Slávek Popelka, samorost vězněný kvůli letákům

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Mým oblíbeným disidentem byl Slávek Popelka, přiznává obhájce takřka všech jihomoravských disidentů Jiří Machourek. "Byl to takový samorost, který nebyl na nikoho blíže napojen. Nikdo nevěděl okamžik, kdy v centru města rozhodí další letáky," vzpomíná advokát, který Slávka Popelku zastupoval zhruba pětkrát, vždycky za takzvaný "přečin proti veřejnému pořádku" podle tehdejšího zákona o přečinech.

"Trestní sazba byla do tří měsíců, a tak mu vždy uložili trest v řádu týdnů, maximálně do dvou měsíců, pochopitelně nepodmíněně, poněvadž toto jednání bylo považováno za vysoce společensky nebezpečné," dokládá Jiří Machourek.

Tiskl na domácí tiskárničce

Po propuštění z vězení o Slávkovi nějaký čas nikdo nic nevěděl. Všem jeho přátelům a známým bylo ovšem jasné, že je někde schovaný a pomocí písmenek z domácí tiskárničky chystá na tenké kopírovací papíry další letáky.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Domácky vyrobenou tiskárničkou se dalo vytisknout až několik tisíc letáků za noc, přitom náklady byly jen asi dvě stě korun na dva až čtyři tisíce kusů. Bylo to velmi účinné, a přitom levné. Za dobu svého působení jsem vyrobil možná statisíce letáků," počítá Slávek Popelka.

Letáky házel z Moravanky Jaroslav Popelka se narodil roku 1956 na Slovácku v Uherském Hradišti. Do svých patnácti let žil ve vesničce Strání uprostřed horského údolí Bílých Karpat.

"Můj otec byl za první republiky úspěšný obchodník a podnikatel, koncem války mu ale Rusové vybombardovali a vykradli obchod a v roce 1948 mu zbytek majetku zabavili komunisti," vrací se do svého dětství Slávek Popelka.

Komunisté se mstili

"Žili jsme v bídě, komunistický režim totiž otce neustále šikanoval a pronásledoval. Zemřel v roce 1969. Moje maminka se narodila v česko-německé rodině a vyrostla u strýce, který byl nadlesním. Jsem nejmladší ze čtyř bratrů," doplňuje své životopisné údaje Slávek, jemuž nesmyslná msta režimu na celé rodině i dětech odpůrců komunismu nedovolila přijmout komunistické ideje.

Po dokončené strojní průmyslovce přijali Slávka Popelku v roce 1975 na strojní fakultu v Brně. "Roku 1979 jsem ze školy odešel a studium z vícerých důvodů nedokončil," zmiňuje Slávek, který pak od roku 1986 psal a vlastním nákladem vydával i šířil různé články.

Jeho opoziční činnost vypukla naplno až počátkem roku 1988. Tehdy začal Slávek na svých letáčcích otevřeně vyzývat k aktivnímu odporu proti vládnoucímu komunistickému režimu a zvát lidi na demonstrace či shromáždění, kde by tuto vůli dali společně najevo.

Letáky roznášel s Cibulkou

Letáky pochopitelně podepisoval svým jménem. Pokud byl na svobodě Petr Cibulka, s rozhazováním letáků Slávku Popelkovi vypomáhal. Pamětníci si možná vzpomenou, že oblíbeným místem pro distribuci se Slávku Popelkovi stala především ulice Česká v centru Brna, konkrétně prostor před bývalou Moravankou, kde mohl Slávek z vyšších pater budovy obchodního domu s obuví vyhodit z oken letáky do ulice.

Slávka Popelku uvěznili celkem pětkrát. "Dá se říct, že většinu let 1988 a 1989 jsem strávil ve vězení," shrnuje Slávek, který u svého prvního soudního přelíčení vyzval přímo v zaplněné soudní síni vedení Komunistické strany Československa k demisi.

"Vzpomínám si na epizodu, kdy můj bratr Milan vyhodil ze svého domu dva estébáky, kteří mne těsně po propuštění z vězení přišli zadržet kvůli výročí srpnové invaze vojsky Varšavské smlouvy," přidává další vzpomínku Slávek.

