Kdo s ním na jaře vyjel, byl frajer. První testovací jízdy ovšem obvykle probíhaly už kolem vánočního stromku. Těch facek za otlučenou nábytkovou stěnu v obýváku, vzpomínáte?
Legendárního moskviče se spousta někdejších nadšených uživatelů v uplynulých letech zbavila jako nepotřebného harampádí, a tak jde o vysloveně nedostatkové zboží.
Dnes se šlapací moskviče vyvažují zlatem. Tátové je shánějí pro své děti a při opravách se pak uchylují k rychlé improvizaci, aby natěšený capart mohl pokračovat ve spanilé jízdě. Druhou velkou skupinou jsou labužníci, kteří se kvůli svým tělesným proporcím do moskviče už nevejdou, ale věnují mu všechnu píli. Nadšenecké renovace jsou často podobně náročné a nákladné jako servis opravdického auta. U moskviče je navíc nevýhoda v totálním nedostatku náhradních dílů. Hliníkové díly karoserie, zejména maska, pokličky kol a nárazníky jsou od řádění předchozích generací často notně pochroumané. V žádném případě je ovšem nevyhazujte, jsou totiž absolutně nesehnatelné. Sehnat se naopak dá volant, plexištítek a další plastové díly pro novější kusy, které vyrábějí nadšenci.
Jeden z majitelů (vlastně tatínků - servismanů) nabourává pověst moskviče jako „poctivé sovětské kovářské práce“. „Skutečnost je poněkud jiná. Plech je poměrně tenký a celková konstrukce spíše subtilní. Zadní náprava je spolu se sedátkem zavěšena na páru podélných profilů, jejichž napojení na zadní část karoserie je pouze velmi chabé,“ popisuje.
Při jízdě ovšem dojem fortelnosti umí prodat. Pozornost zaslouží sedátko s možností podélné regulace pro řidiče různých postav. Zadní náprava spočívá na krátkých podélných kyvných ramenech s vsazenými pouzdry pro vinuté pružinky, takže se v dírách umí zhoupnout. Moskvič ovšem nabídne přiměřený komfort jen uživatelům do hmotnosti přibližně 25 kg. Pak už to je „na dorazy“.
Pohon je jednoduchý, ctí ovšem architekturu dospělého moskviče - pár šlapadel zavěšený v karoserii je tyčkami propojený s klikami zadní nápravy. Diferenciál nečekejte, levé zadní kolo je na nápravě uloženo volně, takže šlapadla zabírají pouze na pravé kolo.
Je to hlavně masa železa, sem tam kus plastu a hliníkové ozdoby. Šlapací moskvič je tedy dost těžký, drobný capart s ním má co dělat i na rovném asfaltu. A pětiletý testovací jezdec Kuba po pár desítkách metrů jízdy po betonové dlažbě taky pěkně funěl. Úzká kolečka jasně hlásí, že je to silniční speciál, žádný teréňák. Vůle v řízení k autům ze sedmdesátých let patřily, tatínkové by mohli vyprávět...
Kubovi se hlavně líbilo, že auto umí couvat stejně rychle jako jezdit vpřed a hlavně, že se pořád nevybíjí jako jeho každodenní vůz - plastový barevný supersport z Číny, co houká, vrčí, ale jede jako šnek. S ním musí často čekat v zásuvce a je to otrava. To moskvič drandí na cukroví, kterým se šofér nafutruje před jízdou.
Nejslavnější plechové šlapací auto našich končin vyráběla stejná fabrika, ze které vyjížděl jeho dospělý vzor - Moskvič 412. Jezdil v něm vážený doktor Sova do nemocnice na kraj města a upravený závodní speciál se objevil i v rallye. V moskevské AZLK (automobilce s velmi pestrou historií - čtěte zde) vyráběli originály i jejich malé kopie. Ty na šlapací pohon od roku 1974 dvacet let. Ročně jich prý vyjelo 100 až 120 tisíc.
Model 412 byl už druhý šlapací moskvič pro pány kluky, znalci mezi nimi dokonce rozlišují dvě série a mezityp, pro nás laiky jsou poznávacím znamením nárazníky - do roku 1984 hliníkové, potom plastové. Zajímavé je, že výroba probíhala vlastně stejně jako v opravdové automobilce. Při výrobě nesl dopravník moskvičíky zavěšené shora a postupně na něj montéři přidávali díly.
Na nabídky prodeje šlapacího moskviče z někdejšího SSSR v inzerátech narazíte jen výjimečně. A když už, tak se ceny obvykle vyrovnávají moderním vozítkům s elektrickým pohonem. Ovšem plechová sovětská legenda dětských garáží už začíná být hlavně designová záležitost. V Česku se kousky za deset tisíc ještě občas seženou, v zahraničí ale nejsou výjimkou ceny hodně přes tisíc eur.
28. září 2013 |
