Náš nový kamarád Taha nás bere na výlet do regionu Blue Nile na banánovou farmu. Sjíždíme naším černým nissanem mezi políčka, kde místní hospodaří. O tom, jak bílé tváře rajtují záhonky, budou vyprávět ještě svým vnoučatům.
Prodíráme se křovisky. „Vůbec ty chlapy neznáme, nikdo neví, kam jedeme. Co když nás unesou? Vytáhnou kalašnikovy a budou chtít výkupné? To se přece v Evropě o Súdánu povídá!“ uvažuju nahlas. Přítel René na mě vyvalí oči: „Prosím tě, nekoukej tolik na kriminálky!“
 |
Přijíždíme ke košatému mangovníku, zpod kterého se line fantastická vůně restovaného kozího masa. Parta vysmátých Súdánců opravdu vytáhne bambitky, naštěstí ne na nás, ale na opice užírající úrodu.
Kávu a pár kobylek
Pokračujeme směrem k pohoří Nuba, do oblasti zmítané mnoha občanskými válkami. Ta poslední zanechala velkou jizvu. Trvala 22 let!
Blížíme se do Kadúglí, kam se normálně vůbec nejezdí. Už to je na cestě přitažlivé a vzrušující. V ulicích městečka to žije. Ženy zahalené do tradičních barevných tobe, dlouhých pruhů látky omotaných okolo těla a přehozených přes hlavu a ramena, muži v galabyích, volných tunikách, někteří v kalhotách a košilích. Diskutují na ulici nebo při posezení u kávové lady, kterých je u cest po celém Súdánu bezpočet.
Tradiční rondavely zvané Guttiyya postavené z dřevěných kůlů, slámy a bahna.
Pro místní jsme zjevení, někteří bělocha ještě neviděli. Děti před námi s pláčem utíkají. Z městského trhu se line vůně kávy a smažených karbanátků z mleté cizrny. Uvolněná atmosféra a pohostinnost místních z nás setřepala poslední zbytky strachu.
Společnost nám dělá mladý Jabir. Procházíme se vesničkami kulatých hliněných rondavelů se slaměnou střechou ghotiya. Je období sucha a pěkné horko, rtuť v teploměru leze nad 40 stupňů.
Místní se živí hlavně zemědělstvím, jsou tu vidět plantáže sezamu, prosa a bavlny, a chovem dobytka: koz, krav a velbloudů. Na trhu se, kromě obnošeného oblečení, prodává arabská guma, ovoce, zelenina, mléko, burákové máslo, kovářské výrobky a „africké chipsy“. Kobylky nevypadají vábně, ale chutnají opravdu jako brambůrky.
Jídlo pravou rukou
Náčelník nejstarší vesnice Hadjaralmak Mohamad Rahal se vrátil z poutě do Mekky a to je důvod k oslavě. Na židličkách kolem plastových stolků se to bělá hábity vážených mužů s turbanem na hlavě.
I nás zvou ke stolu. První se servíruje osvěžující nápoj z plodů baobabu napěchovaný vitaminem C zvaný tabaldi. Následuje omytí rukou a už se nesou obrovské kulaté podnosy s místními dobrotami.
Pravou rukou všichni uštipujeme z opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do ďábelsky ostré shata – směsi arašídové pasty, citronu a chilli. Pochutnáváme si na restované zelenině a svěžím salátku, dušených vnitřnostech, rozvařené miniaturní cuketce v želatinové omáčce okra, tenounkých nakyslých plackách z čiroku nebo prosa kisra, arabském chlebě v polévce fata a kozím mase.
Je to poprvé, co musíme jíst výlučně jednou rukou, ale problém nám to nedělá. Místní nezakrývají radost z návštěvy cizinců. Po hostině následuje silný arabský čaj a káva jebanah.
Tanec statečného muže
Na žádné místní slavnosti nesmí chybět tanec. Ženy zpívají a muži tančí oděni do dlouhých slaměných sukní, s krky zdobenými náhrdelníky a šperky z korálků, na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy, kolem kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce drží koňskou oháňku na krátkém klacku.
Tanec Kambala pochází z vesnice Sabori, kde jej tančili mladí chlapci, když vstupovali do dospělosti. Být statečný, odvážný a smělý jako býk, to jsou vlastnosti demonstrované tancem. Dnes se tančí při různých oslavách, jako jsou sklizně, svatby, pohřby, a stále jako spirituální tanec. Publikum tleská, zpívá a baví se.
Ovšem více je zajímáme my. „Ženy by ti rády udělaly tradiční svatební zdobení. Moc se jim líbí barva tvé kůže,“ říká před rozloučením náčelník. „Nechcete přijít zítra a vžít se do role nevěsty?“ ptá se. S potěšením souhlasím.
Bílá kůže jako plátno
Ráno nás jako obvykle budí bouchání do plechu. To jen mladík nabízí po staveních vodu. Má ji v cisterně na trakaři, který táhne osel.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Pak už začíná předsvatební ceremoniál: sedám si na dřevěnou postel s lýkovým výpletem angreb do stínu košatého stromu. Seběhlo se snad celé okolí, tedy ženy, protože muži na tuhle akci nemají přístup. Na stole je připravená káva, čerstvé ovoce, voda a džus z ibišku karkadah.
K předsvatebnímu rituálu patří různé zkrášlovací masky a saunování. Ženy zapálí dřevo zvané taleh, ze speciálního druhu akácie, sednou si pod velkou kravskou kůži a nechají se udit. Jejich pokožka získá krásnou barvu a sametovou hebkost.
Pro místní ženy byla má bílá kůže vyzývavým malířským plátnem. Ozdobit mě hennou byla pro ně zábava.
Typické svatební zdobení hennou se táhne od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes oba kotníky do půlky lýtek. Jak hodně, hustě a kam, záleží na každé nevěstě. Lístky henny se nejprve rozmělní a smíchají s vodou. Kašička se nanese na chodidla, špičky prstů na nohou i rukou, nechá se několik hodin působit, mezitím se začínají malovat ornamenty. Barva se nanáší pomocí plastového sáčku s uštípnutým rohem. Nechá se řádně zaschnout a poté se smyje.
Zhruba každých 14 dní se proces opakuje, jelikož vdaná žena se o sebe musí dobře starat. Okolí tak pozná, jaké její manželství je. Po zhruba pěti hodinách jsem zmalovaná jako nevěsta.
Na jedno sudové
Další den plánujeme odjezd, takže by to chtělo přípitek. I tady lze skočit na jedno. Mezi rondavely malé vesničky si jedna slečna vybudovala soukromý bar, uprostřed je malý stůl, okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde podomácky vyrobené pivo marisa z kvašeného čiroku a silná pálenka z kukuřice, čiroku nebo datlí araki.
Po zajímavém dni nesmí chybět trochu barové kultury. V malé chýši najdeme mini hospůdku, kam jsme s Jabirem zašli na místní pivo „marisu“ a pálenku „araki“.
René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku, já zůstávám jen u čaje. V noci je mi najednou mizerně, plavu v potu, žaludek a střeva se bouří. Nemůžu pozřít ani vodu, natož nějakou tabletu, nebo dokonce jídlo.
Jabirova maminka mě léčí hilbou – řeckým senem – a hnusně hořkým lektvarem. Po třech dnech je mi naštěstí lépe a můžeme odjet směr Etiopie.
