Z těch měli tehdy lidé oprávněnou hrůzu, protože většina domů bývala dřevěná či hrázděná a při ohni nezřídka lehly popelem celé městské čtvrti.
„Strach před požárem byl proto všeobecně velký a trestní předpisy připouštěly okamžité uvržení dopadeného žháře do ohně anebo smrt oběšením zloději při požáru kradoucímu,“ líčí takřka sto let stará kniha Zásobování vodou zemského hlavního města Brna.
Stojí v ní i to, že i pouhé přistižení při zavěšování výstražných znamení na dveře, že dům bude zapálen, anebo jen nařčení z tohoto zločinu, znamenaly provinilcovu jistou smrt provazem.
Vody bylo dost, ale znečištěné
Od dávných dob osídlené území Brna u soutoku Svratky a Svitavy dlouho nemělo o vodu nouzi. Píše o tom Milan Kubeš ve své publikaci Historie a současnost vodáren a kanalizací v Brně.
„Všude bylo dostatek studní, které byly bohatě napájeny vodou ze štěrkových naplavenin řeky Svratky. K zásobování vodou sloužily nejen studny domácí, ale byly zřizovány i studny v ulicích a na náměstích k obecnému užívání. Potíže s vodou nastaly koncem 12. století.“
Jak k tomu došlo? Vody domácích studní, umístěných ve výklencích domů buďto na chodbě, v předsíni, nebo v průjezdu, začaly být znečišťovány obsahy žump a cihelných domovních stok, které byly stavěny z propustného materiálu. Epidemie nemocí obyvatel bývaly pak velmi časté a zlé.
Dostatek vody ale Brno potřebovalo především ke zmíněnému hašení požárů, a tak se rozhodlo zřídit svůj první vodovod z řeky Svratky už koncem roku 1415. Tato voda nebyla vhodná k pití.
Čerpadlo u takzvaného Lamplova mlýna na dnešní Kopečné ulici hnalo nicméně svrateckou vodu přes Puhlík neboli Petrov do dvou kašen na Dolním a Horním trhu, tedy na dnešním náměstí Svobody a na Zelném trhu.
„Olověné vodovodní přípojky byly povolovány jen vysokým představitelům města, šlechty, kléru a klášterům. Ostatní obyvatelstvo bylo odkázáno na kašny,“ upřesňuje Kubeš.
Z vodovodu si Švédové odlévali kulky
Kvůli nedostatku vody pak Brňané žádali o zřízení dalšího vodovodu, a to před 500 lety krále Ludvíka Jagellonského. Jak uvádí Encyklopedie dějin města Brna, tato voda se čerpala z vršku Cimplu neboli Zimpelu, tedy dnešního náměstí Míru.
Tekla potrubím z vrtaných borových kmenů navzájem do sebe zasunutých a spojených železnými třmeny a skružemi. Jenže proud spodní vody z mírného pahorku nebyl ani stálý, ani vydatný.
Přes dnešní Údolní ulici tekla voda do nádrže pod domem vodáka, který stál při Brněnské bráně v místech souběhu ulic Dominikánské, Starobrněnské a Biskupské. A odtud do kašny na Dominikánském náměstí i do výtokového stojanu v budově vojenského velitelství na rohu dnešních ulic Panské a Mečové.
Podle publikace brněnských Městských vodáren z roku 1927 vodovod nakonec zcela selhal v roce 1645 za obléhání města Švédy. Jak pověst praví, odlévali si Švédové z olověného potrubí střely pro svoje muškety.
Jeho úplný zánik přišel pak v roce 1853, když byl rozšířen vodovod z náhonu Svratky. Napájení kašny na Dominikánském náměstí převzal vodojem na Františkově, tedy v místě dnešních Denisových sadů.
Brno pilo vodu z Králova Pole
Pro zásobování města pitnou vodou byl ale nejdůležitější takzvaný Kartouzský vodovod. Smlouvu na něj uzavřelo Brno s kartouzským konventem v dnešním Králově Poli už v roce 1544.
Za 130 zlatých tak město získalo právo odvádět vodu z pramenů i rybníka Gaisperku ležícího nedaleko kláštera. Zřídilo odtud vodovod vedoucí ulicí Dlouhou, dnes Staňkovou, přes Lužánky a dále Novou, dnes Lidickou ulicí, i Kolištěm skrze Běhounskou ulici až do kašny na Velkém, dnes náměstí Svobody.
Tato takzvaná Merkurova kašna neboli kašna Čtyř živlů od Ignáce Jana Bendla z roku 1699 byla zrušena v roce 1867 a její sousoší stojí dnes už „na suchu“ na Biskupském dvoře Moravského zemského muzea. Kromě Merkura na vrcholku mají prý její dvě mužské postavy znázorňovat řeky Svratku a Svitavu a nymfa s rohem hojnosti bohatství.
Kartouzský vodovod napájel i kašnu Karolinku z roku 1857 ozdobenou postavou dívky nesoucí na rameni džbán. Stála mezi ulicemi Českou a Veselou a v 80. letech 19. století ji poškodil blesk. Když pak Brno rušilo všechny kašny, torzo postavy Karolinky skončilo v městském lapidáriu.
To sochy z kašny na Lažanského, dnes Moravském náměstí z roku 1860, kterou rovněž napájel vodovod z Králova Pole, získal po jejím zrušení někdejší brněnský starosta Karl Giskra. Velká střední socha ženy nesla na hlavě plochou nádobu a pod ní čtyři menší postavy znázorňovaly jaro, léto, podzim a zimu.
Vodotrysk jen ve dne
Rybník Gaisperk, z něhož se voda brala, se v průběhu let dostával do soukromých rukou a město pak o svou vodu muselo občas docela tvrdě bojovat. Nakonec své právo ale vždy uhájilo.
Například jeden z vlastníků, Jan Nepomuk Achbauer, obehnal roku 1794 svah kolem rybníka zdí. „Bránil se vyzdívání pramenů a chtěl přiznat obci brněnské pouze služebnost k odběru vody z rybníka Gaisperk,“ zjistil Milan Kubeš.
V roce 1832 dovolila hraběnka Schaffgotschová Brnu, aby si bralo vodu z návrší Kociánka.
Město pak ale v roce 1856 zjistilo, že její hraběcí dědic bez jeho vědomí svádí vodu z nejhořejšího pramene do své kašny a vodotrysku, takže zřídilo nad jeho odběry neomezený dozor. Pan hrabě si vodotrysk mohl pouštět jen od půlky března do půlky září, a to jen ve dne. Za soumraku musel vodu zavřít.
Význam Kartouzského vodovodu byl pro Brno zkrátka prvořadý až do roku 1913. Tehdy se ke slovu dostala voda z Březové, kterou Brno bere dodnes. A taky vodu z Víru. Zatímco voda z Pisárek přestala v Brně definitivně téct v roce 2013.
