Výrazným nápisem žádal, ať děti můžou svobodně sportovat: „Aspoň k něčemu ten hadr slouží.“
S výzvou vystoupily i sportovní svazy, ale co to napadlo vás?
Není mi jedno, co se děje. Pasivním přijímáním nesvobody určujeme budoucnost svých dětí. Ale ony za to nemůžou. Když nemůžou trénovat, rychle si odvyknou a zjistí, že daleko příjemnější je lenošit.
I kdyby chtěly sportovat, nemůžou. Leda o samotě nebo online.
Protože jsou závislé na rozhodnutích dospělých. Zrovna před chvílí jsem projížděl liduprázdnou ulicí. Z vrat vyšel na chodník otec s respirátorem. Divím se, ale fajn, jeho volba. Za ním přicupitali prckové v rouškách. Jednomu mohlo být pět let, druhému tři. Ptal se jich někdo, jestli náhodou nechtějí dýchat normálně, když jim nic nehrozí?
Kam tím míříte?
Že jsme děti hodili přes palubu, aniž bychom jim nabídli nějakou pomoc. Dospělí, kteří vládnou, zavřeli školy, zakázali sport a přinutili všechny nosit roušky. Čili hadr s obrovskou prodyšností, což samo osobě popírá jakoukoli racionalitu. A to nemluvím o špitálu za 100 milionů, který zrovna rozebírají, aniž by v něm někdy někdo ležel.
Vy jako fotbalový trenér můžete zápas koučovat bez roušky.
A pět minut poté, když mluvím do mikrofonu na třímetrové tyči, už hadr mít musím? Koho ohrožuju? Dvakrát týdně nás testují, nosní dírky máme za posledních devět měsíců celé vydlabané, testy v drtivé většině negativní. A když jsou pozitivní, mažeme do karantény.
Dvakrát vám disciplinárka vyměřila 20tisícovou pokutu, že jste bez roušky porušil pravidla.
Zaplatím, protokoly se porušovat nesmějí, i když zrovna tenhle považuju za nesmyslný. Ale – s dovolením – mlčet nechci. Už kvůli dětem, které to odskákaly nejvíc. Proto jsem je chtěl podpořit aspoň nápisem. Každý den na libereckém stadionu sleduju tři čtyři kluky, jak se na umělce honí za balonem. Co to je? Trénink? Jak jim to pomůže? Co asi tak způsobí patnáctiletému fotbalistovi, který sní o velké kariéře a dělá kvůli tomu maximum, když mu na rok znemožníte hrát zápasy a trénovat?
Mě se neptejte, taky jsem na sportovní zákazy naštvaný. Ovšem většina populace si myslí opak.
Je snadné klukům říct: Hele, nosí to Messi nebo Neymar, dej si to taky! Ale proč? Lidi jsou tak vystrašení, že přestali používat zdravý rozum. Víte, že soused umřel na rakovinu? No jo, blbý, ale to se přece stává. A víte, že další soused umřel s covidem? Cože?! Katastrofa! Covid nám zatemnil hlavu.
S tím názorem si nabijete ústa.
Jedu proti proudu, ale mám silné argumenty. Zdravý člověk by neměl nosit nic, co by mu zakrývalo pusu. Navíc rouška působí vlastně jako vysavač. Fajn, jestli se lidé cítí ohrožení, nemocní, psychicky nahlodaní, ať nosí respirátor. Tím přece celá ta show začala: Noste respirátor, když se potřebujete chránit! Jenže časem se z toho stala součást manipulace.
Nemůžeme covid zlehčovat!
To vůbec! Ten vir má pro někoho závažný charakter a je potřeba se před ním chránit. Zvlášť rizikové skupiny obyvatel. Zdravotníkům, kteří jedou nonstop, bych neváhal výrazně přidat. Na druhé straně však stojí sportovci, zdraví, mladí. Tahle populace by měla pracovat na tom, aby posilovala svou imunitu. Jak fyzickou, tak duševní. Což se s hadrem na papuli dělat nedá. Zakázalo se zpívat, chodit do škol, sportovat. Pranýřují se lékaři, kteří tvrdí, že nošení roušky zdravotnímu stavu neprospívá. Tak jsem si dovolil hadr použít k jinému účelu.
Naběhl jste si?
Neměl jsem žádné negativní reakce, spíš naopak. Proč taky? Jen jsem řekl, co si myslím. Držím se motta: Žij svobodně, zdravě, s drajvem a chtěj dobrou budoucnost pro naše děti.
