Max Mosley nebyl šedou myší jako současný prezident Mezinárodní automobilové federace (FIA) Jean Todt. Kdekoli se objevil, strhával na sebe pozornost. Nebyl však jen výrazný, jeho komplikovaná osobnost měla mnoho tváří a sám by byl radši, kdyby některé z nich zůstaly skryty před zraky veřejnosti. Jenže, jak se sám přesvědčil, to je u lidí v tak exponovaných funkcích v podstatě nemožné.
Předsednictví federace byla jeho nejznámější tvář, pozice, kterou vstoupil i mimo sportovní svět a kterou zastával v letech 1993 až 2009. Byl nemilosrdný a často v očích mnohých přehnaně tvrdý šéf automobilových sérií v čele s F1. Nikdy totiž neměl problém s tím naštvat lidi a říct to, co nechtějí slyšet. Pečlivý stratég, který uměl ve správnou chvíli i ranit.
Tvrdost, ta ho charakterizovala především. V roce 2007 překvapil nekompromisním postojem vůči týmu F1 McLaren, který byl usvědčen z odcizení tajných dat konkurenčního vozu Ferrari. Stáj přišla o všechny body v Poháru konstruktérů a zaplatila historicky největší pokutu šampionátu sto milionů dolarů. Následoval prudký výkonnostní pád, z něhož se legendární tým sbírá dodnes.
Stejně nekompomisní byl o dva roky později, když vyšlo najevo, že tým Renault donutil svého jezdce Nelsona Piqueta úmyslně havarovat, a vynesl tak k vítězství týmového kolegu Alonsa. Šéf stáje, tehdy jedna z mediálních hvězd formule 1, italský manažer Flavio Briatore – mimojiné muž, který stál za prvními dvěma tituly Michaela Schumachera – dostal doživotní zákaz působení v Grand prix. I po letech hájil Mosley oba likvidační tresty jako naprosto nezbytné: „Není moje odpovědnost, jak dopadli. Provinili se totiž oni, ne já. A po zásluze byli potrestáni.“
Nejen za tyto kroky nebýval u fanoušků motorsportu oblíbený. Narozdíl od excentrického Ecclestonea byl označován za chladného a vypočitavého manažera. Mohl si za to sám, opravdu moc často neříkal příjemné věci. A úsměv? Hledání pozitiv? Ne, od toho tu byli jiní, Mosley byl celoživotním specialistou na řešení problémů. „Nevadí mi, že jsou fanoušci proti mě. Pokud by záležitosti rozuměli, museli by souhlasit,“ odpovídal s typicky právnickou dikcí.
Zachránce životů
Při osobním setkání se objevil jiný Mosley. Automaticky vzbuzoval respekt a – možná trochu nečekaně – sympatie. Mluvil velmi vznešeně jako britský džentlmen vystřižený z bondovky ze šedesátých let. V dlouhých větách, které plynou, jsou plné předmětů, predikátů, vsunutých frází, umně a citlivě doplněných o infinitivy. Překládat jeho přednesy do češtiny býval často obtížně řešitelný úkol. Ale kolem Mosleyho nebylo nikdy nic jednoduché.
Vždy dokázal být velmi přesvědčivý, jako vystudovaný a úspěšný právník se uměl ohánět správnými argumenty. I jeho sokové museli uznat, že jeho silnému charismatu je těžké odolat. I proto, že si vždy dával pozor, aby aspoň trochu vybočoval z řady. Jako tomu bylo například po Imole 1994, kde se zabil trojnásobný mistr světa Ayrton Senna.
„Po pravdě, víc mě zasáhla smrt Rolanda Ratzenbergera (mladý rakouský jezdec, který zemřel při nehodě o stejném závodním víkendu jako Senna – pozn. red.). Jel jsem na jeho pohřeb. Každý jel na Ayrtonův a já si řekl, že by se měl někdo rozloučit s Rolandem. Byl tak mladý... Navíc jsem jako prezident FIA cítil část odpovědnosti za smrt obou, měl jsem víc tlačit na zvýšení bezpečnosti,“ nechal se kdysi Max Mosley slyšet v časopise F1 Racing.
Dokázal být i odvážný. Jak si předsevzal po Imole, pustil se do celé řady změn v pravidlech, které měly zpomalit auta a celkově zlepšit bezpečnost. A nebyl to jednorázový krok – pod jeho vedením zahájila FIA setrvalý proces, který funguje dodnes a vede k dlouhodobému zvyšování bezpečnostních standardů. Sám považoval za jeden ze svých největších úspěchů vznik nezávislé organizace Euro NCAP, která má na starosti crash testy osobních vozů. Těžko lze spočítat, kolik životů bylo díky tomu zachráněno.
