„V tomto domě se v přelomových letech 1988–1989 podílel na rekonstrukci koupelny a toalety v prvním podlaží známý brněnský silák, sportovec, gladiátor, manažer Rudyho Kovandy, básník a recesista Franta Kocourek.“
Takový nápis stojí na pamětní desce (i s prsty do véčka a daty Kocourkova narození a úmrtí včetně závěru „Čest jeho památce“) na domě v brněnské Kameníčkově ulici číslo 2. Vytvořil ji brněnský sochař Nikos Armutidis.
Pokud by se Kocourek dožil alespoň odhalení své desky v roce 1996, zajisté by se mu takto recesisticky pojatá vzpomínka líbila. Podobné piškuntálie byly totiž krevní skupinou brněnského rodáka, který si dokázal udělat psinu z kdečeho, zvláště vážně se tvářícího. A to jako málokdo.
Ačkoliv byly jeho proslavené žerty místy na hraně, všichni, kdo ho opravdu dobře znali, věděli, že není ani cynický, ani surový. Naopak.
„Jedním z největších omylů, které ve svém okolí s chutí přiživoval, byla i domněnka, že je jen jakýsi nemyslící tupý svalovec žijící hrubými žerty. Za svůj život jsem přitom poznal jen málo lidí s takovou inteligencí a komunikačním talentem,“ dosvědčuje i Frantův pamětník, muzikolog Miloš Štědroň.
Mrtvé myši pro spolužačky
František Kocourek se narodil 21. února 1947 v brněnských Řečkovicích do rodiny, kde jeho tatínek i strýc byli po řečkovických hospůdkách známí jako vypravěči a jistě také aktéři nejrůznějších recesistických historek.
Franta Kocourek
|
O jeho školních létech vypovídá svědectví Mirky Rudkové, spolužačky z první až páté třídy základní školy v Králově Poli, kam se Kocourkovi přestěhovali, když byly Františkovi asi čtyři roky. Rozpustilého Frantu, který sice „nebyl hloupý, ale spíš lajdák, takže se špatně učil“, k ní coby k jedničkářce přesadila ve druhé třídě učitelka.
„Od prvního dne byl Franta svůj. Velký hrdina, který stál za každou rvačkou a denně vymýšlel pro holky strašidelné věci. Nosil do školy mrtvé myši, ptáky a jiná zvířata, která v pěkné krabičce věnoval nějaké vyvolené spolužačce. Následoval hrozný jekot. A už tu byla výtka a poznámka od paní učitelky, na což Fanouš říkával: ‚Můžu já mít nějakou radost?‘,“ vzpomíná Rudková.
Franta si ze své sousedky prý sice nejdřív utahoval, protože se na ni díval jako na šprtku. „Ale později, když jsem mu denně říkala, jak je blbej, že se neučí, že toho bude jednou litovat, nastal obrat,“ usmívá se tehdejší premiantka.
„Začal se zajímat: ‚Tak mně ukaž, jak se to vypočítá, jak se to píše.‘ A chtěl toho vědět pořád víc a víc. Za rok a půl společného učení se ze čtyřek a pětek na vysvědčení objevily dvojky a trojky,“ vypráví Rudková a vzpomíná i na to, jak jí František děkoval a říkával, že je díky svým lepším školním výsledkům šťastný.
„Franta nebyl silák a hrubián, jak se prezentoval, ale velmi citlivý a srdečný člověk, který bezmezně miloval svoji maminku,“ doplňuje vzpomínky spolužačka.
Od Franty k Borisi Tigerovi
Z rošťáren a recesí se však Kocourek – určitě naštěstí pro své četné pozdější kamarády – ve škole rozhodně „nevyléčil“. Tak třeba jeho spolužáci z vyšších ročníků vzpomínají, jak ve svých čtrnácti letech celou zimu tajně posiloval. A měl velkou radost, když potom v létě na královopolském koupališti Dobrák kluci s otevřenou pusou koukali na jeho svaly.
To už také začala jeho kariéra zápasníka Zbrojovky, kterou mladý František nedotáhl ke špičkovým výkonům ne snad pro nedostatek talentu, ale protože měl příliš rád život se všemi jeho nuancemi. A ty rozhodně nehodlal obětovat řeholi vrcholového sportu.
Svou obrovskou sílu tak raději zúročil v kariéře showmana, jenž na sobě nechával rozbíjet kameny nebo se přejet autem, ohýbal železné tyče, utáhl v zubech železniční vagon a přetrhl telefonní seznam či balíček karet.
Vystupoval dokonce i ve vídeňských kabaretech a coby silák Boris Tiger odjel i na dlouhé turné po Evropě se světovými herci. „Nebyl by to ale Franta, aby neměl na plakátech napsáno, že ho na kře v ledovém oceánu odkojila lední medvědice,“ vzpomíná v jednom ze svých vystoupení hlavní vypravěč Kocourkovských historek, herec Miroslav Donutil.
„Poslóché, vona nehópne“
Právě jedno z jeho svědectví patří také Františkovu hereckému angažmá ještě před jeho nejslavnějšími rolemi v brněnském Divadle na provázku. Franta hrál v Mahenově činohře díky své síle nejen gladiátory, ale třeba i sluhu Petra v Shakespearově tragédii Romeo a Julie.
A říkal zde dokonce dvě věty: „Bacha, Kapuleti dó.“ A ta druhá: „Ešivá na tebe někdo šáhne, tak mu dám takovó do glocny, že se z teho nikdá nespamatuje.“
Podle Donutila právě Kocourek rozhodl také o obsazení Libuše Šafránkové do titulní role. Julie měla totiž z třímetrové výšky skočit sluhovi Petrovi do náručí.
A zatímco mladinká Šafránková hned skočila, o něco starší Zdena Herfortová váhala. Ovšem když se Franta obrátil na režiséra Zdeňka Kaloče s poznámkou „Poslóché, vona nehópne“, Zdena Herfortová skočila, zvrtla si kotník a premiéru pak hrála Šafránková.
