Blízké Sarajevo se zvolna probouzí do mlhy říjnového dne. My jsme již v Trnovu stihli odbočit na úzkou asfaltku a míříme k podhorské vísce Turovi. Těsně před ní si dáváme krátkou pauzu. Ač během minulé války byly Turovi kompletně vypáleny srbskými jednotkami, tamní starobylý muslimský hřbitov přežil divoké běsnění téměř bez úhony.
Z ranního šera nápadně vystupují dvě obří kamenné stély, které venkovskému hřbitůvku propůjčily silně magický ráz. Prý označují hrob Hasana-paše Sovy. „Kdysi dávno, alespoň podle pověsti, sloužil Hasan v sultánově vojsku,“ zasvěcuje mne můj sarajevský kamarád do fascinujícího světa bosenských lidových mýtů. „Při jednom tažení někde uvnitř Arábie nepřátelský velitel, o jehož udatnosti se vyprávěly příběhy, vyzval tureckého sultána na souboj. Sultán ale chytře místo sebe poslal Hasana. A ten pochopitelně zvítězil. Statečný Hasan pak sultána poprosil, aby mu za odměnu daroval Treskavicu. Panovník mu ji ovšem nechtěl věnovat celou, nýbrž pouze tolik, kolik stihne obejít za jeden den. Jenže Hasan byl zkušený horal a během jediného dne obešel bezmála půli pohoří.“
Jiná varianta zase hovoří, že pod gigantickými náhrobky „nišany“ zase odpočívá Solan-paša, který se vzepřel vladařově vůli a zemřel uvnitř kobek vratnické pevnosti.
Starobylý hřbitov na okraji vísky Turovi
Všudypřítomné škrapy, k dalším častým krasovým jevům tu patří závrty a ponory
Medvědím chodníčkem
Treskavica představuje dokonalou koláž ze všech typických rysů hor Bosny a Hercegoviny. Od mírných travnatých hřebínků přes skaliska až po holokras. Nehostinné pustiny harmonicky vyvažuje velké množství pramenů, které často opět záhy mizí v podzemí. Údajně jich tu prýští rovných 365, tedy stejně jako je v roce dnů. Atraktivitu Treskavice ještě zvyšují tamní úchvatná jezera.
V obci Turovi asfaltka končí. První kilometry k chatě Sustavac se ubíráme blátivou komunikací. Mlha zůstává dole a první paprsky slunce na čistém nebi věstí nádherný podzimní den. Po pravici se zvedá mohutný masiv Treskavice se zlatavým listím nedozírných lesů a bílou korunou vápencových skal. U chaty nabíráme vodu. Jsme ve výši 1 180 metrů. Turovi leží o 250 metrů níže. Sustavac tvoří hlavní východisko do oblasti Velkého jezera a následně nejvyšších partií Treskavice.
Treskavica se dělí na Turovskou Treskavicu a Kalinovickou Treskavicu. Nejvyšší vrchol pohoří dosahuje výšky 2086 metrů. Na starších mapách se objevuje pod jménem Pakliješ. Nicméně během 80. let minulého století se mezi vyznavači vysokohorské turistiky začal nazývat Djokin toranj, podle křestního jména autora návrhu vrcholové věžičky s malou nouzovou útulnou. Avšak muslimové z přilehlých osad neřeknou nejvyššímu bodu Treskavice jinak než (Mala) Ćaba. Což je bosenský ekvivalent pojmenování nejposvátnějšího místa islámu, svatyně Kaaby v Mekce. V minulosti tu rovněž vždy koncem léta sloužili modlitbu pro štěstí všech bližních.
Impozantní javor u stezky k pasece Turov stan
My dnes ovšem chceme zdolat impozantní vrchol Oblik. Zadní cestou, přes Turov stan a Jablan Do (Do je místní označení dolu, údolí). Byť námi plánovaná stezka byla záhy po válce plně obnovena, je dobře poznat, že patří mezi méně frekventované.
Pomalým pravidelným tempem do poměrně prudkého svahu plynule nabíráme výšku. Brzy překračujeme první zpola zarostlé zákopy frontových linií. Bojovat tady musel být pěkně tvrdý oříšek. Kolem nás se rozprostírá nefalšovaný prales. Ovšem přesto je pěšina relativně slušně patrná. Prodíráme se popadanými jedlemi, vzápětí procházíme okolo úctyhodného javoru. A poté překračujeme čerstvé medvědí stopy.
