Pro objekty ochraňovny, vybudované na tehdy ještě nezastavěném svahu nad bývalým Hutterovým rybníkem, mezi někdejší střelnicí a Lužánkami, „o výměře více než devět měřic“, se také už 20. prosince 1846 konal v Redutě koncert Rossiniho Stabat mater na podporu této stavby.
„I Brno bylo po bouřlivém roce 1848 zasaženo velkými dělnickými bouřemi, za kterými mnozí viděli špatný stav národního školství,“ píše o důvodech vzniku speciálního ústavu pro „obtížně vychovatelnou mládež“ Jakub Sluka ve své práci Počátky zástavby Černých Polí v Brně.
„Kolem hraběte Bedřicha Sylva-Taroucy, kněze a mecenáše umění, se utvořila skupina přátel, kteří si přáli danou situaci změnit a nějak přispět k výchově a nápravě asociálních živlů ve společnosti. Roku 1844 byl v Brně založen ochranný spolek, kterému se do čtyř let podařilo otevřít první českou ochraňovnu zanedbané mládeže v Brně,“ líčí Sluka.
Dodává, že pozemek v Černých Polích se zdál být vhodný pro ústav takového typu.
„Chlapci nebyli uvězněni v ulicích města, zároveň od něj nebyli ani příliš vzdáleni. Vyvýšenina Černých Polí představovala jakýsi nezastavěný ostrov, ke kterému se z jižní strany stále více blížilo rozšiřující se město,“ zdůvodňuje Sluka volbu místa i tím, že důležitou součástí výchovy chlapců zřejmě byla i práce na vlastním hospodářství, pro něž bylo kolem ústavu místa víc než dost.
Ve vnitřním městě by něco takového nebylo možné. Výhodou byla i blízká říčka Ponávka, ze které chlapci každé ráno čerpali užitkovou vodu.
Tělesné tresty a vlastenecké říkanky
Během pobytu v ústavu chodily ovšem některé děti i do reálné školy ve městě nebo jim ústav vyhledával učební mistry. Zesnulý filozof Zdeněk Vašíček, jenž v bývalé budově v Kunzově ulici bydlel, vzpomínal ovšem i na to, že zde „byli chováni chlapci zanedbaní, sociálně defektní, ba i debilní“, takže tělesné tresty byly na denním pořádku a „přes zjevnou pokrokovost zařízení byla i samohana trestána rákoskou“.
Ochraňovna sídlila ve dvoukřídlé budově s kaplí uprostřed. V jedné části byla ložnice chovanců a byt pro ředitele neboli spirituála ústavu, v druhém křídle pak velká třída, jež byla zároveň jídelnou, dále kuchyně a místnost pro učitele, jenž byl také pantatínkem neboli správcem ústavu.
„Ředitelem mohl být jedině kněz, tím nejznámějším byl mezi lety 1850 až 1859 Beneš Metoděj Kulda, český vlastenecký kněz. Ten zde zrovnoprávnil češtinu s němčinou,“ zdůrazňuje Sluka i další pozoruhodný rys ochraňovny.
Kulda pro zdejší děti dokonce vydal sbírku písní Veselý budík a Písně a básně. Estetická výchova, tedy hudba, zpěv či recitace poučných a vlasteneckých říkanek, spojená s každodenními pracovními úkony, ale i dodržování ročních zvyků a obyčejů, zde vůbec hrály významnou roli.
Konec „malého Špilberku“
Jinak tu panoval velmi pevný řád, jenž zahrnoval budíček v šest hodin, pak mytí a dovoz pitné vody z kašny a užitkové vody z Ponávky, dále mši v domácí kapli a snídani, jíž byl „cínový koflík polévky a krajíc chleba“.
Následovaly dvě hodiny náboženské výuky a tělesné výchovy. Po „sytém obědě“, k němuž bylo ve čtvrtek a v neděli maso a o svátcích i pečeně, se hoši dvě hodiny odpoledne věnovali hrám, před večeří pak opakování učiva, úklidu a tělesné hygieně, po níž měli volno.
Dobrodinec ochraňovny Bedřich hrabě Sylva-Tarouca bohužel v červnu 1881 ve svých 64 letech zemřel a s ním se blížil i konec ústavu.
„Situace v něm se tak zhoršovala, že si dokonce vysloužil přezdívky jako zpustlovna nebo malý Špilberk. V roce 1887 je tedy rozhodnuto o vybudování nového ústavu, ochraňovna odevzdává veškerý svůj majetek a její činnost tímto rokem končí,“ zjistil Jakub Sluka.
Pro představu, jaké počty hochů ústavem prošly, se podařilo zjistit, že za prvních deset let existence v ochraňovně žilo 170 chlapců, z nichž 22 bylo vráceno rodičům, sedm zemřelo, 110 bylo dáno do učení, osm uprchlo, dva jako nepolepšení byli pro věk propuštěni a 21 zůstalo v další ústavní péči.
