Šťastní lokálci
Obyvatelé Dubaje nemusí platit daně, navíc původní Arabové, takzvaní lokálci, kterých je tu necelých 20 procent, mají štědrý sociální systém, takže lze s trochou nadsázky tvrdit, že pokud nechtějí, nemusejí nic dělat a stejně se budou mít dobře. Pokud naopak chtějí a občas něco dělají, jsou většinou zatraceně bohatí.
Ostatně většina firem působících v Dubaji musí mít tzv. sponzory z řad místních obyvatel, kterým patří vždy 51 procent dotyčné společnosti, což je pro místní celkem zajímavé a lukrativní pravidlo. Paradoxní naopak je, že Arab si ve své vlastní zemi nevystačí s arabštinou, ale musí mluvit také anglicky, neboť angličtina je zde většinovým jazykem.
Šejk Zayed nastartoval proměnu chudých pouštních státečků v moderní a bohatou společnost.
Ve městě je spousta restaurací, ale když je Ramadán, většina z nich přes den zavírá (výjimkou jsou hotelové restaurace).
Když Alláh dopustí
Zajímavý je nepoměr při vnímání času a dodržování termínů. Zatímco cizinci musí být všude včas a neexistuje, aby zmeškali jednání či zrušili schůzku, pro Araba to neplatí. Pokud přijde o hodinu pozdě či nepřijde vůbec, Alláh si to tak prostě přál. Ostatně většina Arabů při plánování či domlouvání čehokoliv připojuje slavné "zaklínadlo" inshallah, tedy volně přeloženo když Alláh dá, takže tím mají automaticky vystavenou omluvenku dopředu.
Tip na zájezdDubaj, město plné kontrastů, zaručeně patří mezi místa, která stojí za to vidět. Najděte si zájezd na dovolena.iDNES.cz. |
Lokálci respektují rodové a kmenové vazby a nikdy by se nevzepřeli rodinným autoritám. A z tohoto pohledu je zajímavý ještě jeden prvek. V bohatých rodinách či vládnoucích rodech se nejstarší syn automaticky nestává následníkem či dědicem, ale naopak je vybrán ten nejschopnější, což je svým způsobem racionální a efektivní řešení.
Ani noha přes nohu, ani vztyčený prostředník
Přestože Dubaj je jednou z nejliberálnějších arabských zemí, stále zde platí spousta islámských pravidel. Pokud se jí jídlo rukou, pak pouze pravou, neboť levá ruka se používá na toaletě. Stejně tak Arab nikdy nedává nohu přes nohu, neboť namířit na někoho podrážku boty se zde považuje za urážku.
Obyvatelé Dubaje se také vyhýbají agresivní a neslušné gestikulaci, ostatně za vztyčený prostředníček, který se občas vyskytuje i v českém parlamentu, zde můžete dostat tučnou pokutu, případně být vyhoštěni ze země.
Při návštěvě mešity se všichni zouvají a žena si musí zahalit vlasy. Při vítání a loučení, když si lidé podávají ruce, děje se tak jen mezi muži, ženám se ruce nepodávají.
Arabové v Dubaji samozřejmě dodržují svatý měsíc ramadán, kdy během dne nesmějí jíst, pít či kouřit.
Polibky až doma
Arab se nikdy nelíbá na veřejnosti a sezdaný pár se může tak maximálně držet za ruce. Pohlavní styk mimo manželství je zakázán, což platí nejen pro muslimy, ale i pro cizince, takže pokud se zde něčeho podobného dopustí, spáchají trestný čin. Z téhož důvodu by měli na hotelu bydlet v pokoji jen manželské páry, ale protože Dubaj je turistickým centrem, pravidlo se už dávno nedodržuje.
"Turisty všech typů svazků a partnerství bez problémů ubytovávají ve všech hotelích v Emirátech. Omezení pro nesezdané páry platí pouze pro místní," vysvětluje Jan Osúch ze společnosti Fischer. Pokud jsou však milenci přistiženi při intimních aktivitách, hrozí jim vězení, jak to poznal před pěti lety britský pár, který se miloval na pláži.
Plavba přes zátoku – příkladná ukázka mezinárodního charakteru Dubaje.
Sokolnictví je rozšířená kratochvíle bohatých Arabů, ale o výcvik ptáků už se starají cizinci.
Město rekordů
Obyvatelé Dubaje se rádi chlubí svými rekordy. Mají nejvyšší budovu na světě, nejvyšší hotel, nejluxusnější hotel – pouze pro Dubaj byla "zavedena" kategorie sedmi hvězdiček na pětihvězdičkové škále, největší krytou sjezdovku, největší mořské akvárium a tak dál. Všichni si potrpí na okázalost, která odráží nejen bohatství města, ale především obrovský nárůst sebevědomí.
Dubaj navíc chce celému světu demonstrovat své bohatství i moderní tvář, neboť bude pořádat Expo 2 020. A na to jsou všichni Arabové z Emirátů mimořádně hrdí, neboť s oblibou připomínají, že ještě před padesáti lety tu nebylo nic než vyprahlá poušť, zatímco dnes mají životní úroveň srovnatelnou s Německem.
Symbol moderní Dubaje – nejvyšší budova světa Burdž Chalífa.
Přes osmdesát procent obyvatel Dubaje jsou cizinci, kteří se víceméně starají o chod celé země.
Místo ropy turisté
Spousta lidí se domnívá, že Dubaj žije z ropy. Jenže to už dávno není pravda. Dubaj totiž těží denně "jenom" 100 tisíc barelů černého zlata, zatímco sousední emirát Abú Dhabí vytěží každý den dva a půl milionu barelů. Pro Dubaj jsou příjmy z ropy už dávno jen doplňkové a druhořadé, město žije především z obchodu, neboť se stalo centrem byznysu v arabském světě, a také z turistického ruchu, který se za posledních deset let zvýšil trojnásobně. Navíc Dubaj právě zavedla turistickou taxu za přenocování, jejíž výtěžek bude věnován na mezinárodní marketing.
Zákaz letu na Mars
A na závěr jedna perlička. Přestože obyvatelé Dubaje jsou velmi moderní, nesmí se vrhat do vesmírného dobrodružství, jako je třeba plánovaná cesta dobrovolníků na Mars. Centrum islámu v Emirátech totiž nedávno rozhodlo, že cesta na Mars je srovnatelná se sebevraždou, která je v islámu zakázaná, a tak zapojení do programu osídlování Rudé planety je pro všechny obyvatele Emirátů morálně nepřijatelné. Na druhou stranu jen blázen by z Dubaje utíkal, pokud se tu narodil jako Arab a lokálec.
