Jiřímu Tomiškovi bylo tehdy 20 let, když jeho rodná vesnice zmizela pod vodou.
„Zažil jsem tam celé dětství i rané mládí. Moc rád na Mušov vzpomínám. Jak jsme se s kluky rvali, stavěli si bunkry u Dyje, chodili s holkami do křoví,“ směje se tamní rodák, dnes žijící v Liberci.
Malá vesnice se rozkládala vlastně kolem jedné dlouhé ulice. Před hřbitovem se zatáčela doleva a právě tam, v čísle 122, Jiří Tomišek bydlel. „Byla to krásná vesnice, žilo se tam dobře, byl tam hodně kamarádský vzduch, lidé si rozuměli,“ popisuje.
Podle někdejších obyvatel byl Mušov sice malá, ale soudržná vesnička, která měla své dobrovolné hasiče, divadelní ochotníky či fotbalisty. Jejich taneční sál byl nejlepší na okrese a zdejší hodové zábavy vyhlášené.
„Tancovat sem jezdila spousta lidí. Při svatomartinských hodech se dokázali lidé neuvěřitelně semknout. Zdejší zábavy byly fantastické, každý na ně rád vzpomíná,“ míní Tomišek.
Podle legendy tahle vesnice vznikla na místě tří rybářských chatrčí. Ostatně život v Mušově byl s vodou vždy těsně spjatý. Jižní okraj obce olizovala řeka Dyje, jejíž slepá ramena sahala i do vsi.
S povodněmi se sžili
Téměř každé jaro a někdy i na podzim se voda vylila z břehů a dosáhla až do vesnice. V každém domě měli člun, na kterém sváželi seno z luk po soustavě vykopaných kanálů. Lidé se tady zkrátka naučili s vodou žít.
„Že nás občas postihla nějaká povodeň? S tím jsme se sžili. Dyje k Mušovu patřila. Chodilo se sem plavat, rybařit, u řeky jsem zažil první mladé lásky,“ vzpomíná mušovský rodák.
Při každé větší povodni se ovšem stále hlasitěji mluvilo o stavbě vodní nádrže. Definitivní rozhodnutí padlo v polovině 60. let. S vystěhováváním Mušova se však začalo až téměř o deset let později. V roce 1980 byla vesnice rozhodnutím ministerstva vnitra vymazána ze seznamu obcí tehdejší Československé socialistické republiky.
Na pět stovek lidí se muselo stěhovat. Nejvíc se jich rozhodlo odejít do nedalekých Pasohlávek, ostatní zamířili do Pohořelic či Mikulova. Na původně požadovanou výstavbu nové vesničky stejnojmenného názvu tehdy nikdo z mocných neslyšel.
Bez odporu, bez demonstrací. Na nové domy si brali půjčky
Vojska ministerstva vnitra nakonec srovnala vesnici se zemí. Stržena byla více než stovka domů. A lidé se neodvážili odporovat. „Žádné demonstrace se tehdy nekonaly,“ přiblížil před časem Emil Kordiovský, bývalý ředitel Státního okresního archivu v Mikulově.
Na konci 70. let minulého století ani něco takového nebylo možné. Komunisté tehdy vládli pevnou rukou. „Zatopení Mušova byla úplně zbytečná věc. Šlo o hloupost století,“ má však ještě dnes jasno Tomišek.
To, že Mušov zanikne, zprvu vůbec nevnímal, i když už kolem začaly jezdit stavební stroje. V dětských očích se nic neměnilo.
„Pak jsem, už jako dospělý, začal jezdit na montáže, a když jsem z ní jednou přijel, maminka už byla přestěhovaná v Pohořelicích,“ vzpomíná.
Podle něj bylo nucené vystěhování ranou pro všechny Mušovské. „Dali jim pár korun jako náhradu a začali si stavět nové domy v Pasohlávkách. Lidé si museli brát půjčky, nebyla to žádná slast. Mušováci jsou dodnes trochu zatvrzelí,“ vysvětluje.
Zůstal jenom kostel
Do nových domů se lidé nastěhovali na konci 70. let. V roce 1987 pak sto milionů kubíků vody Mušov definitivně pohřbilo.
Ze samotné obce zbyl jen kostel na ostrově v prostřední nádrži. Stavba zasvěcená svatému Linhartovi patří mezi nejstarší církevní objekty na jižní Moravě. Právě to ji zachránilo před demolicí.
Obec Pasohlávky, která dnes kostel spravuje, se vytrvale snaží o jeho opravu a zpřístupnění. Zatím ale chybí potřebné peníze. Před dvěma lety nechalo vedení vesnice pouze opravit střechu tak, aby do stavby nezatékalo. Ve veřejné sbírce, kterou kvůli celkové rekonstrukci založilo, je ovšem jen pár korun.
