Koho by napadlo, že před mnoha tisíci lety se po severní Africe proháněla divoká zvířata, savana se zelenala a v okolí jezer a řek obyvatelé obdělávali půdu a pásli stáda skotu. Že tu bylo pravdu rušno, se dozvídáme z nespočtu skalních kreseb a rytin, které znázorňují scény ze života na Sahaře.
Před pěti až osmi tisíci lety se však cosi změnilo: vodní zdroje vysychaly, bohatá fauna a flóra mizela a krajina se přetvářela v nehostinnou poušť převážně typů serir (štěrková) a hamada (skalnatá), jak ji známe dnes.
Sahara, která pokrývá rozlohu 9,2 milionu km², přitom stále roste a na jihu pohlcuje savanu a step. V kotlinách uprostřed pustiny, v níž vládne nemilosrdné slunce, se objevují zelené ostrovy. Vznikají přesně tam, kde se nacházejí vodní zdroje, které vyvěrají na povrch a tvoří takzvané guelty, nebo se čerpají z artéských studní. V Egyptě je sedm velkých oáz. Vydáváme se pár z nich navštívit.
Na silnice jen s místní značkou
Na hranicích dostáváme žlutou plechovou destičku, dost pomačkanou a oprýskanou. Má to být místní SPZ a na našem expedičním korábu Nissan Patrol K260 bude českou značku povinně zakrývat po celou dobu pobytu v Egyptě. Čeká nás dvouměsíční křižování země, kam lidé jezdí jen na pyramidy a do all inclusive rezortů.
V Marsa Matruh na pobřeží Středozemního moře odbočujeme na jih do Libyjské pouště a do daleké oázy Siwa ležící mezi Qatarskou propadlinou a velkým písečným mořem. Silnice je od roku 1985 asfaltová, čímž nám zjednodušuje přístup, ale především vymaňuje obyvatele oázy z nekonečné izolace.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Stmívá se a my přijíždíme do cíle. Najednou je rušno. Muži v dlouhých bílých galabyích a povozy tažené poklusávajícími osly plní ulice. Zvířený prach a tlumená žlutá světla halí město do mystického závoje. Proplétáme se mezi paličatými osly stojícími uprostřed silnice, až dorážíme do centra.
Náměstím se line nevtíravá berberská hudba a libá vůně grilovaného masa. Osvětlené galerie šperků, šál, sarongů, ručně tkaných koberců, košů a tašek z palmového listí září do přítmí uliček. Na kobercích posedávají skupinky v bílých hábitech, popíjejí čaj a kouří vodní dýmku. „Teď už nikam nespěcháme,“ říkám Renému a on přikyvuje. Zdržíme se pár dnů.
Siwa pod božskou ochranou
První podložené zmínky o osídlení pocházejí z období 26. dynastie, osadě se tehdy říkalo Oáza boha Amuna. Z této éry se dochovalo něco málo z Amunova chrámu a věštírny. Siwu později nezdolal ani perský král, který porazil faraona a ovládl Egypt, ani armáda několika desítek tisíc vojáků.
V 8. století přišlo oázu dobýt arabské vojsko. Původní obyvatelé se dali na ústup na západ a spojili se s ostatními Berbery. Bohužel udeřila sucha, a tak vyrazili v karavanách na východ hledat zeleň a vodu, až došli do této oblasti. Siwa se začala zalidňovat.
Na obranu proti nepřátelským nájezdům ve 13. století postavili pevnost Shalí, kterou na počátku 20. století částečně zničily silné deště.
Oáza dostala název podle kmene Ti-Swa. Siwané původem ze západu, z Maroka, Alžírska..., si zachovali svou kulturu i vlastní jazyk. Zhruba 23 tisíc obyvatel žije skromně v obydlí z nepálených cihel a bahna s příměsí soli, palmových kmenů a listů; dveře a okna jsou ze dřeva smokvoní. Takto postavené domy dobře izolují a v horkých dnech uvnitř udržují chlad.
Lidé se živí ekologickým zemědělstvím, kterému se díky množství sladkovodních pramenů daří. Obnovili plantáže datlových palem a olivovníků, které byly kvůli povinnosti platit vysoké daně za každý strom vykáceny. Siwu proslavily vynikající produkty z oliv a datlí, jejichž ochutnávka je součástí snad i pozdravu. Unikátní berberské šperky, výrobky ze soli a pletené koše jsou dokladem šikovných rukou domorodců.
Čas na čaj a šíšu
Bydlíme nadivoko, za dunou na okraji oázy. Tohle na našem roadtripu milujeme. Navíc zjišťujeme, že toho k životu tolik nepotřebujeme. Dřeva na oheň je v okolí dost, do města kousek, navíc nerušíme místní. Při kempování nám každý večer dělá společnost pouštní myš. Pod stolem doráží, chce si hrát na babu, dokonce si přivádí kámoše!
Plány na den nám málokdy vycházejí, neustále potkáváme někoho, s kým musíme vypít čaj nebo pokouřit šíšu. Nevadí, že nemluvíme jejich jazykem, ruce a nohy jsou spolehlivým komunikačním prostředkem a u rituálů není třeba slov.
I tak si nenecháváme ujít svatou Horu smrti, z níž se naskýtá krásný výhled do okolí. Pozorujeme hříčky boha Amuna, který oázu ukryl mezi vysoké duny světle oranžového písku. Je tu krásně, jako by se tady zastavil čas, ani se nám nechce odjíždět. A už vůbec ne, když okusíme křišťálové vody místních pramenů!
Ale čeká nás 420 kilometrů pouští směrem na východ. Sami jet nemůžeme, musíme si domluvit spolujízdu s místními, abychom se prý v poušti neztratili. Náš nissan v expediční úpravě, který vypadá, že ho jen tak něco nerozhodí, je přesvědčí, že nás vzít můžou.
Od brzkého rána ukrajujeme kousek po kousku z drsné pouště. Ve stínu obrovské kopule zkamenělých mušlí si s Ahmedem a Mahmoudem dáváme oběd a sklenku voňavého silného a velmi sladkého čaje. Ve večerních hodinách přijíždíme do Bahariya.
Přírodní krásky black & white
Poblíž Farafry nás zaujmou dvě naprosto rozdílné pouště. Černá působí jako měsíční krajina, již lemují kopce vulkanického původu, které kdysi dávno chrlily černou hmotu dolerit. O několik kilometrů dále kontrastně září vápencové monolity Bílé pouště (Sahar el Beida).
Připadáme si jako na jiné planetě. Projíždíme mezi bizarními vápencovými skalními útvary připomínajícími houby, postavy, homole nebo také stanový tábor. Všechny je během let vymodelovala eroze. „Šikovná matka příroda, že?“ ukazuji Renému každý hřib nebo pláň, jež vypadá jako kemp v období hlavní sezony.
Trávíme tu noc. Není tady ani noha, vybíráme si místečko s krásným výhledem na kýčovitý západ slunce. V měsíčním svitu pak okolní sochy působí opravdu magicky. Ze střešního stanu pozorujeme okolí a doufáme, že se objeví některý z plachých obyvatel pouště. Nikdo nepřichází. Třeba příště – ještě nás čeká několik set kilometrů rozmanitou písčitou krajinou.
Siwa, Matrúh. Egypt
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
