Pracoval jako lodní lékař. Jeho životní vášní byla botanika. A když Jindřicha Vávru povolali v roce 1856 na zaoceánskou plavbu do Jižní Ameriky, pustil se do toho, co k cestování jednoduše patřilo – sbírání fotografií.
Výstava ukazuje fotky a artefakty, jež během svých cest posbíral, název pak naráží na rytířský přídomek, který za zásluhy dostal.
Nic z toho by se mu nepodařilo, nebýt jeho medicínského vzdělání, nadšení pro botaniku a kontaktů s císařským dvorem. Zatímco první plavbu absolvoval v roce 1856 jako obyčejný lodní lékař, na druhou ho už povolali, protože se osvědčil.
„Potom si ho vyžádal na svou plavbu do Mexika v roce 1864 sám císař Maxmilián, který se o vědu o rostlinách zajímal. Vávru znal díky jeho publikovaným příspěvkům a díky tomu, že botanické exempláře posílal do vídeňského muzea,“ popisuje jedna z kurátorek výstavy, Hana Dvořáková.
Ve Střední Americe se ale cesty dvojice rozešly. A zatímco Vávra putoval zpět domů, mexického císaře čekaly po třech letech vlády zajetí a poprava.
Českému cestovateli se podařilo během života dvakrát obeplout svět. Když si na jeho sklonku Vávra spočítal všechny své cesty, dohromady proplul asi 380 tisíc kilometrů – to je zhruba stejně, jako kdyby se ze Země vydal na Měsíc.
Po celou dobu si psal deníky, do kterých si podle kurátorů zaznamenával úplně všechno. Tedy až na to, kvůli čemu byl na lodi. „Kupodivu jsme nikde nenarazili na nějaký Vávrův zápis, který by se týkal jeho lékařské praxe. Dokonce ani ve svém životopise to nezmínil,“ diví se druhý z kurátorů výstavy, Petr Kostrhun.
„Problém je, že ty deníky jsou psané kurentem (německá obdoba kurzivního písma, pozn. red.), takže se hrozně obtížně čtou a upřímně řečeno nemáme je přečtené celé,“ dodává.
Lahev rumu a něco málo chleba
Oba kurátoři se shodli, že v denících jsou pasáže, jež ukazují Vávru jako člověka se vším všudy. Třeba z Japonska si přivezl průvodce po čtvrti červených luceren v Jokohamě, který Dvořáková označila jako velmi specifickou mapu a pomůcku.
„Nanakoshi, Aisome, Wakaura,“ čte Dvořáková latinkou napsaná slova. „To jsou jména děvčat, která v té čtvrti působila,“ vysvětluje.
„Zajímavé také je, že s ním nikdo nechtěl chodit na botanické sběry, protože to bylo hrozně náročné a třeba spával někde ve vnitrozemí. To s ním samozřejmě nikdo nechtěl podstupovat. A jak píše, bral si potom s sebou lahev rumu, něco málo chleba a takhle tam strávil několik dní,“ popisuje Vávrovo zapálení Kostrhun.
Právě i Vávrova botanická práce si zaslouží pozornost. Pojmenoval totiž kolem 250 druhů rostlin z celého světa. „U více než poloviny je potvrzeno, že on byl první, který jednotlivé druhy pojmenoval. Takže o něm můžeme mluvit jako o jednom z nejvýznamnějších botaniků z českých zemí 19. století,“ hodnotí Kostrhun.
A proč se Vávra zaměřil také na sbírání snímků? Protože byly pro měšťanstvo oblíbenou zábavou. „Devatenácté století se zaměřovalo na exotickou kulturu. Fotografie tehdy představovaly pro lidi jakési cestování v hlavě, v pohodlí měšťanského salonu,“ vysvětluje všeobecný zájem o cizí kulturu Dvořáková.
Podle historika fotografie Pavla Scheuflera je důležité si uvědomit, že Vávra s tím začal právě v době, kdy se lidé s fotografií teprve seznamovali. Daguerrotypická kamera, první prakticky užívaný přístroj na focení, vznikla jen o několik let dříve, v roce 1839.
„Jeho sbírka je jedinečná. Nikdo jiný v českých zemích v takové komplexnosti fotografie nesbíral a i právě kvůli tomu patří k těm nejvýznamnějším sběratelům fotografií v počátku šíření média u nás,“ hodnotí Scheufler.
Jestli sám fotil, je záhadou
Z motivů se Vávra hodně zajímal o místa kolem přístavů, najdou se mezi nimi ale také obrázky přírody, malých vesnic nebo velkých měst.
Vávrovo panorama Rio de Janeira ještě nezobrazuje sochu Krista Spasitele tyčící se nad městem, Diovým chrámem a athénskou Akropolí ještě neprocházejí tisíce lidí a v Nagasaki na sklonku 60. let 19. století se tlačí jeden obyčejný domeček vedle druhého.
„Velmi důležitými záběry jsou ale typy lidí,“ upozorňuje Scheufler. Mezi ně by se daly zařadit fotky mračícího se Aborigála s řetězy kolem krku nebo třeba obrázky vesničanů u řeky Mekong poblíž Saigonu, dnešního Ho Či Minova Města. „To je asi ten nejzajímavější a nejpůsobivější soubor,“ tvrdí historik fotografie.
Většina snímků ve Vávrových sbírkách je od cizích autorů, místo v nich zaujímají světově uznávaní fotografové. Třeba fotky z Číny mu zajistil Brit Williams Saunders, z Indie jeho krajan Samuel Bourne, některé snímky dodal Rakušan Wilhelm Burger.
Jestli fotil i sám Vávra, je otázkou. Jím podepsaná fotografie totiž neexistuje. Na druhou stranu se ale v jeho sbírkách objevují i momentky amatérského charakteru. „Kácí se tam svislice, je to nalepené na nějaké špatné podložky,“ vyjmenovává Scheufler chyby na některých snímcích. Právě u nich by mohl být Vávra autorem.
Jeho sbírka je jedinečná. Nikdo jiný v českých zemích v takové komplexnosti fotografie nesbíral.
