Všichni v Brně věděli, že 21. srpna 1969 k něčemu dojde. "Jen zřejmě nikdo netušil, že čeští policajti budou do českých lidí také střílet," uvažuje publicistka Věra Sečkářová, která je spoluautorkou publikace o tragických událostech v jihomoravské metropoli.
A bilance dvou dnů - 21. a 22. srpna 1969 - byla ve městě děsivá. Dva mrtví, osm těžce zraněných a z toho šest právě střelbou.
"Díval jsem se z okna. Mladý kluk utíkal se psem domů. Bylo krátce po policejní hodině v sedm večer, chtěl to stihnout. Vtom dostal do zad zásah," vzpomíná na děsivý výjev v Orlí ulici fotograf Jef Kratochvil.
Před očima se mu tehdy skácel teprve sedmnáctiletý Jiří Ševčík, který následkem zranění totálně ochrnul. Bylo 22. srpna, a zatímco se po jiných koutech republiky už rozlézalo policejně vynucené normalizační ticho, v Brně ještě situace vřela.
Třeba na Zelném trhu chtělo pět set lidí postavit katafalky dvěma mrtvým z předchozího dne.
Kratochvil ještě vzpomíná, že když si ozbrojení milicionáři všimli v okně svědků, kteří viděli doslova popravu nevinného člověka, začali pálit do okna a ještě i po přihlížejících.
Brno, Praha a Liberec
Brno bylo v srpnu 1969 spolu s Prahou a Libercem dějištěm největších protestů proti okupaci Československa. "V srpnu se navíc na velodromu konalo mistrovství světa v dráhové cyklistice a ve městě byly tisíce fanoušků a desítky novinářů z celého světa," připomněl historik Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta.
Do ulic podle oficiálních hlášení vyšlo na patnáct tisíc lidí. Zahraniční agentury však díky svým reportérům v Brně mluvily o dvojnásobném počtu. Obrázek věrně dotváří statistické údaje historiků. "Celkem zakročilo proti demonstrantům 372 příslušníků Sboru národní bezpečnosti, 370 vojáků a tři stovky milicionářů," vypočítává historik Jan Břečka.
Údaje o zadržených a lehce zraněných z řad demonstrantů se do značné míry rozcházejí. "Zato statistiky zraněných příslušníků bezpečnostních složek jsou přesné. Bylo jich devětatřicet. Odhaduje se, že bylo v Brně zadrženo na šest set demonstrantů a asi dva a půl tisíce v celém Československu," dodává historik Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta.
Suchou řečí čísel prorůstají konkrétní osudy. "Viděla jsem zmlácené lidi. Proti nám na dnešní ulici Rašínově štvali policajti psy," vzpomíná jedna z účastnic demonstrací Olga Sedláčková.
Zmlácený fotograf nemohl spát
Zamrazí také při jiné vzpomínce. Hned první den běhal Jef Kratochvil po ulicích s fotoaparátem. Byl hlavně na barikádě v ústí dnešní Kounicovy ulice, kde lidé dokonce zapálili policejní auto. "Mého kamaráda, fotografa Jana Švancara, který také pilně pořizoval záběry dění, chytili až cestou domů policajti. Filmy mu spálili, ale hlavně dostal nářez. Musel tři dny spát vestoje, protože zbité tělo mu nedovolilo si normálně lehnout," popisuje Kratochvil.
A jak se historici shodují, řada zraněných lidí se ani nešla nechat ošetřit k lékaři. Proč? Měli strach z pronásledování.
A vynalézavost soudruhů byla skutečně příkladná. "Do Brna z Polska přivezli vrhač slzných granátů," uvádí málo známou skutečnost historik Bárta. Snímek tohoto stroje mohou vidět zájemci při výstavě dobových snímků z příprav na zásah.
Děsivé záběry budou umístěny přímo na náměstí Svobody. "Byla použita tři vodní děla, stejně tolik cisteren, z čehož jedna byla dokonce s chemickým roztokem. Do ulic vjely čtyři obrněné transportéry a tři tanky s radlicemi," přibližuje tvrdá opatření historik Jan Břečka.
Demonstranti proti železným monstrům vrhali kameny a dlažební kostky.
Noviny psaly: v ulicích řádily protispolečenské elementy
Nejhorší střety s ozbrojenci se odehrály na náměstí Svobody, odkud policisté vytlačili pokojně pochodující dav lidí ke křižovatce Jánské a Pánské ulice. Demonstranti se odpoledne srotili hlavně na Zelném trhu, kde začali spontánně stavět barikády.
"Ještě večer vznikala ohniska střetů v okolí budovy rozhlasu, poblíž tehdejšího kina Moskva – dnešní Scaly. Barikáda postavená ze dřevěného lešení a plotu vedle univerzitní menzy shořela," líčí drsnou atmosféru Břečka.
Hlavní město Praha také zažilo hromadné protesty s třemi mrtvými jako hrůzným mementem. Ale situace v Brně vypadala děsivěji. "Pražské centrální náměstí je obrovské, zdá se až rozlezlé. Brněnské centrum je o poznání menší a policajti masakrovali lidi ve zdejších uličkách jako králíky," dodává publicistka Věra Sečkářová.
Oslovení pamětníci i odborníci se shodují, že situace byla deprimující zejména proto, že Češi stáli proti Čechům. "Na nejnebezpečnější místa proti antisocialistickým živlům byli nasazováni příslušníci bezpečnosti a zčásti i jednotky Lidové milice. V závěru akce, která trvala od 11:00 do 22:00, se na těchto lidech projevila značná vyčerpanost. Tehdy také velmi účinně zasáhly jednotky Československé lidové armády," píše v závěrečném hlášení Veřejné bezpečnosti major Chudoba.
Podle jiných oficiálních hodnocení komunistických potentátů šlo o "největší všestranné ohrožení pořádku od roku 1945". Současní odborníci se shodnou na tom, že šlo o největší protikomunistická vystoupení v republice před listopadem 1989. Unisono také tvrdí, že srpnové události roku 1969 znamenaly definitivní konec nadějí z pražského jara předchozího roku a nástup tuhé normalizace.
Poučné, na hlavu postavené a drsné čtení ovšem představuje také úřední zpráva krajské prokuratury v Brně, jak ji přetiskl deník Rovnost hned v pátek 22. srpna 1969. "...v průběhu dne i ve večerních hodinách došlo na několika místech v městě Brně k hrubému narušení veřejného pořádku skupinami protispolečenských a protisocialistických kontrarevolučních elementů. Došlo k násilným útokům a na dvou místech použili útočníci i střelné zbraně, a způsobili tak i usmrcení dvou osob."
Tendenčně zabarvená zpráva slibovala také, že vše bude řádně vyšetřeno a o výsledcích bude veřejnost informována. "Šance, že se ještě dnes přijde na viníky, kteří mají na svědomí obě zabití a kupříkladu doživotní zmrzačení Jiřího Ševčíka, je téměř nulová," uzavírá tragickou bilanci historik Jan Břečka.
