Hlavní Rajlichovou disciplínou je plakát pojímaný jako specifická forma výtvarného projevu, kterému se začal věnovat na přelomu 70. a 80. let.
Za svůj život jich vytvořil asi dvě stovky. Tráví nad nimi mnoho hodin s tužkou v ruce, poté je dotváří v počítači. „Aby plakát zaujal, musí se odlišovat od ostatních. Teprve pak získá pozornost a přitáhne i lidi z druhé strany ulice. Já plakáty beru jako možnost osobního vyjádření myšlenky. Pro mě je to volná tvorba, jsou autorskými díly,“ vysvětluje brněnský umělec.
Už před rozhovorem jste mi říkal, že jste pracovně hodně vytížený. Co všechno musíte do oslav narozenin stihnout?
Narozeniny... Už aby to bylo za mnou. (směje se) Vymyslel jsem si toho poměrně hodně. Tři výstavy, o kterých se ještě nedávno nevědělo, jestli se v plánovaném termínu uskuteční. V Pražákově paláci Moravské galerie je od středy přístupná menší výstava. Další je od pátku k vidění v mém rodišti ve Vyškově. A třetí bude od 18. června v Praze v nejznámější soukromé plakátové galerii Terry Posters ve foyeru kina Světozor.
No a už několik let jsem měl v hlavě myšlenku udělat menší výstavu tady u nás na rohu (v centru Brna, pozn. red.) v hospůdce U Bosé nohy, kam jsme chodili i s tatínkem. Takže tam mám pár plakátů a grafických listů, které uvidí zase jiní lidé než v galeriích. Na podzim pak budu vystavovat v Žilině. Kromě toho připravuji dvě publikace – novým katalogem navážu na svůj předchozí, vydaný skoro před dvaceti lety, a monografii.
Jak dlouho jste žil ve Vyškově?
To kdybych si pamatoval. Narodil jsem se v budově dnešního gymnázia, kde tehdy byla porodnice. Ve Vyškově bydleli moji prarodiče, ale za pár měsíců jsme se přestěhovali do Brna, kde dostal tatínek ateliér.
A co Vyškovu nabídnete?
Je to první výstava v mém rodišti a jmenuje se Jan Rajlich jr. 70 plakátů. I když tak dneska už nevypadám, jsem ten mladší Rajlich. Bude to mix plakátů i dalších prací. V poslední době plakáty tvořím hlavně pro akce. Nejsou komerční na zakázku, ale společenské, které reflektují určitou událost, téma.
V zahraničí je celá řada plakátových akcí, kdy jsem jako autor k účasti vyzván. Třeba v Polsku, Rusku, Číně, Mexiku, Jižní Americe i Francii je plakát velmi populární.
Jan Rajlich mladší
|
Jaké oblibě se těší u nás?
Vytlačují ho modernější způsoby reklamy, které jsou účinnější, ztratil své poslání coby informační zdroj. Mladší grafici plakát nepovažují za důležitý. Je to dáno i tím, že je dost příležitostí v oblasti komerční grafiky, kde se plakáty moc nedělají. Ty jsou spíše pro kulturní akce – divadlo, koncerty, výstavy.
Vybavíte si svůj první plakát?
Můj první návrh – kočka v botě – byl vystaven na mezinárodním bienále ve Varšavě v roce 1976, to byl úspěch… I první tištěný plakát si pamatuju přesně. V roce 1980 se na mě obrátili z brněnského odboru kultury kvůli sčítání lidu. Vytvořil jsem několik návrhů a nakonec si vybrali dokonce dva. Ač byla normalizace, nedal jsem tam žádné hvězdy, srpy a kladiva a prošlo to. V 80. letech jsem dělal nějaké plakáty pro veletrhy, po revoluci pro divadla, tehdejší Divadlo u Jakuba či Mahenovu činohru.
Od začátku 90. let jsem začal s takzvanými serigrafiemi plakátového formátu, kde jsem používal kresbu, objekty jako postavy či textíky. Na plakátech mám postavičky, které spolu hovoří, někdy vytvářím automatické texty, co mě zrovna napadne, napíšu. A když si plakát vezmete domů, můžete pak na něm objevit něco nového, co vás i po čase zaujme.
Co by měl dobrý plakát obsahovat, aby byl v dnešní době vůbec funkční?
Myslím, že forma plakátu je prakticky stejná už od dob rozvoje knihtisku, kdy vznikali jeho první předchůdci. Musí mít titulek, obrázek, kterým zaujme, detail, jenž pomůže s vysvětlením. Možností, jak zaujmout, je více – může to být neobvyklý geometrický znak, třeba skvrna odlišující se od ostatního, která vás přitáhne z druhé strany ulice.
Zaujaly vás nějaké kvalitní?
Zejména v kultuře vzniká hodně dobrých plakátů, ale na konkrétní si teď nevzpomenu. Zadavatel si ale musí uvědomit, že na plakátu nemůže být vše. Mnohdy tam chtějí mít všechny účinkující včetně těch, kdo drželi štafle. (směje se) Stejně tak padesát různých log sponzorů na plakátu nemá smysl. Plakát je základní návěstí a kdo ho uvidí, musí si další informace sehnat už jinde.
Jaké další prohřešky vidíte na současné plakátové tvorbě?
