Corbijn: Bono je celebrita. Ale ne pro mě

Režisér Anton Corbijn přijel do Prahy představit svůj celovečerní debut Control věnovaný Ianu Curtisovi, frontmanovi britské kapely Joy Division. Jak se dvornímu fotografovi U2 a Depeche Mode natáčelo a zda mu chybělo focení, prozrazuje v rozhovoru.

Control je i díky černobílému zpracování plný emocí. Vnímáte ho s odstupem jinak?
Nevidím ho třeba tak jasně a čistě jako vy. Ani jsem se o to nesnažil. Nesnažil jsem se o dokonalou formu, šlo mi o poetickou krásu příběhu. Rozhodně jsem nechtěl hodně pohyblivou kameru. Takhle podle mě vypadala sedmdesátá léta.

Většina scén jsou podle mě jasné corbijnovské fotky, které mohou existovat samy o sobě.
To si nemyslím. Není to skládačka fotek. Ve filmu jdou obrazy za sebou tak, aby vytvořily příběh. Fotka musí zvládnout odvykládat příběh sama za sebe.

Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste si řekl: tak jo, jdu do toho, natočím první celovečerní film?
Chtěl jsem film natočit už léta, ale nebyl jsem si jistý tím, jestli jsem ten pravý a zvládnu to. A teď to přišlo.

Rozhodl fakt, že jste zpracoval téma spojené s kapelou Joy Division, které jste v sedmdesátých letech fotil?
Ne, protože to není film o Joy Division, ale příběh Iana Curtise, chlapce, který se stal zpěvákem. Je především o jeho osobním životě a jeho démonech. Příště bych ale chtěl natočit smyšlený film o někom, koho neznám.

Trailer k filmu Control

Režisérem ale nejste poprvé, točíte přece videoklipy. Jak byste popsal svoji zkušenost v roli nováčka-filmového režiséra?
Videoklipy jsou fakt něco úplně jiného. Natáčím je s lidmi, které mám rád, na muziku, která se mi líbí. Když dostanu nápad, je těžké to odmítnout. Dvouhodinový film ale musí být smysluplný, aby obstál. Videoklip samozřejmě taky, i proto jsem jich v posledních letech natočil méně. Jsem ovšem naprosto omámen tím, co se děje po natočení filmu. Kampaň je neskutečně vyčerpávající, nikdy by mě nenapadlo, že to bere tolik energie. Všechny ty rozhovory! A šest měsíců v kuse. První volný den mám v sobotu, první dovolenou až po Velikonocích. Jsem ale samozřejmě rád, že se lidé o filmu chtějí bavit.

Nechybělo vám focení při natáčení Control?
Chybí mi ta jednoduchost. Focení je totiž svůdně jednoduché. Film je velké zvíře na to, abyste ho chytla. Ale po skončení natáčení jsem fotil, něco pro Ala Gorea, U2. Mám svá malá fotografická dobrodružství, ale nemohu se na ně plně soustředit, když se věnuju filmu.

Ovlivnily vás vaše vlastní fotky Joy Division při vizuálním zpracování Control?
Kdybych je v sedmdeátých letech neudělal, nikdy bych film nenatočil. Na druhou stranu z nich nevycházím. Nikdy bych neudělal film obrazově stejný s mými fotografiemi.

Inspiroval jste se memoáry Curtisovy ženy Debbie. Jaká ale byla komunikace s Annik, Curtisovou milenkou?
Byla velmi emotivní a poučná. Pomohla zobrazit Iana ze všech úhlů.

Je Annik skutečně tak sexy jako ve filmu?
Annik je velmi atraktivní žena.

Více než Debbie?
To jste řekla vy. Žiju dvacet osm let s Angličankou, líbí se mi ale i kontinentální typy. Pokud to může být odpověď na vaši otázku.

Víte co, pojďme se bavit o focení. Berete si s sebou foťák na dovolenou?
Beru a rád. I když jedu třeba sám. Ale nedá se mi věřit, jestli fotky pak neudám do nějakého magazínu. Fotil jsem třeba i svatbu Bryana Ferryho. A ta byla tajná, on mi totiž zavolal, abych přijel k němu domů a udělal několik fotek. Takže jsem tam dorazil v kožených kalhotách. Ale dělám fotky dětí mých přátel. Je to můj způsob objevování krás života. Uvědomil jsem si, že rád fotím lidi, kteří něco dělají, jsou v něčem výjimeční. A to, že jsou převážně z hudební branže, je náhoda. Jsem zvědavý a dychtivý hodinu a půl někoho jen tak fotit, ať už to byl Luciano Pavarotti nebo Clint Eastwood.

Sníte o portrétu, který vám chybí?
Rád bych se pustil do výtvarného umění. Nemám žádný seznam lidí, který bych si pravidelně kontroloval. I když... Přál bych si fotit třeba Jacka Nicolsona, Sophii Lorenovou.

Existují i lidé, které byste fotit nechtěl?
Jistě, podívejte se do mých knih a uvidíte, kdo v nich chybí. Zamyslete se nad tím, čí práce si vážíte. Od toho se odvíjí, s kým byste chtěla pracovat. Proto tak nerad dělám s lidmi označovanými za celebrity. Bono z U2 je dnes jistě celebrita, ale ne pro mě. Nefotím cíleně celebrity, i když si to lidi často myslí. Rád sbírám momenty, které obohacují můj život, a odchod Britney Spearsové z nemocnice to rozhodně není.

Co vy a pózování?
To dělám fakt nerad. Když jde o fotku k rozhovorům, chápu to. Ale o mně to nic nevypovídá, obrázek sám o sobě nic neznamená. Když se podívám na YouTube nebo na Google a vidím kolekce takhle pořízených obrázků, děsím se.

A co ty tisíce fotek, které vám posílají vaši kolegové z oboru s nadějí, že je pochválíte?
Tomu se snažím vyhnout a vůbec se jimi neprobírat. Řeším tolik věcí, že tohle bych nezvládl.

Přišel za vámi někdo a řekl: Chtěl bych mít svůj portrét od Antona Corbijna?
Ano. Záleží to však na mém rozhodnutí. Přišla za mnou holandská královna, abych ji vyfotil. Bylo to opravdu z její iniciativy. Musím říct, že je to skutečně silná žena.