Herec Maroš Kramár pochází z Bratislavy, konkrétně z Baštové ulice v historickém centru města. Vyrůstal v domě, kde prý kdysi bydlel bratislavský kat.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.
Stále vlastní svůj staromládenecký půdní byt v památkově chráněném bytovém domě v centru Bratislavy. Leží ve dvou úrovních: dole je obývací pokoj s průhledem do věže (domácího „meditária“), kuchyň a dvě ložnice, nahoře pracovna, ložnice a terasa.
Pravidelně tu pořádá divadelní večírky, na které jezdí lidé z celého bývalého Československa. Hraje se divadelní kus Tajemné variace, ochutnává víno, povídá se…
Nevaří, ale rád pořádá barbecue. Doma poslouchá jazz, blues, v každém případě prý něco uklidňujícího a staršího. Právě dostavěl nový dům a stěhuje se.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.
Jaká je historie tohoto staromládeneckého bytu?
Jako třicetiletý, tehdy ještě svobodný muž jsem získal půdu v jednom z nejhezčích domů v Bratislavě. Tu jsem pak přeměnil v originální podkrovní byt. Má dvanáctimetrovou věž, kterou můj šikovný tatínek obložil zevnitř dřevem. Ačkoli mi kdysi jeden architekt radil, ať věž kvůli úniku tepla zaslepím, samozřejmě jsem to neudělal.
Byt je také svědkem divadelních večírků. Jak vlastně začaly?
Zhruba před pěti lety mě oslovil ukrajinský režisér Valentin Kozmenko-Delinde, jestli bychom chtěli uvést v divadle francouzskou hru Enigmatické variace od Érica-Emmanuela Schmitta. Pana Kozmenka-Delinde jsem ubytoval právě ve svém bytě s věží, který jsem pronajímal, a pak jsem si vzpomněl na Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo.
Hra si tak celkem přirozeně našla hned svůj prostor. Můj byt se spoustou knih opravdu navozuje iluzi příbytku norského spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu Abela Znorka, o kterém hra vypráví. K tomu se mi splnil sen: dohraji a nemusím se nikam trmácet, jsem doma.
Sbíráte něco?
Sbírám komentáře hostů, zapsané do kroniky této hry. Asi si ji vezmu do hrobu, protože lidé píší krásné věci. Třeba že divadelní zážitek není ani popsatelný slovy a podobně. Až mám z toho husí kůži. A těší mě, že vybírají divadelní večírek i jako dárek. Jsem dárek, a přitom si připadám jako starý plesnivý sýr.
Hosté tu sedí na skládacích židličkách…
To je řešení situace, kdy přijde na večírek 30 lidí a vy je nemáte kam posadit. K několika VIP křeslům jsem tedy pořídil režisérské židle, co se používají na „filmovačkách“. Kromě Kozmenka-Delinde, herce Juraje Hrčky a mě na nich nejdete jména slavných z celého světa.
Jaký je rozdíl mezi bydlením v Praze a Bratislavě?
Praha je krásná, ale plná turistů, připadám si tam trochu jako ve skanzenu nebo na výletě. Je více anonymní, ale já se tam stejně neschovám. To Bratislava je sice menší, ale zato rodinnější, přátelštější, když se jdu projít k Dunaji, potkávám známé.
Celý byt zařídil Maroš Kramár indickým nábytkem z obchodu Indigo Decor. Vzadu je prosklená stěna, pomalovaná hudebními motivy. Krásně vypadá prosvětlená.
Údajně byste chtěl dálkové ovládání na všechno…
Ano, mám rád nové věci. Teď jsem postavil za Bratislavou dům u řeky, kam se budu stěhovat. Je vybavený moderními technologiemi, ale zatím jsem z nich zoufalý. Většinou to se mnou končí tak, že vím jen „on“ a „off“.
Jak si představujete své poslední bydlení?
Absolutně konečné bydlení je na hřbitově. Kde skončím, nevím. Rád bych někde u vody. V příštím životě bych chtěl být spisovatelem nebo hudebním skladatelem a pracovat doma.