Výhrůžky na něj neplatily

"Bylo to tehdy pro něj dost riskantní, ale zapamatoval si dobře překvapení v tvářích těch lidí, kterým se něco takového asi ještě nestalo. Bratr na ne křičel něco ve smyslu, že jsou jak mafie a ať dají slušným lidem pokoj. Kupodivu se to pro něj obešlo bez následků, asi proto, že režim se už brzy poté položil. Celou dobu mého věznění mne můj bratr Milan podporoval a stál za mnou," dodává Slávek.

"Asi nejvíc mne v životě ovlivnila zkušenost s pobytem vědomí mimo tělo," přibližuje zvláštní rozměr své cesty k opozici Slávek.

"Jako chlapec jsem prožil zkušenost, která mi ukázala propojenost všeho ve vesmíru i skutečnost, že život má vyšší smysl. Tehdy jsem ztratil strach ze smrti, takže mne pak ani Státní bezpečnost nemohla zastrašit. Když estébáci zjistili, že na mne neplatí vyhrůžky, zkoušeli mne koupit, a když ani to nezabralo, rezignovaně mi řekli, že mi zařídí pas a dovezou mne na západní hranici, ať už prý ode mne mají pokoj. Ale i to jsem odmítl," dokresluje svou cestu opozicí Slávek, kterého nakonec odsoudili k osmiměsíčnímu trestu.

Hladovka za svobodu

U soudu, kde byli přítomní i novináři, však Slávek prohlásil, že bude držet hladovku, buďto dokud neodstoupí vedení KSČ, nebo dokud ho nepustí na svobodu.

"Po dvoutýdenní hladovce, kdy už jsem byl hodně vyčerpaný, se uskutečnilo další soudní řízení, ve kterém jsem dostal trest, co přesně pokrýval dobu, kterou jsem strávil ve vazbě. Takže mne propustili a myslím, že mi to tehdy zachránilo život," přibližuje svůj poslední trest ze čtyř dalších.

Také protestní hladovky držel Slávek několikrát, celkem hladověl čtyřicet dnů.

"Na jaře roku 1989 jsem šířil letáky s výzvou k založení Strany zelených, kde jsem kritizoval politiku KSČ, za což jsem strávil tři měsíce na lágru v Novém Sedle," popisuje Slávek další ze svých trestů.

"Zorganizoval jsem tam menší vězeňskou vzpouru. Za to mne odměnili čtyřiceti dny na díře, jak zní lágrový výraz pro samovazbu. Z posledního trestu mne propustili začátkem listopadu 1989. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se pak stáhl do ústraní a po převratu odešel studovat vysokou školu do Olomouce," končí své předlistopadové vzpomínky Slávek.

Dnes hledá slávek Popelka poklady a založil oponu

Slávek Popelka se po listopadu 1989 chtěl zprvu věnovat cvičením, meditacím, studiu starých náboženství a nauk.

Ale už asi za dva roky, kdy v Olomouci studoval souběžně teologii a žurnalistiku, zjistil, že nedokáže přihlížet vývoji, který se mu nelíbil. Začal působit v olomouckém hnutí Duha, v redakcích menších časopisů a v politických uskupeních Nové Hnutí, Pospolitost nebo Charta 97.

Prosazoval přímou volbu prezidenta, rozepsal několik knih, které se mu zatím nedaří vydat, psal články do různých médií a získal titul magistr na teologii a bakalář na žurnalistice. Pak žil v Brně, kde byl zaměstnán v sociálních službách. Dnes si přivydělává jako hledač pokladů v lesích Vysočiny. "Většinou nacházím věci ze druhé světové války," říká.

Roku 1998 se Slávek oženil s lékařkou z Nového Města na Moravě a přestěhoval se za ní. "Narodila se nám dcera Barunka, se kterou jsem byl tři roky na rodičovské dovolené. Jenomže pak jsme se s její matkou rozešli a dcera zůstala s ní, takže ji dnes skoro nevidím. Pracoval jsem potom jako redaktor Deníku Vysočina, několikrát se přestěhoval a vystřídal různá zaměstnání. Mým posledním počinem je založení hnutí Opona (Obecné porady o nápravě), které chce omezit moc politických stran a vyvodit morální i trestní odpovědnosti politiků za škody, které způsobili. Na letošního 17. listopadu v 17 hodin zveme na náměstí českých měst lidi, aby tam zapálili svíčku jako výraz své touhy po změnách k lepšímu," dodává Slávek.

"Náš národ by se měl stát iniciátorem velkých pozitivních změn na celé planetě, jenomže to nebude možné s takovými lidmi, kteří nás nyní vedou," soudí Slávek Popelka.