Ostré rozhraní
Brzy začíná přilehlý porost rapidně řídnout a kmeny stromů dostávají bizarně pokroucené tvary způsobené drsnými klimatickými podmínkami. Občas se poodhalí hezký výhled na protilehlou Jahorinu. Odbočujeme k bezejmenné vyhlídce.
Chci si najít lepší pozici pro zajímavý záběr, avšak kamarád mě nekompromisně zastavuje. „Dál raději nelez, tam už je to podezřelé.“ A ukazuje na změť ztrouchnivělých trámů proložených cáry igelitu. Zhroucený bunkr. Posléze další, následně zdánlivě nesmyslné nitky zákopů, a zase bunkr. Zákopy, bunkry, zákopy. Pořád nám kříží cestu.
Konečně jsme z přítmí lesa vstoupili na prosluněnou paseku Turov stan. Pod nohama mi prchá do bezpečného úkrytu vyplašená zmije. A před námi se tyčí kompaktní vápencová homole Obliku. Neschůdná, jednolitá. Od Turova stanu výrazně připomíná boční profil lidského nosu. „Podívej se k sedlu nad pasekou,“ sdělují mi souputníci. „Kousek od nás, za těmi stromy se ukrývá Zmijsko jezero.“ „Jméno se sem doopravdy hodí,“ přitakávám. „Ale k němu jít nelze,“ dodávají. „Svah od jezera do sedla je pravděpodobně zaminován.“
Hranice mezi bezpečnými a naopak podezřelými terény je na Treskavici velmi tenká. A o co hůř, absolutně neviditelná. Varovné tabule zde prozatím neexistují. Oproti některým ostatním pohořím Bosny a Hercegoviny.
Panenské hory
Mílovými kroky se přibližujeme k úpatí mamutí stěny Obliku, až ji máme na dotek rukou. Kolem se střídají ostře bílé rýhy škrapových polí, okrová stébla trav a dráždivé odstíny suchého listí. Nádheru přírody zvýrazňuje jasné vysoké nebe. Jsme tu úplně sami, nikde ani náznak civilizace.
Po pravici se nám odhalilo pitoreskní údolíčko Jablan Do s vydatným pramenem. Nad ním začíná poměrně snadný výstup prostorným žlebem. Ohlížím se za sebe a mlčky pozoruji fantastická panoramata, která s každým výškovým metrem nabírají neuvěřitelné dimenze. Brzy dosahujeme náhorní plošiny. Nevím, kam se dívat dříve. Neboť, co strana, to obdivuhodná scenérie. A přitom nás ještě čeká poslední etapa výstupu travnatým svahem.
Náhorní plošina s klasickými miskovými prohlubněmi závrtů
Tatam je syrová stěna, z druhé strany ukazuje Oblik mnohem přívětivější a hlavně přístupnější tvář. Konečně jsme na jeho vrcholu ve výši 1877 metrů. Dokonalý kruhový rozhled několikanásobně překonává všechna očekávání: Jahorina, Bjelašnica, Zelengora, horstva u černohorské hranice. Připadám si jako na střeše Balkánu.
Po sestupu z Obliku pokračujeme zvlněnou plošinou v srdci hor. Nakonec procházíme sedlem, za kterým pod námi zazářila kovově lesklá hladina Černého jezera. To už ale klesáme vstříc závěrečné etapě naší túry. Poslední pauzu činíme nad sousedním Velkým jezerem, hlavním magnetem pro méně zdatné návštěvníky Treskavice. Pozdní odpoledne již stihlo působivě zahalit okolní bariéru stěn stínem, zatímco část jezera a zlatisté louky pořád tonou v záplavě slunce.
Brzy nato se i my noříme do usínajícího lesa. V průzoru mezi stromy ještě stíhám zaregistrovat skalku, do níž anonymní ruka před desítkami let vyškrábala pěticípou hvězdu s nápisem Tito. Reliéf přežil, myšlenka bratrství a jednoty národů Jugoslávie nikoli. Netoužíme, aby nás tady zastihla noc, tudíž nasazujeme ostré tempo a bez zastávky procházíme kolem takřka dobudovaného objektu zbrusu nové chaty Palež zpět k Sustavcu. Tam nasazujeme čelovky a plni zážitků šťastně dosahujeme spících Turovů.
Může se hoditJak se tam dostat Treskavica beze strachu |