Na reklamních plakátech je obvykle fotografie produktu, v lepším případě lidí, jak produkt ukazují, nejlépe obnažených žen. To sice může zaujmout, ale když je pak vylepený stejný jeden vedle druhého, člověk kolem projde jako kolem prázdné stěny. Chybí na nich to správné, co má zaujmout a vystoupit.
Kdybyste vzal některý ze starších plakátů, zafungoval by podle vás i dnes?
Pokud by to byl dobrý plakát, funguje stále. Nakonec, styly se opakují, stejně jako móda. V posledních letech se vracejí plakáty takzvaného mezinárodního stylu vycházejícího z funkcionalismu. Mladší generace tento přístup – používání rastrového systému a groteskových písem – znovu objevila.
Plakát je vaší hlavní uměleckou disciplínou, vystudoval jste však architekturu a pracoval jako interiérista. Proč jste u toho nezůstal? Interiéry vás tak nebavily?
Architektura v té době byla alternativou. Na umělecké vysoké školy brali jen pár jedinců. Měl jsem vztah k urbanismu a plánování města mě odjakživa zajímalo. Sedm let jsem ale pracoval jako interiérový architekt ve Státním projektovém ústavu obchodu v Brně. V té době jsem už začal spolupracovat s otcem na některých zakázkách, při nichž jsem zužitkoval rýsování, které jsem se naučil ve škole. V 70. letech jsem měl úspěchy v malbě a postupně mě architektura přestala bavit. Konec 70. let a 80. léta byla pro interiérovou architekturu nejhorší. Nic nebylo, všechno se dělalo z typizovaných položek a i ty byly dost omezené. Atypické interiéry byly výjimečné, ale k jednomu jsem se přece dostal, a to v hotelu Morava v Pohořelicích.
Dobrý plakát funguje stále, i když je starší. Nakonec, styly se opakují, stejně jako móda.
Jan Rajlich mladšígrafický designér
Přál si váš tatínek, abyste pokračoval v jeho práci?
Rodiče mě k tomuto oboru nijak nesměrovali, i proto jsem šel na všeobecnou střední školu, dokonce na přírodovědnou větev. Ale od dětství jsem si kreslil a maloval, pochopitelně, protože jsem to viděl doma. Pamatuju si, že moji rodiče zírali, když jsem asi ve čtyřech letech nakreslil ulici s lampami v perspektivě. Děti většinou do deseti let perspektivu nedovedou nakreslit. Když tady u mě byl šéfkurátor Moravské galerie a viděl mé dětské obrázky, napadlo ho, že některé taky vystavíme v Pražákově paláci. Navázání na otcovu práci vyplynulo nějak přirozeně. Společné práce s ním přibývalo a dostal jsem registraci u Fondu výtvarných umění, což byla tehdy podmínka k práci na volné noze.
Spolu s vaším otcem jste vytvořili grafický styl pro brněnské veletrhy i další firmy. Zůstalo něco do dnešní doby?
Musím popřemýšlet, ale moc toho už nebude. Na veletrzích jsou v některých pavilonech zbytky z orientačního systému z 80. let. Celkový vizuální styl pro veletrhy od nás se zrušil v roce, kdy veletrhy koupili Němci. Mě bavilo tvořit plánky výstaviště i města Brna, které vyšly ve veletržních katalozích. Na základě toho se na mě pak na konci 90. let obrátili z města, abych vytvořil plán Brna. Z konce 80. let je zachovaný orientační piktografický systém hotelu Myslivna. Z Brna zmizely už i všechny neony, které jsme dělali s otcem. Poslední byly na budově společnosti Chepos a Vítkovice naproti hlavnímu nádraží, kde je dnes Letmo.
Brňané možná nevědí, že se s vaší prací setkávají i ve svých městských částech. Kterým jste vytvořil erb?
Černovicím, Líšni, Kníničkám, Bosonohám, Žabovřeskám... Město se na mě v roce 1991 obrátilo a dostal jsem za úkol vytvořit systém tabulí pro úřady městských částí. Přišlo se na to, že by na nich měly být i erby, které nebyly zpracované. Archiv města Brna zjišťoval, které části chtějí znak vytvořit, tehdy je mělo jen tuším Královo Pole a Husovice. Jenže zájem nebyl, protože si neuvědomovaly, že znak budou potřebovat. Některé si je ale brzy „namalovaly“ samy. Tak čtvrtina erbů je opravdu diletantských.
Mluvili jsme o vašich červnových výstavách, ale pracujete také na výstavě Rajlich 100 v Moravské galerii k letošnímu stému výročí narození vašeho otce, která se z dubnového termínu posouvá na září.
Za Sdružení Bienále Brno jsem vyzval sto autorů z celého světa, zda by do konce minulého roku nevytvořili plakáty k tomuto výročí. Mohli se zabývat jeho osobou i tvorbou. Měli možnost udělat i repliku některého z otcových plakátů. Bude to zajímavá výstava. Řada autorů dodala víc návrhů a začátkem roku jsme ještě na Facebooku zveřejnili výzvu, a tak nám i další autoři poslali plakáty. Takže z původního záměru sta plakátů od stovky autorů jich je přes 330. Z nich sto vystavíme v Moravské galerii a druhá vybraná stovka bude v menším formátu ve foyeru kina Scala. Moc se na to těším.