Max Mosley s rodiči, sirem Oswaldem a lady Dianou Mosleyovou, před policejním soudem na Old Street v roce 1962
Šlechtický synek
Max Rufus Mosley se narodil v roce 1940. Těsně předtím, než byli jeho rodiče britskou válečnou vládou označení za nežádoucí. Oswald Mosley, 6. baronet, totiž jako šéf Britské unie fašistů vyzýval britskou vládu, aby uzavřela mír s Německem a přijala jeho „mírové podmínky“. Šlechtic, nešlechtic, to už bylo na vystrašenou zemi moc a Mosleyovi se museli stěhovat na pevninu. Ze zpětného pohledu není divu, vždyť Maxovi rodiče měli svatbu v roce 1936 v domě Josepha Goebbelse a jako čestný host nechyběl Adolf Hitler. Bylo zřejmé, že falešným ideálům německých vůdců podlehli až příliš.
Max získal vzdělání na soukromých školách ve Francii a v Německu, po návratu do Londýna vystudoval fyziku a poté práva v Oxfordu. „Fyzikou si moc nevyděláte,“ vysvětlil později, proč si zvolil dva tak vzdálené obory. Ne nadarmo o něm matka Diana vždy hovořila jako o Entschlossenerovi, tady jako o odhodlaném. Vypadalo to, že je na nejlepší cestě stát se prezidentem Oxford Union, chtěl kandidovat z pozice sekretáře, když ho poprvé dostihly vzpomínky na extremistické politické názory jeho otce.
„Myslím, že můj otec udělal hodně hloupých chyb. Takových, které dělají zejména mladí lidé. Dřív jsem se hodně věnoval tomu, abych jeho kroky do hloubky pochopil, ale už to neřeším, musel jsem to nechat za sebou,“ uvedl v devadesátých letech o muži, kterému byl tak podobný.
Zleva: Niki Lauda, Robin Herd, Ronnie Peterson a Max Mosley
Mohl mu totiž děkovat za mnohé. Právě po něm zdědil šarm a charisma, neobyčejné mentální schopnosti a dokonalou soustředěnost na věc. A díky stopce v Oxfordu mohl motorsport získat jednu ze svých nejvýraznějších postav konce minulého století. A vzal to, jak se říká, od pedálů.
Jako úspěšný obhájce si vydělal dost peněz na to, aby mohl ve 26 letech začít kariéru závodníka. Ve formuli 2 debutoval na Hockenheimu. Při závodě, v němž se zabila britská legenda Jim Clark. Motorsport si zamiloval, pochvaloval si, že tam nikdo neřeší jeho původ. Že každého zajímá jen to, co umí. „Mosley, Mosley... Ty jsi syn toho mechanika?“ Uvědomil jsem si, že tohle je svět, kde můžu stigma své rodiny hodit za hlavu.
Osudové setkání
Vzdělaný, multilingvní a vysoce inteligentní Max však za volantem neuspěl. „Ve formuli 2 jsem měl naprosto stejné auto jako Jochen Rindt nebo Jackie Stewart a byl jsem zoufale pomalý. Když na něco nemáte talent, je důležité si to včas uvědomit.“
Stejně tak uměl rozpoznat, na co talent má. Stál u zrodu úspěšného projektu March, který se nakonec dostal i do formule 1. V roce 1971 přišlo setkání, které předznamenalo zbytek jeho života. Tým Brabham právě koupil podnikavý nadšenec Bernie Ecclestone, s nímž si hned padli do oka. „Po dvaceti minutách bylo zřejmě, že v místnosti je někdo, kdo ví, kolik je jedna plus jedna. Za půl hodiny seděl vedle mě a od té doby jsme pracovali jako jeden tým,“ popisoval Mosley ve svém životopise.
Byli důkazem, že protiklady se přitahují. Okatě snaživého a rtuťovitého synka z chudé rybářské rodiny Mosley od začátku respektoval, jakkoli byl jejich vztah komplikovaný. „Berniemu můžete věřit, ale musíte si uvědomit, že když přijde na peníze, bude se vždy starat především sám o sebe,“ uvedl na jeho adresu v devadesátých letech.
