„Ale chci si tady, kde válel můj táta, taky udělat nějaké jméno,“ povídá v zářivě žluté mikině s nadějí.
Fanouškům Olomouce jste se za rok moc ukázat nemohl.
Jsem zase zraněný. Ale po té operaci to bylo v pohodě. Se zády jsem měl jen jeden problém, doktoři mi řekli, že to bude normální, protože výhřez plotýnky jsem měl sedm let, už od Slovácka. V Liberci záda nebyla dobrá, a když jsem přestupoval na Kypr, hned druhý zápas se mi zase sekla a řekli mi, že jsem měl být na operaci už před rokem a půl. Rekonvalescence byla delší, začal jsem trénovat v Olomouci více méně bez problémů. Byl jsem nachystaný, sem tam jsem i naskakoval do zápasů. Před měsícem se mi ale zase záda sekla, šel jsem k neuroložce a ta mi řekla, že bychom měli dát do zad PRT.
Prosím?
Tak se tomu říká. Napíchají vám osm injekcí přímo do zad, dávají vám výživu, léky plus ozon. To je plyn, který by měl plotýnku zpevnit. Jsou to tři zákroky po týdnu, teď ve středu jdu na poslední. Mělo by mi to kariéru prodloužit. Problém už bude vždycky. V posilovně nemůžu zvedat těžké závaží, musím se hlídat, každý den cvičit, ale znám v lize strašně moc fotbalistů, kteří mají vyhřezlou plotýnku, já s tím taky hrál sedm let. Návrat na hřiště byl po operaci těžší, protože jsem už přestal cítit nohu, chvíli trvalo, než se spravil nerv.
Ještě ve vaší silnější levačce.
Navíc. Musím se už o záda hodně starat. Za týden a půl začnu trénovat, pomalu se do toho dostávat, a doufám, že budu moct trenérovi ukázat, že na hřiště ještě patřím.
Přepadly vás myšlenky, jestli tohle máte ještě zapotřebí?
Samozřejmě. Kdyby mi bylo dvacet, tak už to neřeším a zajímám se jen o návrat na hřiště. Ale je mi třicet jedna, záda dobrá teď nejsou, mohou být – to mi řekli doktoři – a jsem nastavený tak, že se vrátím, že budu hrát dva tři roky, což mi doktor taky řekl, ale může se stát, že vydržím třeba už jen půl roku. Sám nevím. Ale budu dělat maximum, abych vydržel co nejdýl. Doma jsme se taky bavili o tom, co dál.
Nechcete být po kariéře lazar.
Tak. Mám dceru, chci být sportovně aktivní. Řekli mi taky, že můžu udělat blbý pohyb, něco se v zádech stane a nedejbože skončím na vozíčku. To už se vám dostane do hlavy a přemýšlíte, co dělat dál. Já už šest let vím, že chci trénovat, dělal jsem si licenci v Liberci, teď jsem se přihlásil na dodělání béčka v Olomouci. Ale pokud záda budou držet, chci hrát co nejdéle. Pokud bych musel skončit, zůstal bych u fotbalu.
Promiňte, ale jak se chcete ve fotbale plném soubojů vyhnout blbému pohybu?
Je to o tom, abych byl připravený. Musím každý den cvičit, dávat si hodně navíc, protáhnout se. Ale co se stane v zápase, neovlivním. Když jdu do utkání, na záda vůbec nemyslím, nebolí mě ani na tréninku. Spíš jde o to, že uděláte špatný pohyb a záda se seknou.
To cítíte hned?
Hned. Ale každý má v lize něco. Někoho po tréninku bolí kolena. Teď jsem se bavil s Matějem Hybšem, který má problém s achilovkami už dva měsíce, přestoupil do Plzně a ještě nehrál. Musíme se přes bolest dostat. Dělám všechno pro to, abych se dostal na hřiště a radost tady fanouškům i sobě ještě udělal.
Můžete se udržovat aspoň nějak v kondici?
Teď ne, po zákroku musíte mít tři dny klid. Po poslední injekci začnu dělat kondiční věci a doufám, že se pak co nejdřív zapojím k týmu.
Jak se vám ta vyhřezlá plotýnka na Slovácku vlastně přivodila?
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byli jsme v posilovně, měli jsme kondičního trenéra atleta, zrovna ho angažovali, a začali jsme zvedat těžké váhy. Nebyli jsme na to připravení, technika nebyla ideální. Na mrtvém tahu jsem měl devadesát kilo, to zvedáte činku ze země.
Zkoušel jsem, jednou.
A v ten moment, kdy jsem šel nahoru, jsem činkou zavadil o koleno, povolil jsem záda a ucítil jsem, jak se mi to tam seklo. Nemohl jsem se ani postavit. Spadl jsem na čtyři a šel jak stará babička, museli mě podepírat. Na druhý den jsem šel na injekci do Zlína, jen na uvolnění svalstva, a dva roky jsem o zádech nevěděl. Výhřez se udělal, ale malinký. Jenže postupem času se mi záda začala sekat – jednou za rok, za půl roku a v Liberci už každé dva měsíce. To bylo na hlavu. Doktoři mi říkali, že ten výhřez pořád na operaci není. Ale na Kypru už to bylo v takové fázi, že mi bolest šla do nohy, a to už hrát nejde.
