Nepál, stejný jako Indie, ale jiný. Sami Nepálci, které jsme potkali, si z toho dělají srandu. „Same, same, but different,“ zubí se opakujíc oblíbenou hlášku. Prý dokonce ani netroubí na prázdné silnici, a když na vás zírají, tak výrazně méně otravně. Těšíme se tam!
Zatím ale sedíme na indické celnici a zase papírujeme a zase vypadla elektřina. Ventilátory stojí a ze všech teče pot. Z celé nastoupené sestavy žlutého cirkusu i dvou precizních celníků, kteří do velké knihy opisují úplně všechny nacionále úplně všech členů výpravy.
Podle nás to dělají zbytečně, protože jde jen o auta a maximálně jejich řidiče, ale co, když jim to přijde důležité. Je jim vedro a ještě se s tím moří. Nám je alespoň jenom vedro. Dokonce nám nechali přinést vodu.
Zářivky zablikaly, ventilátory se roztočily, papíry začaly poletovat a všem se ulevilo. Po hodině jsou konečně všechny pasy opsány, všechna razítka oražena a my můžeme do Nepálu. Bláto, které po nočním dešti pokrývá cesty, pomalu vysychá a vlhkost stoupá.
Dohopkáme mezi loužemi, náklaďáky, rikšami a povozy s vyhublými koníky k autům a přejíždíme hranici. Po dvou hodinách papírování a brzkém vstávání jsme už trochu utahaní.
Otravný Nepál?
Žádná změna se nekoná, prostě taková jiná stejná Indie. Jdeme vyřídit víza. Kupují se na hranicích a stojí 25 dolarů a stačí mít pasovou fotku. Když už se konečně další papírovací kolo chýlí po půl hodině ke konci, začnou na nás pomrkávat, jako že by chtěli úplatek, že je sobota a že prý v sobotu normálně nepracují. Nevěříme jim nos mezi očima, ale po dalších dvaceti minutách jsme už tak zpruzení, že jim pár dolarů dáme. Poprvé od doby, kdy jsme přejížděli z Peru do Bolívie.
Máme víza a jsme sami na sebe naštvaní, že jsme už staří a unavení a neseděli jsme tam, dokud by nevyměkli. A pak ještě další půlhodina na celnici s auty, kdy je zřejmé, že celník papírovat nechce, my papírovat nechceme, ale on má pocit, že papírovat musí.
Konečně jsme volní a jedeme. Když k autu přiběhne jouda odnikud a chce další peníze, pošleme ho s gustem do háje. Nepál tedy zatím nic moc. Ale i Bolívie nás před šesti lety napřed naštvala, aby se pak stala jednou z našich nejoblíbenějších zemí. A Nepál? Zdá se, že to bude stejné. Opravdu tu na nás tak nezírají, opravdu se zeptají, jestli si můžou vyfotit auta, opravdu nesahají úplně na všechno a hlavně, opravdu netroubí, když to není potřeba.
Nejšťastnější je ale hasič Honza, který nemá rád horko a pálivá jídla, a proto se vydal do Indie, kde dva měsíce trpěl. Nepálská jídla věrně svému jménu zdaleka tolik nepálí a čím výš v horách jsme, tím menší horko je.
Nedobytná škola
Náš cíl ale není výstup na Everest, byť do kopce jedeme. Chceme se dostat ke škole zbudované českou organizací Namasté Nepál. Postavili jich v Nepálu několik a domluvili jsme se, že pojedeme do té, kam se dá nejsnáze dojet.
Když odbočíme z úzké asfaltky na ještě užší kamenitou cestu, docela to jde, podle mapy je to už jen pět kilometrů. Jenže cesta začíná stoupat a kamenů přibývá. Trabant projede ledasco, ale musí to dělat s klidem a tempem velmi opatrné želvy. Dvoutaktní motor je slaboučký, takže jakmile se sečte kopec a špatná cesta, je to celé špatně. Auto buď nejede vůbec, nebo musí jet rychle, protože jedině ve vysokých otáčkách motor zabírá. A jet rychle přes kameny ostrými serpentinami… nic moc.
Rveme se nahoru dál a dál a napřed tiše, pak více a více nahlas nadáváme. Pořád čekáme, až se cesta zalomí a přestaneme stoupat, ale ne, další zatáčka, další kopec.
Kašleme na to!
Před námi se objevila hluboká brázda vymletá tekoucí vodou. Náčelník Dan zastavuje, nemá smysl dál huntovat auta, která budeme minimálně 10 tisíc kilometrů ještě potřebovat. Volá do školy smutnou zprávu, že to vidíme bledě. Ptají se, kde jsme, což je záludná otázka, když stojíte na kopci v jedné z mnoha téměř stejných serpentin na jedné z mnoha téměř stejných cest.
Zdola na nás koukají zvědavě dámy z vesničky, kterou jsme asi před hodinou projeli, byť leží jen slabých pár set metrů od nás. Dan se je snaží přesvědčit, aby si vzaly telefon a tomu na druhém konci řekli, kde jsme. Potíž je, že si vzájemně nerozumí. Náčelník mluví do telefonu anglicky a je celkem pochopitelné, že se jim do toho moc nechce. Co si asi budou povídat s aparátem mluvícím cizí řečí? Odmítne i důležitě se tvářící starší pán a raději se vrátí do vsi.
Trabanti to vzdali. Nemělo smysl zničit auta na pár kilometrech, když jich před sebou máme ještě deset tisíc.
