Každopádně Brno a zejména Bílovice nad Svitavou můžou být hrdé, že tento jurodivý bard, který si jako člen „protirakouské“ Omladiny odseděl čtrnáct měsíců samovazby už v roce 1893, našel právě v moravských končinách přírodní témata své tvorby.
A přežilo-li dodnes vůbec něco z jeho rozsáhlého díla, jsou to opravdu především nádherné verše jeho Knihy lesů, vod a strání z let 1907 až 1913. A ta by rozhodně nevznikla bez podmanivých scenérií kolem řeky Svitavy na sever od Brna.
Jak stojí třeba na Neumannově pomníku od Vincence Makovského, který v Bílovicích nad Svitavou odhalili v roce 1964: „Na šedém balvanu Děravé skály / se samotou srůstaje sedím, / pode mnou vody jak by se rvaly, / na zběsilou Svitavu hledím.“
A i když bílovické verše skutečně nejsou pouhými rýmovánkami do dívčího památníčku, sám Neumann si jich v kontextu svého angažovanějšího veršování později příliš necenil.
V roce 1928 totiž ve své Glose k dílu ironicky prohlásil: „Mohl jsem být dnes naším pěvcem lesů, vod a strání. Ta knížka z Moravy byla tak hezká, četla se dokonce trochu, i Arne Novák ji pochválil, slečny ji dostávaly darem... A hlavně ty pravidelné verše a sloky akademické, ty krásné alexandríny. Jakmile se tomu naučíš, samy jdou z pera... Dvacet silných svazků mohlo býti ještě z té jediné knížky, a členství Akademie věd mne neminulo! Škoda, že jsem nikdy nepovažoval poezii za věc tak snadnou!“
Za opilecké zvolání proti císaři musel do věznice
Ani poezie, ale ani život s Bouřlivákem nebyly nijak snadné. Ve vzpomínkové knize Byla jsem ženou slavného muže popsala jeho už zmíněná druhá žena Božena, která s ním žila jak v Brně v Hapalově ulici 5, tak později v Bílovicích, nejen manželovy mimomanželské zálety, jeho časté pijatiky či neschopnost vyjít s penězi, ale také bardovy násilnosti, záchvaty zlosti a pronásledování celé rodiny jak státní mocí, tak lidmi z okolní „slušné“ společnosti.
Do doby básníkova pobytu v Brně spadá i další Neumannovo uvěznění. To už byla krátce na světě Soňa, tehdy ještě nemanželská dcera Boženy a Neumanna, když v únoru 1906 na sokolské akademii v Řečkovicích po zpěvu písně Český vandrák (končící slovy „jenž pro vlast dal by poslední vzdech“) zařval opilý Neumann: „Ale za císaře Franz Josefa né!“
„Vypadalo to, jako by se měl celý Balíkov zbořit,“ vzpomínala Božena Neumannová. „Lidé vstávali rozrušeni, otevírali a zavírali dveře a zdálo se, že Bouřliváka vyhodí ven.“
Druhého dne ráno vytáhli kocovinou zmoženého Neumanna z postele v Hapalově ulici dva četníci a odvedli ho do věznice trestního soudu u Cejlu.
Prožíval všechny stupně umělecké extáze, vzpomínala žena
Nakonec Neumanna před pětiletým trestem za urážku veličenstva zachránil advokát Adolf Stránský, zakladatel Lidových novin, kam Neumann také přispíval. Ve své ohnivé řeči před soudem se totiž Stránský přidržel svědectví jediného Neumannova sympatizanta z oné slavnosti, který tvrdil, že básník svou větu vykřikl jako otázku.
Řečkovické sousedstvo ovšem navrátilce nikdy nevstřebalo a jeho bohémský život jim byl trnem v oku. Na návrh literáta Rudolfa Těsnohlídka se Neumann na jaře 1907 přestěhoval s rodinou do Bílovic, do nárožního domku v Husově ulici 5. „A jak míjely dnové, básník tu prožíval všechny stupně umělecké extáze,“ napsala k měsícům paní Božena.
Do Bílovic si za Neumannem postupně našla cestu celá plejáda spisovatelů, básníků, novinářů i nejrůznějších brachů z mokré čtvrti. Rodina tady s opravdu bouřlivými peripetiemi žila až do první světové války, do níž Neumann narukoval a v letech 1915 až 1917 ji prožil jako voják u sanity při tažení Albánií a Makedonií.
Po válce a vzniku Československa přesídlil do Prahy. A skončil také jeho komplikovaný vztah s druhou manželkou, s níž se oženil teprve na začátku války.
Komunistický tisk lkal nad jeho odchodem
V Bílovicích nelze Neumannův památník u mostu přes Svitavu přehlédnout. Pamětní desku umístěnou od roku 1951 do 70. let na domku v Hapalově ulici 5 si nový majitel po rekonstrukci už pověsit nepřál. Jeho bustu však měla od roku 1961 ve svém foyeru Střední knihovnická škola v Hapalově 6.
Bonviván vstoupil do komunistické strany, odkud byl už v roce 1929 vyloučen – spolu s dalšími šesti spisovateli protestoval proti novému Gottwaldovu vedení. Právě před 70 lety se mu pak tehdejší premiér a o pár měsíců později hlavní pučista Gottwald klaněl a komunistický tisk lkal nad odchodem národního umělce S. K. Neumanna.
Zkrátka a dobře, kdyby býval básník ve svých dvaasedmdesáti letech nebyl necelý rok před únorovým převratem roku 1948 nezemřel na srdeční chorobu, kdo ví, jak by ho snášel totalitní režim.
A jak by jeho nespornou svobodomyslnost (patrnou přinejmenším v dobách jeho mládí) ocenili vítězní soudruzi, kteří se po převzetí moci velmi rádi také navzájem věznili a popravovali.
