Turecké pohoří Kaçkar Daglari je součástí rozsáhlého horského systému Pontských hor, které se zvedají od břehů Černého moře a pokračují až do Gruzie Arménskou vysočinou.
Rozsáhlé pohoří poskytuje téměř nepřeberné možnosti turistiky a fantastických přechodů, přesto je touto lidskou kratochvílí jen velmi málo poznamenané.
Samota s trochou námahy
Tip na dovolenouVybírejte z pestré nabídky pobytových i poznávacích zájezdů do Turecka na dovolena.iDNES.cz. |
Jako turisté se tedy můžete těšit na samotu nebetyčných hor, alpské louky plné pestrobarevných květů a výhledy z hřebenů a těžko dostupných vrcholů, které si ničím nezadají se světovými velehorami.
Pohyb v těchto kopcích však vyžaduje značné zkušenosti s pohybem v horském terénu a skvělé znalosti práce s mapou a při zhoršeném počasí s buzolou a GPS. Trekingové možnosti v této oblasti omezuje také velké množství sněhu, který roztává v průběhu června a ve vyšších nadmořských výškách dokonce mnohem později.
Naše putování pohořím Kačkar Daglari začínáme v osadě Yukari Kavron.
Vyšlapané stezky vedou většinou trávou a ve vyšších partiích hor potom v suti a po skalkách.
Stezky jsou vyšlapané jen od pastevců a příležitostných návštěvníků a turistické značky tu rozhodně nehledejte. V horských vesnicích se však rychle rozvíjí možnosti jednoduchého ubytování a různých služeb a méně zdatným turistům mohou nést batohy pronajaté koně.
Do samoty panenských hor
Letadlo dosedá na runway v Trabzonu přesně podle letového plánu společnosti Pegasus a po rychlém a pohodovém odbavení se scházíme s řidičem, který nás odváží do horské vesnice Yukari Kavron. Je to ideální výchozí místo ro začátek našeho přechodu.
Poslední úsek mezi Ayderem a Yukari Kavronem je hotové dobrodružství. Auto skáče přes kameny a díry v cestě, po kterou bych se svým autem tedy rozhodně nejel. Uvitá nás malý a jednoduše zařízený penzion, který nabízí i snídani.
Probouzíme se do nádherného rána. Svítí sluníčko a tytam jsou obavy z deště, který je zde zcela běžný. Kaçkar Daglari totiž patří k vůbec nejdeštivějším místům v celém Turecku, roční úhrn srážek na severních svazích se blíží ke 3000 mm.
Spaní nad nebesy
První den chceme dojít údolím Kavrun Vadisi k jezeru Derebaşi Gölü. Cesta vychází z vesnice Yukari Kavron a stoupá přímo údolím. Občas je skvěle patrná, ale častěji se ztrácí v trávě a kamení.
Odměnou za čtyři hodiny stoupání je romantické táboření u jezera, které je úzce sevřené skalnatými štíty. Do jezera vtéká několik potůčků ze zbytků sněhu na svazích okolních, přes 3 700 m vysokých kopců. Z údolí se valí mraky, ale naštěstí zůstávají pod hranicí tří kilometrů nadmořské výšky.
Další den se chystáme překročit sedlo Kavrun Gečidi, které je na hlavním hřebeni Kaçkaru, a který je zároveň hlavním rozvodím celé oblastí. Hledání cesty ve svazích nad jezerem Derebaşi Gölü se stává malým dobrodružstvím.
Dosažením hřebene se dostáváme na častěji chozenou cestu, která vede přes sedlo Kavrun Gečidi do pastevecké osady Davali Yalesi. Naším cílem je ale jezero Deniz Gölü, které je ideálním výchozím bodem pro výstup na Kaçkar Dagi, nejvyšší vrchol pohoří.
Nedostupné přání
Scházíme tedy směrem na osadu Davali Yalesi a zanedlouho odbočujeme vlevo a stoupáme údolím směrem na výrazně skalnaté vrcholy. Podle „přesně nepřesné“ mapy by jeden z nich měl být naším cílem a tak pod suťovou morénou stavíme stany.
Jezero Derebaşi Gölü
Úchvatné zamrzlé jezero Deniz Gölü pod Kačkar Daği (3937 m), nejvyšším vrcholem pohoří.
Další den už na lehko s malými batohy stoupáme do sedla vpravo nad námi. Před námi se objevuje zamrzlé jezero. Od něj stoupá stezka vlevo do dalšího sedla. Při pohledu do ohromného karu pod námi se tají dech. Na horské poměry ohromné jezero Deniz Gölü stále zakrývá ledový příkrov a vlevo nad ním se zvedá majestátný vrchol Kaçkar Daği (3937 m).
