„Já už dál nejedu. Kašlu na to,“ brblám si v hustém studeném dešti, který nás kvůli prudkému větru šlehá a zalézá i do míst, kam by se normálně nedostal. Kolem nás je jenom černý písek, mlha a my stojíme u silnice a snažíme se opravit totálně zaseknutý řetěz. Přes promoklé nepromokavé rukavice nám mrznou ruce. Kemp v nedohlednu a počasí se má zhoršit. Do nejbližšího servisu to máme pět dní svižné jízdy. V duchu své dvě levé ruce prosím, aby to opravily.
Koho to napadlo? Všichni nám říkali: „Na Island na kole? Co to je za blbost? Tam se na kole nejezdí.“ Bylo těžké jim teď nedat za pravdu, ale odolali jsme. Nadával jsem tak nahlas, že řetěz povolil. Vlečeme se dál rychlostí chůze a už dva dny ani nevíme, jak vypadá krajina kolem nás.
„Mohli jsme jet na tu Šumavu,“ říkáme si oba dva. S tím se navzájem svěřujeme až o den později ve stanu, protože spolu za jízdy nemluvíme. Ne že bychom se snad hádali, ale přes vítr, který ani na sekundu neutichá, bychom se stejně neslyšeli. A vlastně i na tu hádku občas dojde, když je nejhůř a dochází jídlo. Obchody jsou od sebe klidně i tři dny cesty daleko, takže jídlo dochází docela často.
Vody je tu ovšem víc než dost. Promočení přijíždíme pod ledovec do kempu Skaftafell a v miniaturním stanu předvádíme při převlékání úctyhodné akrobatické kousky. Stan je sice psaný pro dva, ale už není napsané, pro dva co. Určitě ne pro dva lidi a už vůbec ne s věcmi na měsíční cestu.
V kempu trčíme kvůli špatnému počasí tři noci. Islandští skřítci tím asi chtěli naznačit, že bychom to neměli přehánět a že bychom si po týdnu jízdy bez přestávky měli dát pauzu. Dokonce nám do kempu nadělili i sušičku prádla, která je zadarmo. A to už na Islandu něco znamená. Sušíme všechno, i Krtečka, který se k nám cestou přidal. Válel se u cesty, a když zjistil, že má možnost se vrátit domů, souhlasil, že s námi Island objede. To ještě chlapec nevěděl, co ho čeká.
Islandská krajina je ryzí, tichá, nádherná...
Po deštích zjišťujeme, jak neuvěřitelná krajina nás celou dobu obklopovala. Rozeklané tmavé hory, ze kterých stékají vodopády, protínají dramatické mraky a nahoře vykukuje tyrkysový ledovec. Víc fotíme, než jedeme. Naštěstí s koly můžeme zastavit kdekoliv. Úzké silnice ani málo odpočívadel nás netrápí.
Cestou koukáme a bečíme na ovce a ony nás napodobují. Nezvykle malí koně v ohradách s námi závodí, a když je zastaví příkop, smutně se za námi dívají. Vidíme dokonce i soby, ale jen na korbách aut, protože je září a začala lovecká sezona.
Škoda, že se neloví i mušky, které nás dovádějí k šílenství. Tisíce malých potvor nás otravují, kdykoliv zastavíme. Shodit ze sebe na poledním slunci vrstvu oblečení nebo se nedejbože napít nepřipadá v úvahu. Naopak. Nasadit kukly, brýle a musíme jim ujet, kopec nekopec.
Polární záře nás donutila vylézt ze spacáků
Po dopolední vydatné koupeli ve vlastním potu večer nacházíme kousek od silnice místo na stan. Poprvé za patnáct dní se vítr zklidní a my při stavění stanu užasle znehybníme a zaposloucháme se do ticha. To je uprostřed lávového pole tak pronikavé, že nás později v noci probudí.
Za dalších pár nocí nás ve dvě ráno vytrhne ze spánku budík a my vystrkujeme hlavu ze stanu a vyhlížíme polární záři. Její mihotající se bílozelené jazyky nás tahají z vyhřátého spacáku do ledové tmy. Jedeme na kolech kousek za kemp, užíváme si tu fascinující podívanou a ani nevnímáme, že mrzne.
Dál v naší cestě pokračujeme rychleji, než jsme čekali, a tak máme v Akureyri, druhém největším městě Islandu, den k dobru. Využijeme ho k drahému výletu za velrybami, který se však poměrně vydařil. Zahlédneme totiž i keporkaka, který si plave kousek od nás.
O pár dní později narazíme na skupinku zdatných turistů, kteří odtahují uvázlou velrybu vlastníma rukama zpět do oceánu. To jsme opravdu ještě neviděli. Později jen tak náhodou narážíme na několik tuleňů, kteří se tulení na kameni pár metrů od nás. A to už je mimochodem v Reykjavíku.
Vzpomínáme, jak jsme při odletu z Prahy viděli jedno z našich kol letět vzduchem a tvrdě dopadnout na dopravní pás letadla a jak jsme po příletu na ostrov řešili ohnutý převodník, kvůli kterému bylo jedno z kol nepojízdné, a nevěděli jsme, jestli vůbec někam pojedeme. Uběhlo 25 dní, je půlka září roku 2019 a jsme tady.
Po deštích zjišťujeme, jak je krajina na Ilsandu neuvěřitelná.
Počasí se zhoršilo až tak, že si místní oblékají dokonce i mikiny. My potomci Vikingů nejsme, takže to pro nás znamená, že budeme opět na tři dny uvězněni v kempu. Tedy vlastně dva. Je nám líto promarnit čas, tak si jeden den uděláme výlet autobusem k ikoně Islandu Geysiru a do národního parku Þingvellir.
Po výletě zjišťujeme, že rozhodnutí objet ostrov na kole bylo to jediné správné. Občas nám po cestě vrtalo hlavou, jestli to má cenu, ale teď už bezpečně víme, že mělo. Z autobusu jsme Island vnímali jako v televizi.
Po 28 dnech a 1 740 kilometrech přijíždíme na letiště v Keflavíku, odkud jsme vyjeli. Tím naše svatební cesta definitivně končí. Teď už jen zabalit kola a odletět domů. Bude nám sice smutno, ale už teď víme, že jsme na Islandu nebyli naposledy.
