„Přivedl mě sem spolužák z průmyslovky, no a od té doby tady spolu modelujeme,“ směje se Veselý a ukazuje domeček bývalé stanice ve Ždánicích, který sám vytvořil.
„My jsme modeláři, nevytváříme hračky, takže když chceme něco postavit, musíme si nejprve najít podklady. Buď jdeme ven s metrem a rozměry si sami změříme, nebo sedíme zaboření v archivu a hledáme potřebné informace. Taková příprava se může protáhnout i na několik let,“ popisuje Veselý postup při tvorbě modelů a dodává, že samotné modelování většinou trvá ještě další dva až tři měsíce.
Klubové kolejiště je sestavené v budově s číslem 19 v brněnské Křenové ulici. Minimálně dvakrát týdně do něj zavítá více než dvacetičlenná skupina složená z nadšenců všech věkových kategorií. Přichází modelovat, nebo si jen „pohrát“.
„Když jsem sem začal chodit, uvědomil jsem si, že nemá cenu stavět si něco doma, pokud člověk nevlastní nějakou průměrnou tělocvičnu. Lidé si dneska chtějí všechno dělat sami doma, a ve výsledku zjistí, že na to nemají prostory, peníze, a když už to postaví, tak si na tom zas nemají s kým hrát. Požitek z toho ježdění a užívání kolejiště tkví v kolektivu,“ tvrdí Veselý.
Parní lokomotiva nemůže jezdit vedle Railjetu
Spolu s kolegy modeláři vede Veselý kroužky pro dorost, aby po nich „řemeslo“ měl kdo převzít. Trať se stále rozrůstá, vylepšuje a doplňuje. „Na tom kolejišti se vystřídaly generace. Nikdy to nebude hotové, kdyby bylo, tak je to konec, smrt,“ děsí se Veselý.
Dvakrát ročně je pak klubovní kolejiště předvedeno veřejnosti na čtyřtýdenní výstavě. „Každý týden představujeme na dráze mašinky z jiné etapy. Parní lokomotiva nemůže jezdit vedle vlaků Railjet. Proto výstava potrvá čtyři týdny, a vlastně i proto, že to je maximální doba, kterou nám manželky povolily,“ směje se Veselý.
Pro veřejnost byla tato trať, která je jednou z nejstarších v republice, otevřena ve čtvrtek odpoledne, výstava ale potrvá až do 26. listopadu. K vidění jsou například modely stanic Ivančice, Náměšť na Hané nebo Klobouky u Brna, domečky, které dosud stojí, ale i ty, co už zanikly.
„Myslíme si, že každý má podvědomě nejradši tu dobu, kdy byl mladý. Proto my se držíme šedesátých let, ale víme, že až to tu předáme mladším, přizpůsobí to zase trochu víc dnešní době,“ připustil Veselý.
