Byť je Polanský Ocelářům věrný, přesto, zejména když v klubu začínal, odskakoval na hostování - do Hvězdy Brno, Žiliny, Havířova, Opavy, Prostějova a Hradce Králové.
Naposledy předminulou sezonu, kterou po neshodách s trenérem Vladimírem Kýhosem dohrál ve švýcarském Oltenu. Leč znovu se vrátil. A zase patří k tahounům. Ostatně pamatuje historický titul Třince z roku 2011. „To už je spousta let,“ prohlásil sedmatřicetiletý útočník.
Dá se tehdejší třinecký tým s tím dnešním porovnat?
Nějaké stejné věci tam určitě budou, ale těžko srovnávat. Chybějí Honza Peterek, Radek Bonk, Venca (trenér Varaďa), který byl pověstný svou tvrdou playoffovou hrou. Máme z tehdejšího mužstva Martina Růžičku, který tehdy střílel mraky gólů, i Martina Adamského, jenž toho také spoustu pamatuje. Doufám, že něco přidám i já a bude to fajn.
Jak moc se hokej za těch osm let změnil?
Strašně. Fakt strašně. S klukama se vždycky bavíme, jak se za jednu hráčskou kariéru změnil. Je to neuvěřitelné. Každý rok se musíme přizpůsobovat novým věcem, novému hokeji.
V čem?
Na tréninku bývají cvičení hry jeden na jednoho. Dříve jste to jel třeba čtyřikrát a jednou jste prošel kolem obránce. Kdo nedal aspoň jeden gól, byl pomalu považovaný za dřeváka. A teď, když jeden z naší skupiny dojede do branky, tak mu zatleskáme, protože fakt se hokej změnil nejen po taktické stránce, ale i té dovednostní. Je těžší se prosadit.
Máte v extralize odehráno 910 zápasů. Přemýšlíte o tisícovce?
Na to nedokážu odpovědět. Každý hráč, hlavně z těch starších, když v létě poprvé vezme do ruky činku nebo začne běhat v lesoparku a začne v rámci kondiční přípravy dělat věci, které ho děsně nebaví, vše podstupuje kvůli play off. Nedělá to kvůli nějakému úternímu zápasu v listopadu...
Takže?
Každý směřuje svou výkonnost, vše, co umí, do března, kdy začíná vyřazovací část ligy. Ta je důležitá, v ní vás lidé hodnotí, v ní se snažíte dostat na hokejový vrchol. V play off se to láme. A může být hodně krátké, třeba týden nebo deset dnů. My jsme měli letní přípravu dobrou a konečně můžeme to, co jsme natrénovali, prodat. Dostat se až do semifinále nebylo lehké, neměli jsme nejlepší začátek sezony, ale vše jsme podřídili tomu, abychom uspěli. Věděli jsme, že tvrdá práce není o jednom měsíci, ale o té hrozně dlouhé době, než začal opravdový boj o titul.
Play off je hodně i o emocích. Jak důležité je nepodlehnout jim přespříliš?
Nesmírně. Play off je... v něm se hraje trošičku jiný hokej než v základní části. Kdo emoce neudrží, je dost možné, že porazí sám sebe. Ale čím víc máte odehraného, tím víc vám play off chutná a tím více ho chcete hrát.
Tudíž se ho nikdy nenabažíte?
Ne, to nejde. V hokeji je to nejvíc. A když už toho máte za sebou více, zjišťujete, že vám chybí i na začátku další sezony, že se na vyřazovací boje už těšíte. A umíte se na ně připravit, protože víte, že během sezony musíte dělat věci, které se ve vaší hře neprojeví hned, ale přinesou vám tu formu, tu sílu na přelomu března a dubna, kdy je to důležité.
Před sériemi s Vítkovicemi i Plzní jste vždy měli delší volno než váš protivník. Pomáhá vám pauza před vypjatými zápasy?
Není to tak, že si řekneme: Jé, my teď máme dvanáct dnů volna, tak čtyři dny nebudeme nic dělat. To ani nejde. A naše kabina je nastavená tak, že bychom nikoho ani nenechali zahálet. Vypadalo to, že jsme byli delší dobu bez zápasu, ale odpočinek to nebyl. Tréninky byly výživné a každý z nás ví, v čem má přidat, a on si opravdu přidá.
Jak poznáte, na čem potřebujete zapracovat?
Zjistíte to velice rychle, když vám třeba chybí trochu dechu. To si uděláte kardio, ale všechno je to o dlouholetých zkušenostech. Pokud máte dvanáct dnů do zápasu, tak prvních čtyři pět dnů obětujete tréninkům včetně posilovny, včetně fitness, včetně kardia. Tři čtyři pět dnů před zápasem už děláte jen rychlejší, výbušnější věci, něco živějšího. Ale vždy na začátku pauzy musíte natrénovat fyzičku, abyste měli z čeho brát.
Jiří Polanský z Třince (vlevo) v bruslařském souboji s plzeňským protivníkem.
Kardio je cvičení na posílení dechu?
Ano, cokoliv - běhání, kolo, box.
Vy box do přípravy zařazujete. Došlo na něj i před Plzní?
Ne. Měl jsem trochu odřené klouby, nechtěl jsem si je ještě více rozedřít. Čekal jsem, až se zahojí. Ale máme velice krásnou posilovnu a tam vás v každém koutu zničíme i bez boxovacího pytle.
Vy pro fandy hostů býváte často jakýmsi terčem. Jak vnímáte, když vám nadávají?
To už je delší dobu. V Třinci byla migrace hráčů větší než v ostatních klubech. Když si řeknou, že přijede Třinec, a budou řvát nějaké nadávky na mě, na Polanského, tak se nic neděje. Beru to úplně normálně. V extralize si fanouškovský kotel nepřátelského klubu vybere nějakou osobu a mně to vůbec nevadí.
Je to daň za to, že jste v Třinci už tak dlouho, nejdéle ze všech?
Jo, je to daň, ale hrozně rád ji zaplatím.
