Jestli je některá hranice noční můrou, tak ta zambijská. Zklamaní z Tanzanie, které nám nebylo dopřáno, sledujeme už z dálky pokřikující plonkaře, nabízející služby, bez kterých se prý neobejdeme. K tomu ještě směnárníci s opravdu výhodným kurzem. Úplnou náhodou se dozvídáme, jak „výhodný“ je ten jejich kurz oproti oficiálnímu. Jsme tvrdí a po dlouhých diskusích měníme tolik, kolik potřebujeme na uhrazení hraničních poplatků.
Cestování autem po Africe občas pěkně provětrá peněženku: tu máte silniční daň, tam zase uhlíkovou, k tomu extrémně drahé pojištění, které stejně nejspíš nic nekryje, a ještě silniční mýto snad za každý region zvlášť.
Máme to za sebou, jsme v Zambii. Silnice je rovná a nudná, z afrického snění nás probírá rána. Najednou je v tom pěkném asfaltu obrovská díra přes celou šíři vozovky. Samozřejmě jsme do ní vlítli. Říká se jim „potholes“ a mohou to být klidně i 25 centimetrů hluboké jámy. A po pár kilometrech další a pak další a další až do Ndola. Později jsme zjistili, že jeden ráfek je prasklý.
Hop, a je tu lidoop
Valíme si to až na sever ke konžským hranicím do oblasti Copperbelt. Daleko na severu nacházíme něco, co by člověk v těchto končinách nehledal. Na jedné farmě před téměř 40 lety vypiplali Sheila a David Siddlovi raněné mládě šimpanze, které zachránili rangeři ze spárů pytláků. Nikdo mu nedával moc nadějí, ale Siddlovi se o ně starali jako o dítě a povedlo se jim je zachránit.
Zpráva o uzdraveném Palovi (tak se jmenoval) se roznesla tak rychle, že netrvalo dlouho a z Chimfunshi se stala jedna z největších šimpanzích svatyní. Farma se začala plnit dalšími a dalšími šimpanzi. Zvířata byla zabavena cirkusům, pytlákům, překupníkům či prodejcům takzvaného bushmeat, masa z buše. Pocházela z celého světa. Byla traumatizovaná, pro těžká fyzická a psychická zranění velmi trpěla, každé z nich potřebovalo intenzivní péči.
Trvalo dlouho, než se farmě dostalo světové pozornosti, ale nakonec byla uznávána i významnými experty, jako je například Jane Goodallová. Později se začaly přidávat i celebrity, díky jejichž pomoci mohl sirotčinec fungovat.
Hlídací hrošice a šimpanzí donáška
Vítají nás Sheila a její dcera Sylvia, jež v práci svých rodičů pokračuje. Sheila je super babča, s níž si máme o čem povídat. Seznamuje nás s hrošicí Billy, která je také sirotkem, jehož někde našli a přivedli domů. A tím myslím úplně domů. Dokud se pod ní nerozložil gauč a nebourala vše jako tank, byla součástí domácnosti. Sheilu střežila jako pes. I v 21 letech si chodí každé ráno pro svou láhev teplého mléka.
V rezervaci o rozloze 4 200 hektarů žije více než 140 šimpanzů – kolem 120 jedinců v pěti různých komunitách v zalesněných výbězích. Zbytek se právě léčí nebo pro svou narušenou osobnost musí žít odděleně. Kromě sponzoringu lze farmu podpořit i dobrovolnickou prací nebo adopcí některého z chlupáčů.
Ráno se soukáme do overalů, všechny věci necháváme v kanceláři. Čeká nás čtyřčlenná parta šimpanzů: od nejmladšího tříletého Dominika až po dvanáctiletou Cindy. Ti nejmladší se hned uvelebí v našich náručích a místo na procházku jdou „na donášku“. Za ruku mě bere i Cindy, je tak klidná a přátelská. Zato pětiletá Carla kolem poletuje jako nezbedný školák.
Právě šimpanzi jsou lidem geneticky nejbližší. Od opic se odlišují nejen mírou inteligence, ale i stavbou těla. Kromě toho projevují i emoce, které byly přisuzovány výlučně člověku. Žárlí, jsou líní, soucitní, dokonce i závistiví, chamtiví a lakomí. I u nich hraje sex důležitou roli a řeší jím problémy, tak jako někdy lidé. Ale pozor, pánové, u druhu bonobo vede tlupu samice a nedejbože, aby se samec pokoušel o převrat!
Brouzdáme buší s mláďaty na rukou. Jejich „ruce“ mezitím rozepínají overal a šmátrají všude, kde se dá. Šimpanzi jsou kleptomani, a co není daleko z jejich dosahu, to musí důkladně prozkoumat.
Krátká zastávka nám umožní pozorovat, jak šikovní a zruční jsou při zajišťování potravy. Cindy se se mnou dělí o důkladně rozžvýkanou trávu a je překvapená, že se po ní nesápu jako ostatní. Dominik vyvádí spousty lumpáren, prostě jako malý kluk. Poznáváme i hrubost – Carla přestřelila a my si jí do konce procházky nevšímáme. Netrvá dlouho a začíná se vtírat, chce si hrát...
Rušný Copperbelt
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Vydáváme se do střední Zambie. Nissan si pobrukuje a lítá ze strany na stranu. Do hluboko vyjetých kolejí od náklaďáků naložených pláty mědi náš rozvor kol nesedí. Jízda je pomalá, ale aspoň máme čas si prohlédnout krajinu.
Zmínila jsem pláty mědi? Ano, v krajině posazené na východoafrické náhorní plošině jsou významná naleziště mědi, podle toho také název Copperbelt. Kromě ní zdejší půda ukrývá i smaragdy.
Krajnici silnice, asi jako všude v Africe, zdobí prodejci. U kyblíku plného kulatých jakoby koblih sedí mladá žena kmene Bemba. To je nejrozšířenější kmen v Zambii, jenž se sem dostal již ve 14. století z Konga překročením řeky Luapula. „Nemáme večeři, tak si dáme něco místního,“ zahlásí René. „To jsou smažené flitas,“ říká s úsměvem mamina s malinkým prckem v šátku na zádech. Nejsou špatné!
O kousek dál je několik přístřešků, kde pár mužů přenáší svou fantazii do neforemných kusů tvrdého dřeva. S tím nejprimitivnějším nářadím jim pod rukama kvetou nádherné masky všech velikostí nebo obrazy ze slámy a jemného roští. U nás v autě se najdou spousty věcí, které vůbec nejsou potřeba – třeba dláto, a tak ho měníme za jednu z masek a přikupujeme další dvě. To by stačilo, musíme zpátky do buše, kde není tolik lákadel k utrácení.