Právě v roce 1919 se dcera prvního českého prezidenta Alice Masaryková zasadila o to, aby zámeček Schaffgotschů s lesoparkem v Králově Poli přešel do majetku Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě.
Od té doby Kociánkou prošly tisíce dětí i dospělých. A pořád slouží stejnému účelu. „Model, který tehdy nastavili, je platný dodnes a nikdo žádný lepší nevymyslel. Totiž spojit rehabilitaci, vzdělávání a praktickou výuku jako přípravu na dospělý život,“ říká ředitel dnešní Kociánky Tomáš Komárek.
Prvním, kdo v jeho křesle seděl, byl hned po založení ústavu třicetiletý Jan Chlup. Od roku 1969 stojí ve zdejším parku pomník s jeho bustou, kterou vytvořil bývalý chovanec Jindřich Wielgus.
Veselí, důvěra i šikana
„V dobových materiálech mě zaujalo, jak Chlupa hodnotí pamětníci. Názory se totiž úplně rozcházejí,“ sděluje historik Zeno Čižmář, který se podílí na přípravě almanachu ke stoletému výročí centra.
Jedni ho chválí za to, že dbal na výběr spolupracovníků, od nichž vyžadoval, aby „klid, mírné veselí, důvěra a loajálnost proudily ústavem“. Pro další skupinu byl však nesnášenlivý, puntičkářský a měl sklony k šikanování. „Dávají mu za vinu, že kvůli stížnostem na něj byl ústav po válce zestátněn,“ poznamenal Čižmář.
Ten objevil v historii i další zajímavosti, například to, že na místě stával už za dob krále Václava I. dvorec nebo že v areálu měli Schaffgotschové rozsáhlé vinice.
Srdce ústavu tvořil v počátcích klasicistní zámeček z roku 1825, který nechala postavit manželka šlechtice Josefa Schaffgotsche Marie Skrbenská, dnes je zrekonstruovaný a jsou v něm chráněné byty. Ústav v lesoparku, který železniční trať na Tišnov zmenšila z 20 na 13 hektarů, se začal brzy rozrůstat a ve 30. letech se postavily další tři budovy.
Prodávali krevní plazmu, obchodovali se známkami
Kociánka se živila z velké části sama z výnosů zemědělského hospodářství a řemesel. Patřil k ní statek se zvířaty, včelíny a velké skleníky. Ty dodnes existují. Všechno obstarávali svěřenci ústavu. Byly zde i dílny brašnářů, truhlářů, košíkářů, zahradníků či floristů, kteří se tu vyučili
„Právě oni dali základ nejznámějšímu celorepublikovému družstvu invalidů Drutěva. Původně se jmenovalo Jetěva a vzniklo z místních vyučenců. Měli podnikovou prodejnu na Kapucínském náměstí,“ popsal historik.
Kociánka provozovala dvě kina – první se jmenovalo Excelzior a fungovalo v tehdejším zemském domě, dnešním hotelu Barceló na Šilingrově náměstí. Když pak bylo zrušeno, přesunulo se do nově postavené pasáže Alfa.
Ve 30. letech si vypomáhali prodejem krevní plazmy a měli na to dokonce monopol, protože byla dobře placená. Dělali velké obchody se známkami, které dostávali s použitými obálkami od úřadů. „Z této činnosti se prý podporoval za války odboj. Určitou formou odboje bylo třeba i to, že neodváděli část svých produktů ze statku německým úřadům,“ podotkl Čižmář.
A o Kociánku se také bojovalo. Na konci druhé světové války tu byla zakopaná baterie ruských a rumunských dělostřelců a střílelo se tu ještě dva týdny po osvobození Brna v dubnu 1945. Padlé dnes připomíná pomníček.
Znali mapy, ale na výlet je nikdo nevzal
Zvláštní kapitolou historie Kociánky se pak stala totalita. „Podle lidí, se kterými jsem se potkal, nevzpomínají na tu dobu rádi. Vnímali svůj pobyt jako nucený,“ poznamenal historik.
Nikdo tehdy moc neřešil to, že by se postižení mohli nějak rozvíjet. Dostali jen to základní. „Pamětníci mi odrecitovali třeba jídelní lístek, který se opakoval každý týden pořád dokola. Muselo se vyhovět často nesmyslným nařízením, a tak tu založili například hasičský nebo turistický kroužek. Účastníci se učili legendy v mapách, ale na výlet je nikdo nevzal. První autobus s plošinou se přivezl ze Švédska až v 80. letech,“ popsal Čižmář.
Právě na hasičský kroužek, kde bylo 80 procent vozíčkářů, vzpomíná i bývalý absolvent Libor Doležal. „Celou dobu jsme probírali jen teorii. Typy hasicích přístrojů, hadice a tak. Dodnes si pamatuji, jak nám zamindrákovaný vedoucí, starý svobodný mládenec, hasič z Lidické, pravidelně opakoval: Hoši, jestli založíte požár, tak vás okamžitě vyhodím z Pionýra,“ popsal Doležal. Naopak k pokrokovým počinům podle něj patřila třeba hipoterapie s koněm Mimoňka.
I když základní idea zůstala stejná, od dob Alice Masarykové se Kociánka proměnila a rozšířila služby. Dnes pečuje o zhruba 230 klientů v denních i týdenních stacionářích, poskytuje chráněné bydlení, domovy pro postižené lidi, rehabilitaci i odlehčovací služby. Na ty navazuje mateřská, základní v areálu a střední škola v těsném sousedství.
„Proměnili se i ti, kteří naše služby užívají. Přibyli děti i dospělí s lehčím a středně těžkým psychickým postižením a autisté,“ popsal ředitel Komárek.
Ten by chtěl do budoucna areál pod Lesnou zvelebit a postupně otevřít lidem. „Mohla by jim sloužit cvičná kavárna nebo dětské hřiště. Kociánka je jeden z největších brněnských parků s nádherným výhledem na město. Nejdříve však musíme vymyslet opatření, abychom ochránili bezpečí těch, kteří našich služeb užívají,“ poznamenal Komárek.
