Když jsem posledně doufal, že přes noc nenapadne tolik sněhu, aby nejezdily vlaky, myslel jsem to obrazně. Ale ony málem fakt nejely. Ze Sappora do Niseka, jednoho z nejproslulejších zimních středisek v zemi, se jede nejdřív do města Otaru a tam se přestupuje na lokálku do Kutchanu. A kousek za Otaru byly zapadané koleje.
Vlak nejdřív divně poskočil a pak stál až příliš dlouho v zastávce. Ale mašinfíra to vyřešil s klidem. Prostě si trochu couvnul, rozjel to a zkrátka to přehrčel. Zjevně ho to nepotkalo poprvé.
Vedle mě seděla skupinka zhruba čtyřicátnic, které jely na dámskou jízdu. Podle všeho byly odněkud hodně z jihu, protože kdyby se ještě fotilo na kinofilm, vypráskaly by během půlhodiny aspoň tři. Tolik sněhu viděly snad poprvé v životě. Ostatně já asi taky, nebo přinejmenším po hodně dlouhé době.
Měly z výletu takovou radost, že se bavily tak nahlas, až jsem chvíli pochyboval, jestli to jsou vůbec Japonky. Tedy o něco tišeji než u nás mluví lidi v metru normálně. Záviděl jsem jim dokonale čisté kufry z vnitrostátního letu. Ten můj v Praze na letišti podle všeho protáhli vagonem uhlí.
V Kutchanu u nádraží nestál žádný taxík. Okamžitě odkudsi vyběhla starší paní a začala mi radit, odkud jede autobus, ale až skoro za hodinu. Ale možná přijede nějaký taxík. V zapadlejším městečku na Hokkaidu to znamená, že by tam byl do pěti minut. Shodou okolností to byla kamarádka paní Yoko.
Návrat ztraceného syna
V penzionu Grandpapa v Niseku jsem podruhé, ale vítali mě tu jako ztraceného syna. Paní Yoko mě poznala na první dobrou, přestože jsem se od posledně výrazně ostříhal, takže zas až tak k poznání nejsem.
Paní Yoko a já
V penzionu Grandpapa jsem byl poprvé úplně náhodou. V Japonsku byl tehdy prodloužený víkend a jen zde jsem na tu dobu našel volný pokoj. Ale hlásili špatné počasí, takže jsme tu nakonec byli asi jen tři. Paní Yoko využila volného času například k tomu, že mi k snídani vyřezávala z melounu figurky. Mimo sezonu tu nejezdí vlastně žádné autobusy, tak jsem den před odjezdem paní Yoko požádal o číslo na taxík. V pohodě, ráno ti ho zavolám, řekla. Nakonec mě na nádraží do Kutchanu odvezla sama a ještě mi na cestu dala úžasné chobotnicové sendviče. Dodnes mi padá něco do oka, když si na to vzpomenu. |
Během chvilky přispěchal zaměstnanec, se kterým jsem si asi týden před odjezdem vyměnil jeden e-mail. A za chvíli doběhly i dvě mladé dívky, které tady pracují asi jen v zimní sezoně. Musel jsem se trochu soustředit, abych nezačal propadat dojetí. Slavobrána naštěstí nebyla.
Sotva jsem vyplnil přihlašovací formulář, odvlekla mě paní Yoko do jídelny. Kufry nekufry, podává se malá svačinka. Moje snaha o co nejzdvořilejší odmítnutí (nesnáším ten pocit, že jsem se přišel jen zadarmo nažrat) byla nepokrytě ignorována. Mamince a paní Yoko se zkrátka neodmlouvá. A po cestě přece musím mít strašný hlad. Menší svačinka v podání paní Yoko ovšem vypadá tak, že vůbec nemusím být dietář, aby mi to stačilo na rozumný oběd.
Když jsem tu byl předloni v září, několik místních mi říkalo, že v zimě sem jezdí spousta Rakušáků. Divné, ale proč ne. Kdoví co mají za módní manýry, nebo proč už jim Alpy nejsou dost dobré. Dnes je Grandpapa plný Australanů. Ale co už, Austria nebo Australia, pro Japonce jsme stejně jedna banda bělochů odkudsi zdaleka.
Čas pro další pokání
Australáci tady vedou i jednu půjčovnu lyží. Doslova den před odletem jsem se nechal přesvědčit, ať s sebou netahám vlastní lyže a nějaké si tady půjčím. Určitě nebudou mít nic pořádně dlouhého a kdoví, co to bude za staré křápy pro rekreační klouzače, ale kvůli pohodlnějšímu cestování to za pokus stálo.
Ve výsledku mám "ty samé" lyže jako doma, akorát o dvě generace novější a v designu pro letošní sezonu. Doufám, že těch pár otčenášů a zdrávasů moji malověrnost vykoupilo. A díky, mami, kdybys mě nezlomila, tak bych určitě nejezdil na lyžích, po kterých koukám už druhý rok a doteď jsem neměl kde si je vyzkoušet.
V létě vedle schodiště parkuje majitel penzionu krásný Nissan GTR. Až ho potkám, musím se zeptat, jestli je tam zaparkovaný i teď.
Tento gentleman má velmi naspěch
Deník z JaponskaMichael Mlynář, člen týmu iDNES.cz, byl v Japonsku poprvé v roce 2007. Zalíbilo se mu tam natolik, že od té doby jezdí na dovolenou buď do Japonska, nebo do Beskyd. Letos se vydal na tři týdny nejprve do Sappora, pak se přesune na lyže do střediska Niseko a cestu zakončí v Tokiu. Pro Cestování.iDNES.cz zachytí formou deníkových zápisků dojmy a zážitky z víceméně "běžného provozu" v Japonsku. |
Celá procedura výběru, seřízení a půjčení trvala méně, než jsem schopen si vlastně vybavit. Donesl jsem si k seřízení vlastní botu a s jednou "nenápadnou" otázkou to divnému týpkovi za pultem stačilo, aby poznal, že asi jezdím o něco víc než jen na hubě. A zdálo se mi, že je i rád, že aspoň jednou za uherský rok nemusí někomu radit, jak má mít dlouhé lyže, jak tuhé boty a kterou stranou dopředu se to vlastně obouvá.
A jako bonus mě ještě protlačil k pokladně (mají tam ještě prodejnu, půjčovnu prken a kdovíco ještě, takže u pokladen se to docela houfuje). Začal tam protestovat nějaký rekreant s rodinou, ale servisman na něj jen suše vypálil: "Sorry, kámo, ale tento gentleman má velmi naspěch." Až to půjdu vracet, budu muset vyzvědět jeho jméno a z Česka mu pak pošlu na chuť nějaký šnaps.
Pohled z mého okna po příjezdu. To druhé bylo kompletně zapadané sněhem.
To samé okno o den později. Podle místních je zde letos nejméně sněhu za posledních několik let.
V Japonsku se ke mně všichni chovají moc hezky, ale v Niseku z nějakého důvodu obzvlášť. Třeba se toho jednou ještě dožiju i u nás. Ale momentálně by mi stačilo lepší počasí v dalších dnech. Dnes to za moc nestálo.
