Sestavit co nejpodrobněji příběh, který začal záchranou malého děvčátka Lidušky v bílovickém lese a vyústil v tradici vánočních stromů, charitativních sbírek, a dokonce ve výstavbu dětského domova Dagmar v Žabovřeskách, není nic jednoduchého.
MF DNES se o to s pomocí unikátních dobových dokumentů (některé z nich se dlouho ukrývaly v soukromých archivech) pokusila.
Dítě promodralé zimou
Dva dny před Štědrým dnem roku 1919 v Bílovicích tehdy žijící Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli, studentem pražské akademie výtvarných umění Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem, stoupali kolem myslivny Lišky Bystroušky a podél Kuního potoka vzhůru Palackého údolím. Těsnohlídek to ve své povídce Pod vánočním stromem zdůvodnil tím, že šli uříznout "maličkou drobnou jedličku pro dvě stárnoucí děti, jichž duše nestárla svou láskou".
Náhle se vpravo ze stráně ozval zvuk, který třem podvečerním chodcům připomínal sténání, jaké vydává umírající srna. Přátelé se rozhodli zkrátit zvířeti utrpení a začali šplhat do příkrého lesa. Tu však spatřili něco nečekaného.
"Mezi kořeny smrku ležela na tenké peřince docela malá holčička. Měla rozhalenou košilku a na hlavě čepeček. Její dlaně bezmocně tiskly hrst zasněženého jehličí. U úst měla krupičky zmrzlých slin. Plakala stále tišeji, přerývaně. Byla promodralá zimou," vylíčil onu událost v životopisné knize o Těsnohlídkovi (Jsem vánočnímu stromu podoben) František Kožík, který čerpal z dobových archivních pramenů i vzpomínek pamětníků.
Nálezci začali volat do okolního lesa, ale nikdo se neozýval. Dítě proto zabalili do kabátu, popadli je do náruče a rychle s ním běželi dolů do Bílovic.
Sedmnáctiměsíční Lidušku donesli na četnickou stanici na hlavní, dnes Žižkově ulici. Tehdy tam měl služební byt vrchní strážmistr Josef Bula s manželkou. Za pomoci selky Marie Brázdové a porodní asistentky Marie Špatné dítě u Bulů vykoupali a oblékli. Další bílovický sedlák František Kala pak zapřáhl koně a odvezl kašlající a sípající dítě do nemocnice.
Matka "chtivá požitků"
Nezaopatřené děti se tehdy kvůli hmotné nouzi odkládaly a opouštěly daleko běžněji než dnes, nešlo o nijak výjimečnou historku. Během pouhých čtyř dnů od nalezení děcka však byla vypátrána její matka Marie Kosourová, "neprovdaná dcera Marie Futerové, narozená 19. listopadu 1894, domovským právem v Netíně u Velkého Meziříčí".
Ukázalo se, že jde o služku z Prštic (uvádějí se také Branišovice), která otěhotněla s ruským zajatcem z první světové války, jehož přidělili na polní práce do statku v blízkosti Brna. Kosourové se tak 8. července 1918 narodilo nemanželské dítě, které pojmenovala Ludmila. Protože ji však nikdo nechtěl s malým děckem vzít do služby, podle svého vlastního svědectví se v krajní nouzi rozhodla děvčátko odložit.
Zkoušela to nejdříve v brněnské pobočce pomocného sdružení České srdce, které z podnětu spisovatelky Růženy Svobodové nejdříve v Praze a pak i na Moravě a ve Slezsku založila Renata Tyršová, aby dodávalo potraviny válkou postiženým rodinám a hladovým dětem. Byla tam prý odmítnuta, a proto se rozhodla dítě odložit v lese u Bílovic, neboť ta místa prý dobře znala.
Při hlavním přelíčení 8. listopadu 1920, kde se Marie Kosourová u Zemského trestního soudu v Brně zodpovídala ze "zločinu odložení dítěte", tvrdila obžalovaná, že "vše učinila z nouze, ale rozhodně nechtěla, aby dítě zahynulo, nýbrž aby je ti páni vzali".
Tvrdila, že když uslyšela hlasy přicházejících, skryla se za blízký strom, a když dítě našli a volali, nehlásila se, "poněvadž kdyby jí je vrátili, nevěděla by, co s ním má dělat, neboť ve velké nouzi se tehdy nalézala".
Svědci však vypověděli, že "jest jen nadmíru šťastné náhodě co děkovati, že dítě bylo nalezeno, neboť místo, na němž bylo odloženo, jest nejméně 200 kroků vzdáleno od stezky, po které stejně málo kdo chodí".
Přecitlivělým Rudolfem Těsnohlídkem, trpícím po většinu života depresemi, případ odloženého děcka zvlášť otřásl. Napsal také o den později v Lidových novinách, že se matka hájila, "jako by opakovala dojímavou povídku pro prosté čtenáře", ve skutečnosti že však šlo o ženu "silnou, zdravou, chtivou jen požitků života", která pak "vyslechla s klidem rozsudek a po malé Lidušce se ani nezeptala".
Nejvíc však obžalované přitížilo shodné tvrzení všech tří nálezců děcka, že "dítě bylo rozvinuto (odkopalo peřinku - pozn. red.) - takže samo se na žádný způsob rozvinouti nemohlo - a bylo mrazem již úplně zmodralé tak, že leželo na místě odlehlém, široko a daleko, jak se sami přesvědčili, nebylo nikoho viděti, neboť tito při nalezení dítěte nejen volali, nýbrž v okolí pátrali".
I když každé ženě, která kdy měla tak staré dítě, je jasné, že takřka rok a půl staré batole se samo odkopat klidně může, soud považoval tvrzení obžalované, že dítě odložila "teprve tehdy, když slyšela, že jacísi lidé k místu onomu jdou, s tím úmyslem, aby ono dítě nalezli a byli se o ono ujali" za zcela vyvrácené.
Samosoudce Honal přihlédl ale k částečnému doznání Kosourové, k její dosavadní bezúhonnosti (nebyla zatím trestána) i hmotné tísni. V čase, který krutými rozsudky nijak nešetřil, uložil proto vcelku mírný trest. "Za odložení dcerušky ve věku, v němž si zachování svého života sama pomoci opatřiti nemohla," byla její matka odsouzena k pěti měsícům těžkého žaláře zostřeného jedním tvrdým ložem každých čtrnáct dní.
U pěstounů
"Tak se naše Liduška podruhé narodila a dobří lidé už ji neopustili a byli mnozí, víc než jsme očekávali, kdož projevili zájem o její osud," vzpomíná Těsnohlídek. Šel dítě o rok později s přáteli navštívit v Brně na Cejlu k jejím novým rodičům, manželům Polákovým. U vrchního číšníka a jeho ženy, kteří sami nemohli mít děti, je "malá velká dáma, jen o něco málo větší než její loutka, přijala vlídně, takřka blahosklonně".
"Docela upřímně se zaškaredila, když jsme vstoupili do přízemní kuchyňky, kde si hrála po návratu z malé dopolední procházky." Ale pak se na ně dívenka, která "se skvěla v krásném čepci, usmála a v tom teplém úsměvu a v pohledu zářících velkých studánkových očí, které by nevylíčil ani velký básník, natož nepatrný soudní referent, bylo tolik radosti ze života, který jí byl vrácen pouze náhodou a jehož poslední hrůzy prožila, aniž si toho je vědoma".
