Jsme poslední noc v Tunisku, zhruba 15 kilometrů od libyjských hranic a představujeme si, jak se tři namačkáme tam, kde i dvěma bylo těsno.
Na hranicích nás čeká brýlatý trpaslík v nažehleném obleku s kufříkem v ruce. Máme hodinové zpoždění. V Libyi se totiž čas posouvá o hodinu dopředu oproti našim hodinkám. Když nás vidí, jak zaprášení a zpocení lezeme z auta ven a začínáme přerovnávat celý obsah vozu tak, aby jeden z nás mohl sedět místo lednice, nějak bledne. Na příští čtyři dny se uvelebí na předním sedadle a já se mačkám vzadu, kde jindy vozíme chladničku.
Po pěti hodinách byrokracie na nás mává oprýskanou libyjskou značkou, která nám bude auto zdobit až na hranice s Egyptem. Platíme dohodnutých 650 dolarů a nabíráme naftu, jejíž litr vyjde na osmdesátník, takže počítadlo ukazuje v přepočtu asi 250 korun za plné nádrže a kanystry. S takovou se to jinak jezdí!
 |
„Vítejte v Libyi! Nemáme moc času, ale kousek z mojí krásné pouštní země vám rád ukážu,“ povídá veselým hlasem Bilgasem. Jedeme pěkně podél pobřeží. Na silnicích, které jsou kupodivu ve slušném stavu, se odehrává ruská ruleta. Dva pruhy jedním směrem sdílí v klidu až čtyři auta, všude panuje chaos. „Jak tu lidé získávají řidičské oprávnění?“ zajímá mě a Bilgasem odpovídá: „V autoškole zakončené závěrečnými zkouškami.“
Jo, tu autoškolu bych tedy chtěla vidět, protože na stylu jízdy to vůbec není znát. Ani na autech – tak pomačkané koráby u nás nestojí ani na vrakovišti. Krajnici a poušť lemuje nespočet rachotin ponechaných tam, kde vypověděly službu nebo kde se „políbily“ s protijedoucími vozy. Náš expedičně upravený naleštěný Nissan Patrol tu září jako mnohakarátový diamant v prachové žíle.
Libyjská přeprava velbloudů
Zastavujeme se na oběd v místní restauraci, či spíše bufetu. Abych nevnímala zatoulané hranolky v mém mohutném hovězím sendviči se zeleninou, pozoruji okolí. „Všimla sis, že tu na ulici není žádná žena?“ prohodí mezi sousty René. „Jednu jsem viděla, zahalenou do černého hábitu od hlavy až po špičky prstů, na nohou černé punčochy a ruce ukryté v černých rukavicích. Na očích měla černé brýle a cupitala za nějakým mužem,“ namítám.
Libye je jednou z těch striktnějších muslimských zemí. Je to má první zkušenost s velmi odlišným světem. Jako cizinka se tu necítím nežádoucí, snažím se dodržovat základní pravidla. Mužská část populace se chová přátelsky a s respektem. Musím si na severoafrickou kulturu zvyknout, budeme její součástí několik měsíců...
Africký Řím
Jedeme po hlavním průtahu Libyí, míjíme město Khoms. Výhled na moře pyšně protíná starověké sloupoví. Co to je? ptám se Bilgasema. Sjíždíme do Wádi Lebda, kde se před námi rozprostírají pozůstatky obrovského města Leptis Magna, které bylo do počátku 20. let 19. století dokonale konzervované saharským pískem. První osídlení oblasti se datuje do doby daleko před naším letopočtem.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Z původního rybářského přístavu Féničanů vybudovali Kartáginci velké město, jež drželi až do konce punské války, kdy je při porážce ztratili, takže se stalo součástí Římské říše. Pro Leptis, či také Lepcis, to bylo přínosné. Římané město přestavěli na monumentální sídlo, významný přístav, obchodní centrum... prostě na takový africký Řím.
Velmi úrodná a bohatá Libye byla pokladnicí Římské říše a Leptis bylo největší tržiště mezi Afrikou a Evropou, kde se prodávalo všemožné zboží: olivy, koření, zvířata, slonovina, drahé kovy, ale i otroci na gladiátorské zápasy.
Na významnosti mu přidal nový císař, místní rodák Lucius Septimus Severus, který město rozvíjel i po kulturní stránce a získal mu přezdívku Perla Afriky. Nikdy se této památce zapsané na seznam UNESCO nedostalo takového zájmu jako jiným místům v saharské Africe. Má to však i svá pro.
Procházíme se po trhu, uličkami lemovanými dekorovanými zdmi a sloupy docházíme do Severaneho baziliky, pak do amfiteátru, prohlížíme si lázně a sauny. Žasneme nad detaily zdobení a zachovalými prostory – taková latrína by ještě dobře posloužila. Mužští to mají trochu jinak – René s Bilgasemem jdou po stopách nevěstinců.
Před odjezdem relaxujeme na vrcholu hlediště divadla s fantastickým výhledem na Středozemní moře.
Úkaz: ženská za volantem
Je čas pokračovat na východ, k egyptským hranicím – máme v Libyi pouze čtyři dny a čeká nás ještě 1 250 kilometrů. Jízdu nám kromě dobrodružné dopravy zpestřují i policejní kontroly. Jak později zjišťujeme, jsou všude v arabské části Afriky.
Krajnici a poušť lemuje nespočet rachotin ponechaných tam, kde vypověděly službu.
Z města Agedabia přebírám řízení já. Bilgasem sedí na sedadle spolujezdce s očima navrch hlavy a křečovitě se drží madla nad dveřmi. Uvažuje, že si na zbytek cesty pronajme taxi. Ženská za volantem – to se v Libyi běžně nevidí!
Krajina je jednotvárná, holou kamenitou poušť zdobí pouze odstavené vraky aut. Po několika desítkách kilometrů Bilgasem uznává, že se nemusí bát, může v klidu zavřít oči a odpočívat.
Zastavujeme v Tobruku, který má za sebou pernou historii, jistě ji znáte z filmů. Založili jej Řekové a říkali mu Antipyrgos. Římanům sloužil jako pevnost strážící hranice provincie, později byl důležitou zastávkou karavan. Na počátku 20. století jej obsadili Italové a v době druhé světové války zažil několik bitev britských jednotek proti Němcům a Italům.
Nechyběl ani Československý pěší prapor, jenž po boku britských, australských, polských a jihoafrických jednotek bránil strategický přístav. Horké období připomíná památník a vojenský hřbitov. Dnes je Tobruk významným přístavem a také rafinérií.
Po pár dnech přijíždíme na hranice. Myslím, že náš průvodce, zpocený z poslední etapy cesty, je rád, že dorazil bez úhony. Po výstupním úřadování a vrácení značky se loučíme s fajn chlapíkem a odjíždíme do Egypta. Ale o tom zase příště.
