Do Bretaně jsem se vydala v roce 2016 se svou tehdy 82letou maminkou. Byla to nádherná červnová dovolená a my tam prožily báječných deset dní.
V Nantes na letišti jsem si půjčila auto a jely jsme do hotelu v centru, odkud jsme vyrazily nejdříve k budově Tour Bretagne, která za vstupné jedno euro nabízí krásnou vyhlídku na město. Mrakodrap má 37 pater, vysoký je 144 metrů a uveden do provozu byl v roce 1976. Je také čtvrtou nejvyšší budovou ve Francii.
Navštívili jsme i bazilikální kostel sv. Mikuláše, který je jedním z prvních novogotických kostelů ve Francii a byl dokončený v roce 1869. O pár metrů dál je Place Royale, náměstí s moc hezkou kašnou, která je obklopena šesti alegorickými postavami reprezentujícími Nantes, řeku Loiru, řeku Erdre, řeku Cher, řeku Loiret a Sèvre Nantaise. Na večer kašnu krásně osvětlují.
Zámek vévodů bretaňských jsme navštívily následující den. Mohutná stavba z konce 15. století byla využívána jako zámek, vězení, zbrojnice, kasárna a nyní jako muzeum. Nedaleká katedrála se začala tvořit v 15. století. Několikrát byla rekonstruována, ale v roce 1972 poškodil střechu požár, takže se opět rekonstruovalo, naposledy pak v roce 2008.
Le Grand Éléphant
Velký slon, který chodí, koulí očima a chrlí vodu, je dvanáct metrů vysoký a osm metrů široký, vyrobený z 45 tun dřeva a oceli. Může vézt 49 cestujících za 45 minut. Slon patří k Les Machines de l’Ile, což je naprosto unikátní umělecký projekt v Nantes. Kromě slona se zde zrodily i jiné stroje – manta ray, mořský had i obří pavouk.
Další den po snídani jsem si vyhlédla městečko a hrad Fougères. Jméno Fougères znamená v překladu Kapradiny. Měl by to být největší hrad v Bretani, ne-li v celé Francii. První zmínka o hradu je již z desátého století.
Pro dobyvatele byl opravdu tvrdým oříškem, protože je obklopený vodním příkopem, postavený na skále a dříve chráněný i bažinami v okolí. Postavili ho ze žuly a břidlice, která se nachází také na střechách. Hradební zdi jsou kolem tří metrů silné a celou středověkou stavbu zdobí třináct věží.
Opustily jsme Fougères a kolem sedmé večer měly být v opatství Le Mont Saint Michel, kam jsme se vydaly busem, který jezdí zdarma každých deset minut. A bylo to dobré rozhodnutí: téměř nikdo zde nebyl, uličkami jsme se procházely jen my dvě. Druhý den bylo turistů o poznání více.
Již Keltové zde pohřbívali své mrtvé. A hora, na které opatství stojí, se nazývala Hrobová. Opatství na hoře vlastně vyrostlo z kaple: v roce 708 ji nechal biskup Aubrecht na hoře postavit, protože mu to ve snu nařídil archanděl Michael. Kaple časem přerostla v kostelík a ten pak v klášter. Ostatně, od archanděla Michaela je odvozen i název hory. Nejprve se zde usadili benediktíni, pak vojáci, vyrostla zde vesnice a opevnění.
Angličané ve stoleté válce místo nedobyli, a to se stalo symbolem národní identity. Po osvobození Normandie od Angličanů byla na špičku gotického chrámu (ve výši 152 metrů) v roce 1450 dosazena zlatá soška archanděla Michaela. Po revoluci v roce 1789 se z kláštera stalo vězení pro nepřátele lidu, které tu zůstalo až do roku 1863. Nyní je opatství v rukou státu a vše je zapsáno v Seznamu světového dědictví UNESCO.
Zdoláváme jedny schody za druhými, kupujeme vstupenky a po dalších schodech se dostaneme až nahoru. Máme krásný výhled, to místo bere dech.
Jedeme do Dol de Bretagne
V Dol de Bretagne se rázem ocitnete ve středověku. Za katedrálou je ulička, kde se nacházejí hrázděné a kamenné domy, nejstarší v Bretani. Katedrála sv. Samsona je postavena ve 13. století v anglo-normanském slohu a byla už v té době postavena tak, aby dovnitř propouštěla hodně světla, což většina katedrál z té doby neumožňuje.
V Cancale se nacházejí tzv. ústřicová pole. Zdejší ústřice jsou prý jedny z nejlepších a dokonce král Ludvík XIV. si je nechával přivážet do Versailles z Cancale. Podívaly jsme se na chovné pole, posbíraly pár lastur, ale restaurace byla zavřená, takže jsme je ochutnat nemohly.
Do Saint-Malo jsem se těšila. Staré Město je také nazýváno La Ville Intra-Muros: město uvnitř zdí. Chytl nás tu ohromný déšť, ale i tak jsme šly na prohlídku. V tomto městě má totiž i nečas působivou atmosféru. Jméno Saint-Malo je odvozeno od velšského mnicha Macloua.
V 17. a 18. století bylo St. Malo důležitým přístavem, odkud vyplouvaly lodě hlavně k břehům Kanady lovit tresky. Kanadu objevil místní rodák Jacques Cartier v roce 1534. V St. Malo se tolerovalo pirátství a piráti měli od krále povolení napadat cizí lodě. V době 2. světové války pak bylo město poničeno z osmdesáti procent, ale jako Fénix vstalo z popela a nyní je jedním z nejnavštěvovanějších měst na severním pobřeží Bretaně. Také proto, že se tu narodil spisovatel François René de Chateaubriand.