To jste atletickému trenérovi ve Slovácku asi nepoděkoval.
Ne, nebyli jsme na tu váhu zvyklí.
Přestože se vám záda sekala v Liberci co dva měsíce, před třemi roky jste patřil k nejlepším levým obráncům ligy.
Hráli jsme s Duklou, dal jsem dva góly, na jeden nahrál, sekla se mi záda dva dny potom, na kapačkách jsem byl celý týden. Hráli jsme na Slavii, tam jsme taky vyhráli, ale já marodil, pak jsem hráli s Jabloncem a já dal hattrick.
Na beka mimořádný počin.
Dokázal jsem to i přes zranění. Svaly cítí, že je něco s plotýnkou, tak se seknou, aby ji chránily, a kapačka to spraví, svaly pak povolí.
Za odměnu přišlo angažmá v kyperské Apollonu Limassol. Jenže záda byla záhy proti. Jinak byste tam ještě hrál, že?
Stoprocentně. S Libercem jsme hráli proti Apollonu přátelský zápas v Rakousku, vyhráli jsme 4:0, hned po zápase došli za trenérem, že mě chtějí. Měl jsem ještě rok smlouvu, Liberec mě nechtěl pustit, ale i půl roku vydrželi. Pak už na to Liberec kývl a já byl nadšený. Zůstal bych i pět let a kariéru tam třeba dohrál, protože trenér byl ze mě unešený. Na Kypru je teplo, manželka tam chtěla jít.
Dovolenková destinace.
I půlrok jsme si strašně užili. Jako by dovolenou. Poznáte nové lidi, město u moře, jezdili za námi kamarádi. Jenže jsem odehrál jen dva zápasy a půl roku jsem se kurýroval. Ale i servis kolem byl neskutečný. Měli jsme vlastního doktora přímo na stadionu, tři fyzioterapeuty.
Pak už nad vámi zlomili hůl?
Museli to řešit. Hrálo se předkolo Evropské ligy a neměli levého obránce, jen jednoho, který měl třicet šest let, místo něho mě dělali. Byla to legenda klubu, která už kariéru jen dohrávala, na poháry s ním nepočítali. Když jsem se zranil, museli udělat další dva levé obránce. Už by to bylo pro mě těžké. I když mi řekli, že si mě klidně dva roky do konce smlouvy nechají a třeba se dám do pořádku.
Přístup dobrý.
Skvělý. Já byl taky zklamaný, že jsem odehrál jen dva zápasy, trenér zrovna tak, ale furt mě podporoval. Na druhý den po operaci jsem došel domů a ještě večer za mnou dojel prezident klubu, trenér, sportovní ředitel. Až manželka byla nervózní. Brali nás jako rodinu, měl jsem z toho strašně dobrý pocit. Prognóza byla taková, že za tři měsíce budu v tréninku, ale jak to šlo do nervu v noze, který byl sedm let utlačovaný, tak to trvalo půl roku. Ještě po přestupu do Olomouce mě noha první měsíc brněla.
Také jste na noze ztratil dvě kila.
Na levé půlce zadku nebylo nic.
Musí být náročné se vracet.
Už když jsem šel na operaci, mi doktor říkal: Je to padesát na padesát. Může se stát, že skončíte s fotbalem. Operace proběhla fakt výborně, doletěli dva Řekové, jen aby mě operovali, což mi domluvil klub. Postaral se o mě parádně.
Kdy naposledy jste měl z fotbalu čirou radost?
V Liberci. Oba ty zápasy na Kypru jsme vyhráli, ale bylo to nové prostředí a ještě se necítíte tak komfortně. Liberec beru jako nejlepší štaci, poznal jsem trenéra Trpišovského, který mi dal strašně moc. Píšu si deník, poznámky z jeho tréninků. Dal mi nejvíc. Kabina byla taky skvělá, poznal jsem tolik výjimečných hráčů.
V Liberci mají na ně čich.
Možná i tím, že je to kousek od Prahy, s pražskými kluby se jim domlouvá líp než třeba Olomouci.
Ale vytáhli si i urostlého levého obránce z Uherského Hradiště.
To si mě vyhlédl trenér Trpišovský. Dokázali si hráče vytipovat, věděli, co chtějí hrát a koho potřebují. Prostě jim to vždy sedlo. Libercem prošli i hráči, kteří dnes hrají Premier League – Dúbravka, Souček.
Co máte v deníku poznamenané u trenéra Trpišovského?
Nejlepší trenér v republice. Psycholog. Nastaví si každého hráče zvlášť. Kabina táhne za jeden provaz, to jde vidět i teď na Slavii. Nás dostal do Evropské ligy a do Slavie šel zaslouženě. Pomalu s půlkou kluků jsem hrál, takže si píšeme, a to samé aplikuje i teď. Jde furt stejnou cestou. Má precizní videorozbory, odhalí vás donaha, a hodinový rozbor soupeře – jestli hráč přebírá balon doprava, či doleva.