Nakonec se podaří jednu slečnu přesvědčit, rozzáří se, když zjistí, že člověk na druhém konci nemluví anglicky, a pak konečně nahoru na kopec vysvětlí, kde jsme. Prý je to kousek a máme to vyjet. Dan opakuje, že to nemá smysl, druhý konec linky řekne, že pošle někoho na motorce. Že prý za pět minut. Zdá se, že nepálská minuta je podobně dlouhá jako indická, tedy něco mezi minutou a nekonečnem. Pak ale přijíždí ředitel školy ve slavnostním oblečení. Prý to půjde, je to jen pět minut, za touhle zatáčkou už je to dobré. Pět místních minut? To může být taky hodina. Náčelník se ale nakonec nechá ukecat na poslední pokus.
Děláme to pro děti!
Sedá do trabanta a se zvoláním „Doufám, že z téhle školy vyjde žák, který vyléčí rakovinu a doletí na Mars!“ vyrazí vzhůru. Auto skáče po kamenech, Dan nadává, další a další zatáčka, další kameny a… další prudký kopec pokrytý jemným pískem. Trabant hrabe a stojí. Tohle nemá cenu. Houby pět minut, houby, že za zatáčkou je to lepší.
Uvítací tábor tvoří jen dospělí, děti už bohužel šly domů. Spousta z nich to má přes hodinu pěšky a my se nahoru probíjeli skoro tři hodiny.
Milé děti, tohle je maluch, kdybyste to náhodou nepoznaly! Sice tu spíše shání někoho přes výuku počítačů, ale Honzu by prý také brali!
Dumáme, co dál. Přijde nám škoda přijet k dětem bez aut. Ta jediná je baví, na nás až tak zvědavé nejsou, to máme vyzkoušené. Víme, že nahoru vyjede s největší pravděpodobností nezničitelný Marek na jawě a možná i maluch, protože má zadní náhon a motor vzadu.
Necháváme trabanty tam, kde ztroskotaly, jen je odstrčíme ke kraji. Honza sedne do malucha, Marek na jawu a jedou, výš a výš, až nám zmizí z dohledu. Kráčíme pomalu za nimi, přes jeden kopeček na další, do vesničky a na další, ještě prudší kopec.
Slunce už se pomalu kloní k obzoru, když stopneme terénní pickup, který nás vyveze konečně až nahoru. Nahoru ke škole, kde nejsou žádné děti. Učily se do tří a je skoro šest. Prý na nás dlouho čekaly, ale mnohé to mají domů hodinu pěšky.
A tak máme školu bez dětí. A vlastně je to docela vtipná změna. S dětmi jsme zažili školy v Africe, Jižní Americe i Jihovýchodní Asii. Jsme náležitě přivítáni celým učitelským sborem a líbí se nám tu. Česká budova postavená z barevné bambusové konstrukce je elegantní a vzdušná.
Škola stojí přesně tam, kde má. Koneckonců náš boj je toho důkazem. Právě na odlehlých místech, kam se dá jen těžko dostat, jsou nejvíce potřeba. A to je tahle pořád tou nejpřístupnější školou, jakou Češi v Nepálu postavili. Takhle se to má dělat!
Úplně jiný Nepál
Spustíme se opatrně dolů z kopce, což nám jde o poznání lépe, a vyrážíme do Káthmándú. Čekali jsme horské město podobné La Paz v Bolívii, ale jsme jen něco málo přes kilometr nad mořem a Nepál bourá stereotypy o tom, že to jsou jen velké hory, šerpové, cepíny a mačky.
Pohybujeme se krásnou zelenou krajinou tisícem zatáček. Z Káthmándú na Pókharu a pak dál na západ. Sevřeni úzkými kaňony hor, mezi skalami a řekami. Ve dne je to krásné místo, v noci je to horší. Hrozně špatně se tu hledá místo na spaní. Najít plácek na stany, nebo alespoň spacáky, se zdá nemožné, pokud tedy nechcete skončit pod koly barevného náklaďáku, případně v propasti.
Řešíme to už několikátou noc a nemůžeme říci, že bychom nacházeli zrovna nádherná místa. Až teď! Krásný pískový plácek u zurčící řeky. Vykoupeme se, postavíme stany… abychom ráno zjistili, že tady se spalují mrtví a Zdeněk viděl v řece, která během noci o řádný kus klesla, nespálenou pánevní kost.
Zřejmě to byla paní. Z ženy prý většinou neshoří pánev, z muže hrudník, jak nás poučil spalovač mrtvol ve Váránasí. Místní strážce ji s klidem vzal a hodil do proudu, usmál se na nás, pokynul a šel pálit odpadky. Byli jsme ale k smrti unavení, když jsme šli spát, takže jsme se sem vlastně docela hodili!
Zeleným mořem mezi slony
Nevidíme velehory, nevidíme sníh, jedeme skrz nekonečné lesy. Skutečné lesy z velkých stromů, lesy, ve kterých se krásně spí. Tohle nám v Indii chybělo! A na konci, na tom nejzápadnějším cípu jedna z nejmagičtějších scenérií, jakou jsme kdy jeli – zářivě zelená trávová moře Shuklaphanty, národního parku, kde prý žije sedmnáct tygrů.
V téhle krajině máte pocit, že jste se ocitli na ploše Windows XP.
Neviděli jsme samozřejmě ani jednoho, ale žlutý cirkus plazící se travou vysokou až po střechu je skoro stejně exotický! A sloni! Prvního slona jsme zahlédli hned po příletu do Indie na cestě z letiště. Jen tak si kráčel podél cesty. Ti tady budou všude, řekli jsme si.... a od té doby jsme žádného neviděli. Až teď, na úplném západě Nepálu v nádherném oceánu trávy. Lepší už to být nemohlo.
Nepál je skvělý, ale vlastně už se trochu těšíme do Indie, do Kašmíru. Snad konečně uvidíme velehory!