Další den jsme se zastavily neplánovaně v městečku Dinan, jehož Staré Město je asi 75 metrů vysoko nad řekou Rance. Ze střechy místního hradu je vidět část dochovaných hradeb, které měří celkem přes 2 600 metrů. Ve městě nás vítají středověké hrázděné domy, kde pracovali nejrůznější řemeslníci. V bazilice St. Saveur je uloženo srdce rytíře Bertranda du Guesclina, který bránil město před Angličany. No a konečně vidím i známý viadukt.
Dalším naším cílem byl původní klášter Abbaye de Beauport. Kdysi monumentální premonstrátský klášter založený ve 13. století dosáhl ve 14. století mohutného rozmachu, mniši byli zdatnými obchodníky, sami si dělali víno, pěstovali obilí. Po Velké francouzské revoluci ale došlo k úpadku kláštera. Od roku 2002 je přístupný veřejnosti.
K večeru přijíždíme do Morlaix a ještě večer jdeme na malou obhlídku města. V Morlaix každého hned upoutá viadukt. Na rozdíl od toho v Dinanu zde jezdí vlaky. Byl postaven v roce 1863 a spojuje Paříž a Brest. Opět nás vítají hrázděné domy a v jednom z nich kdysi Anna Bretaňská pobývala při své návštěvě města.
Den kamených ohrad
Ohrady v Bretani jsou komplex, v němž se nachází kostel, pomník, kalvárie, zvonice, kostnice a hřbitov. Vše je obehnané zdí (tedy ohradou) a dovnitř se vchází triumfální branou. Většinou jsou zasvěceny nějakému svatému. Vesnice se prý předháněly, která bude mít ohradu hezčí. Pro nás je to tedy něco zajímavého.
Ohrady si byly podobné jako vejce vejci. I v kostelech byla podobná výzdoba. První ohradu jsme navštívily v městečku St. Thégonec, poté v Guimiliau, Sizunu, Pleybenu. A pak už jsme měli bretaňských ohrad dost, tak jsme jely k moři. Vybrala jsem přírodní park Cap de la Chèvre. Je úžasné se procházet cestou mezi vřesovištěm a pozorovat tu obrovskou masu vody, jak naráží do skalisek.
Poslední zastávkou toho dne bylo město Quimper, jehož jméno odkazuje na křižovatku dvou řek: Steir a Odet. Nejpozoruhodnější stavbou v Quimperu je katedrála, která se začala stavět ve 12. století a pokračovala v intervalech až do 19. století.
Město tuňáků
Dalším městem na naší cestě bylo Concarneau. Je známo jako rybářský přístav a dosud sem přivážejí lodě ryby, hlavně tuňáky. Nám postačilo staré město nacházející se vlastně v pevnosti, plné kavárniček a restaurací. Je to vlastně jen několik uliček, ale stojí za to.
Ještě jsme se chtěly podívat k moři, tak jsme si vybraly Pointe du Percho – Quiberon. Pozorovaly jsme moře, pár racků, jinak jsme tam byly prakticky samy.
Hurá za menhiry
Než jsem se vydala do Bretaně, znala jsem Carnac jen z Egypta. Ten bretaňský má asi tři až čtyři tisíce menhirů, tedy stojících kamenů z období neolitu z 5. až 2. tisíciletí před naším letopočtem. V každé řadě jsou menhiry uspořádány v sestupném pořadí a každá část navazuje určitým úhlem na předchozí. Kameny v průměru váží kolem jedné až dvou tun, ale mnoho z nich je mnohem těžších.
Pokračovaly jsme dál autem k prý moc nenavštěvovanému dolmenu De Mané Lud. Ten jsem si před cestou do Bretaně vyhlédla na Google Maps. Respektive jeho předpokládanou polohu, protože v mapách nebyl. Těžko se hledá, ale nám se to podařilo. Dolmen musíte ale obejít, abyste se dostali dovnitř do původní pohřební komory.
Poslední zastávkou toho dne bylo městečko Vannes s hrázděnými domy a mohutnou katedrální bazilikou sv. Petra. Ta s délkou 110 metrů patří k největším v Bretani. Svou současnou podobu má od 18. století.
Po vydatné snídani ve Vannes jsme vyrazily do Guérande. Guérande prosperovalo ve středověku a znovu v 19. století díky solným močálům, které pokrývají asi 7 km². Každoročně se zde vyprodukuje přibližně 10 tisíc tun hrubé soli, ale pouze 300 tun jemné „fleur de sel“. Vše o soli vám podrobně povypráví v Terre de Sel v Pradel, kam jsme si přes internet rezervovali prohlídku. Okolo nádrží se solí je veškeré rostlinstvo také slané, což jsme poctivě ochutnaly a francouzskou sůl jsme si také odvezly.
Tam, kde Loira ústí do Biskajského zálivu, jsem přejížděla přes most. Most Saint-Nazaire byl uveden do provozu 18. října 1975, po třech letech výstavby. Kovová konstrukce, která má 720 metrů, včetně svého středního rozpětí 404 metrů, držela dlouho světový rekord pro kabelový kovový most. Jeho délka je 3 356 metrů a stále je nejdelším mostem ve Francii.
Poslední ubytování jsme si stylově užily na zámku ze 16. století. Jmenoval se Château du Bois de la Noe a je stále v soukromých rukách. Majitel v jedné části bydlí a druhou pronajímá. Bydlely jsme stylově v prostorném růžovém pokoji s modrou koupelnou. Po vydatné snídani a výborné kávě druhý den ráno jsme se s Bretaní v srdci rozloučily a vydaly se na cestu domů.
