních dvou týdnech po vstupu do války přišli Američané o 122 nákladních lodí, které neměli jak nahradit. Proto se v dubnu 1916 se prezident Woodrow Wilson zasadil o to, aby národní Rada pro námořní dopravu vytvořila novou korporaci, zacílenou čistě na výrobu nových amerických nákladních lodí. Rozjel se tím projekt za miliardy dolarů. Podílela se na něm čtyřicítka loděnic v 17 státech, další byly urychleně budovány. Vznikla tehdy například loděnice na Hog Island ve Filadelfii, největší svého druhu na světě. Více než padesátka suchých doků umožňovala souběžnou produkci desítek lodí.
Jenže ani s takovými procesními kapacitami Američané nezvládali nahrazovat ztráty a plnit plán. Chyběl totiž materiál, nebyl dostatek kvalifikovaných zaměstnanců, zakázky se zpožďovaly.
Dílem proto, že ve vedení Rady pro námořní dopravu neexistovala shoda, jaké lodě vlastně mají vyrábět. Existovala vize na vytvoření tisícovky dřevěných nákladních parníků s ocelovými součástmi, a také vize na stavbu stovek ocelových lodí, vyráběných kompletně z prefabrikovaných dílců dodávaných ocelárnami. A to se ještě ozývali snílci, kteří chtěli budovat lodě betonové. To všechno štěpilo soustředění, vynakládanou energii i zdroje. Projekt, který měl uvést obchodní flotilu USA do světových moří jako novou velmoc, tak skončil naprostým debaklem. Válka naštěstí skončila též.
Plavidla v ceně železného šrotu
Ze 734 objednaných a v docích částečně rozpracovaných lodí bylo tehdy dokončeno jen 98. A vlastně jen 76 z nich bylo schopno činné služby, ostatní musely být kvůli mechanickým závadám a konstrukčním chybám v zakotvení. Do Evropy z nich nakonec nevyplula žádná.
Čínský fantóm vykrádá podmořské hřbitovy, těží ocel nezasaženou radiací |
Americký stát jen na investici do ocelovo-dřevěných lodí – nikoliv do vlastního rozšiřování loděnic – tehdy prodělal 300 milionů dolarů. Dnes by tato částka odpovídala přibližně šesti miliardám. Byl to průšvih, o kterém se raději moc nemluvilo. Navíc za každou loď, hotovou či nehotovou, bylo třeba vyplácet padesát tisíc dolarů na údržbu měsíčně.
Rada pro námořní obchod se pokusila pokrýt alespoň část ztrát, a rozestavěné lodě odprodala za zlomek ceny společnosti Western Marine & Salvage k vytěžení materiálů.
Z největšího hřbitova lodí na západní polokouli se stalo turisty vyhledávané místo.
Ale tím trable nekončily. Poté, co byly trupy lodí odtaženy do Mallows Bay, se z nich železný šrot vydobýval pálením dřevěných konstrukcí. Lidé z okolí si stěžovali na dým a zápach. A když 7. listopadu 1925 spálili dělníci Western Marine & Salvage jednatřicet nedostavěných lodí naráz, utrpěla újmu i národní hrdost. Nikdy v americké historii prý totiž nevzplálo tolik lodí najednou. Byla to pořádná ostuda.
Navíc cena šrotu rapidně poklesla a podnik s vrakováním se stal nevýnosným. Torza lodí zakotvené v Mallows Bay tedy společnost Western Marine & Salvage po kusech rozprodává sběračům, aby si je v místě – už bez ohně – rozebrali. V roce 1931 leželo na dně zátoky 169 lodí a očesaných koster konstrukcí. Z lodí, jež měly zachraňovat Evropu, se stala přízračná Flotila duchů.
Flotila duchů ožívá
Ze svého mělkého vodního hrobu se okolnímu světu připomene ještě několikrát. V roce 1942 proběhl průzkum, při němž specialisté vojenského námořnictva zhodnotili výtěžnost materiálu z tohoto vrakoviště. Tento plán byl nakonec opuštěn, stejně jako několik dalších poválečných pokusů o senzační ekonomické zhodnocení vraků.
Až v 60. letech ukončilo takovým nápadům přítrž rozhodnutí vládního výboru, který prohlásil odstranění lodí za zcela zbytečné. Mezitím se na nich vytvořil svébytný ekosystém, poskytující zázemí rostlinám a živočichům.
Život si vždycky najde cestu. Vraky lodí Flotily duchů jsou ho plné.
Z místa, které dnes působí silně neotřele a podle popisu možná poněkud depresivně, se ve skutečnosti brzy stal radostný ráj amatérských ornitologů. A vlastně všech milovníků přírody. Nad hladinou i pod ní se z Flotily duchů vytvořila jedinečná stanoviště, domovy plazů, obojživelníků, bezobratlých a savců.
Místo je také nesmírně lákavé pro památkovou turistiku, válečnou historii, má potenciál pro nové archeologické objevy a slibuje nové možnosti vědeckého výzkumu. Své krásy a tajemství si nechce nechávat pro sebe, je možné je navštívit. Buď s průvodcem na komentované prohlídce ze člunu, anebo po vlastní ose na kajaku. Je přitom zapotřebí zachovávat určitá pravidla, která vychází z respektu k historii i živočichům. Posádku této Flotily duchů, která nikdy nevyplula ke svému cíli, totiž nakonec dodala příroda.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