Začíná nám být jasné, že s ohledem na čas a velké množství sněhu na jeho svazích zůstane vrchol letos pro nás nedosažitelný. Na jednu stranu jsme zklamaní, na druhou stranu víme od přátel z Yukari Kavron, že letos ví o dvojici lezců, kteří se dostali na vrchol ze severní strany a neví o nikom, kdo by se o něj pokoušel z „naší“ jižní strany. Jsme ale nadšení ze samoty a turistů prostých hor. Vracíme se tedy ke stanům.
Čajový dýchánek
Osada Davali Yalesi patří k vůbec nejvýše položeným pasteveckým osadám v celém Kačkaru. Je to stejné jako v jiných horách, jejichž travnaté svahy využívají pastevci pro svá stáda.
Kaçkar DaglariZa vznik těchto krásných hor může alpinsko-himálajské vrásnění, které probíhalo v třetihorách. Celé pontské pohoří je tak součástí alpinsko-himálajského systému mladých horstev táhnoucích se Evropou do Asie. Během tohoto vrásnění došlo k vyzdvižení druhohorních sedimentů do velehorských výšek a k významnému rozpraskání zemské kůry. Na nových zlomech došlo k výlevu lávy a vzniku do nedávna aktivních sopek. Pásmo sopek končí legendárním biblickým stratovulkánem Ararat (5137 m) na východě Turecka. Pohoří Kaçkar Dağlari se zvedá přímo z pobřeží Černého moře a patří k vůbec nejdeštivějším místům v celém Turecku. Je to jedním z důvodů silné erozní činnosti v nejvyšších partiích hor a vzniku rozsáhlých suťových polí a odkrytím krystalických žulových hornin. Pozůstatkem po nedávné ledovcové činnosti je celá řada jezer v hlubokých karech a i desítky kilometrů dlouhá údolí s divokými horskými bystřinami. Nejvyšším vrcholem pohoří je pak se svými 3937 m Kaçkar Daği. Kopec je vzdušnou čarou od pobřeží vzdálený jen si 50 – 60 km. |
Lidé do hor vyrážejí, aby opravili své přístřešky a mohli pást svá stáda hned, jak sleze sníh a je možné zde přežít. Do níže položených a trvale osídlených vesnic se opět vrací až když napadne první sníh.
V případě kačkarských hor se lidé ve výškách kolem 2000 – 2500 m objevují většinou v první půlce června a dolů se podle podmínek vrací někdy v průběhu září. Muži se přes den starají o početná stáda, ženy a děti potkáme u jednoduchých kamenných přístřešků ve vesnici.
Poutníka místní většinou pozvou na tradiční šálek lahodného čaje a k posezení na louce před salaší. Díky specifickému a vlhkému klimatu na severních svazích pohoří zde mohly vzniknout rozsáhlé čajovníkové plantáže.
Čaj pak byl pojmenován podle města Rize, kolem kterého se soustředí většina produkce tohoto velmi lahodného a osvěžujícího nápoje. Samotný čaj má poměrně složitou přípravu.
Rozdrcené čajové lístky se před louhováním krátce praží a teprve poté se nasypou do malé konvičky a zalejí vařící vodou. Doba louhování je různá, ale většinou je o desítky minut delší, než jsme zvyklí u indických nebo čínských čajů. V konvičce tak vznikne velmi silný koncentrát, který se před podáním ředí čistou horkou vodou. Zbývá dodat, že čaj se většinou pije slazený.
Dětem necháváme ve vesnici tužky a bonbóny a pokračujeme malebným údolím Davali Vadisi do vesnice Sirakonaklar, kde si u mešity pronajímáme auto, které nás odveze do Yusufeli, města pod jižními svahy kačkarských hor.
Na říčce Sirakonak byla v posledních pěti letech postavena velká přehrada s vodní elektrárnou. Zmizely tak nádherné peřeje, které lákaly vodáky z celého světa. Drobné stavební úpravy probíhají i na řece Curuh Nehri.
Začátkem července jsou kaçkarské louky poseté pestrobarevnými květy, mezi kterými najdeme pěnišníky, kakosty, vstavače nebo např. prvosenky.
Proč zrovna na Kaçkar?
Tvrdit, že centrální část pohoří Kaçkar Dağlari neobjevili turisté, by byla lež. Přesto je tu organizovaná turistika teprve v plenkách a do přeplněné tatranské magistrály má hodně daleko.
Kdo tedy hledá samotu panenských a nebetyčných hor se skalnatými štíty, horskými plesy, sněhovými poli a milými a usměvavými pastevci, pro toho jsou tyto hory ideální volbou.
Nejsou to snadné kopce a vyžadují dobrou fyzickou kondici, přirozenou jistotou pohybu ve velehorském terénu plném suti, skalek a sněhových polí a schopnost jít s těžkým batohem. Odměnou za mnohahodinovou dřinu jsou nezapomenutelné výhledy a kopce bez turistů. A to opravdu není málo.
