Čekáme v přístavu v Asuánu na jihu Egypta, až se náš nissan nalodí. V kanceláři tvrdí, že na druhé straně Nasserova jezera bude dříve než osobní loď, kterou poplujeme my. Trajekt jezdí jednou týdně.
Zajišťujeme vše, lednici nastavujeme na baterii, aby se nám ta svíčková, kterou jsme ráno koupili na trhu za pár kaček, nezkazila. Posunovač nás volá a já stojím v šoku před rozvrzanou kocábkou, která už má evidentně odslouženo. „Tohle za 450 dolarů? Vždyť ten vrak ani nevypluje z přístavu!“ nadávám tomu zloději, kterého hřejí naše peníze v kapse. Ten se jen usměje.
Nakládání auta je noční můra. Útroby lodi plní pytli, které případné díry asi dobře ucpou. Přinášejí rozlámané a zprohýbané nájezdy, po nich na rozkývaný škuner postupně najíždí velký unimog německých cestovatelů, obytné Mitsubishi L 300 holandského páru a nový nissan malajské rodiny. Prostě mezinárodní katastrofa.
 |
Pokud se vrak potopí, bude zdobit zatopené núbijské vesnice, které archeologové nestihli zachránit, než přehradu postavili. Ani nevím, zda všechna auta alespoň přivázali. My odjíždíme následující den jiným trajektem, kde pod žhavým sluncem sdílíme palubu s desítkami mužů.
A jsme v Súdánu. V přístavu není po našem patrolu ani památka. Máme přijít další den, je prý na cestě, jak nám oznamuje jeden z celníků. Ráno přicházíme do přístavu, nikde nic, jen v dáli cosi dýmá, jako kdyby dohořívaly zbytky po požáru.
Když po několika hodinách přiráží vrak ke břehu, kapitán vyskakuje a s nataženou rukou si říká o bakšiš, tedy odměnu za službu. Výraz v mé tváři je však všeříkající, a tak ruku stahuje a mizí.
Datle místo viagry
Zamčeni v autě sjíždíme podél řeky Nil horkou Núbií k Chartúmu. Jedeme v konvoji, protože země nemá právě dobrou pověst. Každým kilometrem však naše předsudky mizí. Núbie neboli Země zlata je na rozdíl od Egypta, kde je neskutečný nepořádek, čistá. Všichni jsou zaneprázdnění péčí o své barevné domky, svá pole a sady, kde pěstují především datle, ale i cibuli, podzemnici olejnou, lilek, fazole... Datle tu mají vynikající. Arabové tvrdí, že to je přírodní viagra, cpou se jimi neustále.
Atmosféra Súdánu je nepopsatelná.
Pouštní cesta se odklání od řeky a mění se v krásný asfalt, po němž proplouváme lány oranžového písku. Nikde nikdo, jen tu a tam po akáciích a křoviscích šplhají dlouhosrsté kozy a kolem se pohupují dromedáři.
Přijíždíme zpět k Nilu a k civilizaci. Před námi k nebesům vystupuje obrovská skála. Nahoře je rovná jako stůl. Z pravé strany má tvar hlavy kobry dohlížející na životadárnou řeku. Gebel Barkal je posvátnou horou boha vzduchu Amuna. Také sloužila jako orientační bod karavanám na dlouhých poutích za obchodem.
V núbijském království Kuš
Súdán má dlouhou a velmi zajímavou historii. Archeologické skupiny z Polska, Německa, Itálie i z Česka podél řeky Nil každým rokem odkryjí nová naleziště vypovídající o minulosti. Nálezy již ze starší doby kamenné patří k nejstarším na světě, včetně stop lidského válečnictví.
Núbie se ve starověku stala centrem vyspělé civilizace, kulturně ovlivněné tou egyptskou. Kušitské království vzrostlo v polovině třetího století před naším letopočtem vznikem prvního centra v Kermě. Rozmachem Egypta se Kušité posunuli jižněji a obnovili centrum v Napata, jak dokládá mnoho pozůstatků.
Z prašného oparu vyčnívají zvláštní špice. Přicházíme blíže – před námi stojí jakési pyramidy. Hledáme vchod, ale žádný tu není. Později se dozvídáme, že je to zbytek pohřebiště druhého napatského království.
O pár kilometrů dál navštěvujeme jedinou z dostupných hrobek. V nekropoli El Kurru je vidět vývoj pohřebišť od nejstarších a nejjednodušších mohyl přes mastaby až po pyramidy.
Přichází malý mužík v urousané gallabii (volné tunice) a obrovským klíčem odmyká železné dveře. Po příkrých schodech vcházíme do tmavých komor podzemí hrobky panovníka Tanwetamaniho. Klenutý strop předsíně zdobí nebe s mnoha žlutými hvězdami s červeným středem, malby na stěnách zobrazují zesnulého panovníka vcházejícího do hrobky za doprovodu strážců, synů boha Hora.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Průvodce svítí tlumeným světlem baterky a my si prohlížíme malby poznamenané jen zubem času. Procházíme do čisté pohřební komory. Jsou tu zřetelné prvky egyptské kultury. Víc se toho tady asi nedozvíme, protože arabsky nemluvíme, dveřník neumí anglicky a Google dělá mrtvého brouka.
Tiší strážci pouště
Nad písečný koberec vyčnívají jehlany s okousanými špičkami. Už víme, že v Súdánu vládli černí faraoni, a toto bude jedno z míst jejich věčného odpočinku. Meroe – nekropole a královské město je posledním centrem vlády Kušitů, než podlehli Aksúmské říši.
Procházíme mezi hrobkami, společnost nám dělá jen neustávající vítr. Připadáme si jako objevitelé v 19. století.
Pyramidy jsou jiné než v sousedním Egyptě. Půdorysem a výškou podstatně menší než ty v Gíze. Zesnulí vládci tu byli pohřbíváni mumifikovaní po egyptském vzoru se skarabeem na srdci a holí v rukou a v rakvích zdobených zlatem do pohřebních komor s jednou předsíní, která byla zazděna.
Ven vedly dlouhé příkré schody, později také uzavřené. Samy pyramidy byly postaveny z pískovce či pálených cihel přímo nad pohřebními komorami. Odřezané špičky jehlanů jsou pozůstatky barbarského chování hledačů pokladů. Po celém Súdánu je více než 250 pyramid, jen zde v Meroe téměř 200.
Proplétáme se mezi velkými hrobkami, které patřily králům, a menšími, v nichž bývaly pochovávány královny. Bohatě zdobené svatyně směřují na východ. Hieroglyfy a reliéfy znázorňují scény ze života zemřelého a postavy egyptské mytologie.
Sedíme na jednom z velkých balvanů u jižního pohřebiště, hledíme na ty tiché, opuštěné strážce pouště, zalité zlatavými paprsky ranního slunce. Viděly toho ze života v Súdánu za tisíce let už tolik! Atmosféra je nepopsatelná: mám husí kůži, slzy v očích a v žaludku mravenčení. Do téhle země jsem se zamilovala...