Společně vytvořili ze série nadšenců miliardový byznys, postavili formuli 1 na vrchol sportovní pyramidy. Jejich sdružení konstruktérů FOCA vyhrálo bitvu s Automobilovou federací a ovládlo komerční práva série. Ecclestone jako šéf a Mosley jako právnický šíbr, který dostal šéfa federace Jeana-Marieho Balestra do úzkých. A to tolik, že ho o něco později, v roce 1993, ve funkci nahradil. Dvojice Mosley–Ecclestone ovládla Grand prix jak po obchodní, tak po sportovní stránce.
Bernie Ecclestone, majitel týmu Brabham, s Maxem Mosleyem (druhý zprava), manažerem týmu March Engineering
Jeho životní cestu však provázely i neúspěchy. Snil o tom, že se stejně jako jeho otec dostane do britského parlamentu. Že bude jako znamenitý řečník hybatelem nejen automobilové politiky. Vždyť díky své matce Dianě patřil do jedné rodiny dokonce s legendárním britským premiérem Winstonem Churchillem. Zkoumal možnosti kandidatury za konzervativce, radil se s největšími postavami jejich minulosti. A zjistil, že nemá šanci. Dozvěděl se, že příjmení Mosley představuje i po tolika letech cejch, kterého by političtí konkurenti bez váhání využili.
Konec nehodný velkého muže
A nebyl to jen cejch – v Maxově podvědomí zanechala minulost jeho rodiny nesmazatelné stopy. Maxův svět se začal hroutit v roce 2008, kdy magazín News of the World zveřejnil snímky, na nichž se oddával sadomasochistickým hrátkám s pěti prostitutkami převlečenými za dozorkyně koncentračních táborů. Od syna předáka britské fašistické strany to byl přehmat víc než velký.
Z Mosleyho je psanec a vyhrožuje federaci, že ztratí nad F1 kontrolu |
Jako výřečný právník se před oponenty v řadách motorsportu obhájil, ale v dalším období už nekandidoval. V roce 2009 ho nahradil bývalý šéf Ferrari Jean Todt, kterého sám do této role navrhl. „Skandál na můj konec ve FIA neměl vliv, uvažoval jsem o něm od roku 2004. Jen jsem hledal vhodného nástupce a v Jeanu Todtovi ho našel,“ tvrdil ve svém životopisu.
Dožil však v ústranní, na formuli 1 se neobjevoval. Na bulvárním plátku sice vysoudil rekordní odškodné šedesát tisíc liber (téměř dva miliony korun), ale na své milované formuli 1 se už s pošramocenou pověstí objevit nechtěl. Byl také prchlivý. Britští novináři vzpomínali, jak zamlada dokázal nepochopitelně ztratit nervy. Dlouho předtím, než se stal prezidentem FIA, ho viděli, jak rudý vzteky vyhazoval z pedoku v Hockenheimu kameramana, který tam neměl co dělat. Chytil ho za límec, vlekl ho po zemi, párkrát do něj zuřivě kopl... Bylo víc věcí, na něž Max Mosley koncem života nerad vzpomínal.
Max Mosley opouští nejvyšší soud v roce 2008 poté, co byl zproštěn obvinění z účasti na orgiích s nacistickou tematikou.
V posledních letech se ještě snažil vypatrát, kdo z jeho okolí vyrobil a předal snímky i video z jeho erotických aktivit bulváru, ale poté už přišel boj s rakovinou. Dlouhý a bolestivý. „Víc než padesát let jsme byli jako bratři. Je pro něj lepší, že odešel, hodně trpěl,“ uvedl den po jeho smrti pro agenturu Reuters Bernie Ecclestone, který minulý rok oslavil devadesát let. Ačkoli o devět let starší, svého nejbližšího spolupracovníka přežil. To je pro mnohé asi zajímavý údaj, Mosley by to určitě viděl jinak. Neměl rád dojmologii. „Zajímají mě jen věci opírající se o logiku. A nemám jediný důvod si myslet, že smrt je něco jiného než konec.“
Přesto i on uměl občas snít. Čingischán, Alexander Veliký, Lenin. To jsou tři muži, s nimiž by Mosley šel na večeři, pokud by si mohlo vybrat. Odpověď na oblíbenou otázku anglických novinářů u něj nabývá nečekaných rozměrů – nevadilo by mu, zdali vykonali dobro, či zlo. Zdali mají na svědomí tisíce mrtvých, nebo ne. Jeho obdiv patřil vůdcům, agresorům, mužům se znamenitým intelektem a uměním ovládnout davy. Byl svým otcem víc, než si kdy sám dokázal připustit.