Perfekcionalista.
Absolutní. O každém hráči jsme věděli všechno. Je v tom jiný. Ale kolem dělá servis Köstl, Houštecký. Dokázali vás na každý zápas i trénink nachystat také motivačně. Například jsme hráli pohár s Marseille a oni na tajňačku požádali manželky, přítelkyně, aby natočily video: Zlato, přeji ti hodně štěstí, aby se ti to dnes podařilo. A v náručí mají děti. Jsme už oblečení v dresech, za tři minuty máme jít na hřiště a přijdou trenéři: Ještě pro vás kluci něco máme. Zhasnuli v kabině a pustili to na plátno.
To muselo dojmout.
Měli jsme slzy na krajíčku. Ještě teď, když vám to říkám, jsem dojatý. Byly tam rodiny, i tátové. Strašně hezký. Po tom videu jsme byli tak nahecovaní! Na Marseille jsme dokázali vyhrát, když dal Coufal góla, ale doma to nevyšlo. Jsou to však zážitky z Evropské ligy, které už mi nikdo nevezme. Neuvěřitelná parta. Liberec jako město má také kouzlo. Hodně hráčů, kteří tam byli, to bere jako nejlepší angažmá.
Liberec většinu posunul dál.
Když se daří, máte už kousek do Slavie, do Sparty, nebo i ven.
Srdeční záležitost je pro vás i Olomouc. Táta je legenda Sigmy. Zase jste chtěl na Andrově stadioně ukázat známou jmenovku?
Tohle byl můj cíl. Proto jsem to dělal, měl jsem i nabídky z jiných týmů z ligy, ale k Olomouci mě to táhlo, klub mám rád a město je nádherné. Prognóza byla taková, že budu zdravý, budu hrát a udělám si tady jméno sám za sebe.
Táta vám Sigmu doporučoval?
Jasně, odehrál tady pěknou kariéru, udělal přestup do Německa.
Do Fürthu. Je pravda, že o něj stál po zápase ve čtvrtfinále Poháru UEFA slavný Real Madrid?
Je to asi měsíc, co jsme seděli na zahradě, popíjeli pivko a říká mi: No vidíš, ty už přemýšlíš o konci kariéry a mohli jsme se opalovat ve Španělsku a mít vilu za dvacet milionů.
A vy jste mohl být odchovancem Realu.
O tom jsme také vtipkovali. Real ho chtěl na půlroční hostování s opcí.
To se přece nezakazuje.
Táta mi říkal, že předtím prodali Hapala do Německa a už nechtěli pouštět další hráče. Kdyby neprodali Hapala, možná by pustili tátu. To je fotbal. Ale být v Realu Madrid třeba jen půl roku, to by bylo něco. Šli bychom s ním.
Jste navíc fanoušek Realu.
Odmalička. Ale to nesouvisí, vždy jsem k němu tíhnul. Mám rád Ronalda, Marcela, Ramose. Mám originální dres, který si vyměnil táta. Ale ta jména jsem tehdy moc neznal. Jen Hierra. Já fandil Morientesovi, Carlosovi, Raulovi, Beckhamovi, Zidanovi a těmhle těm.
Táta dal na Realu hlavičkou tyč.
Když přeskočil gólmana. Toho hodně litoval.
Kdyby dal gól...
... to by Real tu částku tak navýšil, že už by ho Sigma asi pustit musela. Viděl jsem ten zápas jako malý. Vím, že máma má kazetu, jak dal doma gól Hamburku a další tři připravil.
Byl i na stříbrném Euru v roce 96 v Anglii, byť jako náhradník.
Nezasáhl ani do jednoho zápasu, ale medaili má, podal si ruku s anglickou královnou. Všechno mi neříká, ale dokážu si představit, co zažil.
Fajn vzor pro kluka.
Na tátu jsem strašně pyšnej. Udělal si v Česku jméno, zahrál si proti Realu, Juventusu, Hamburku...
Gól dal i Fenerbahce.
Tam byl prý největší rachot, co zažil.
Kvůli němu jste začal v útoku?
Chtěl jsem dávat góly. Až trenér Habanec mě dal na křídlo. A v Liberci mě pan Trpišovský udělal bekem.
Dal vám táta do kariéry radu?
To už si nevybavuji. Vím, že chodíval na mé zápasy a byl extrémně kritický. Jen ve třech zápasech mě bez výhrad pochválil, podal mi ruku a řekl: Nemám ti co vytknout, skvělý výkon. To bylo v žácích, kdy jsem dal tři góly, dařila se mi každá klička i přihrávka. Asi jsem dobře posnídal. Celou cestu zpátky mě chválil a byl nadšený. Pak zápas na Dukle s Libercem. Když jsem došel domů, táta už měl v sobě dvě štamprle a třetí si dal se mnou. A potom ten hattrick Jablonci.
Je náročný.
Hodnotíme zápas, co jsem mohl udělat líp. Ze začátku je hodně kritický, pak se to přesune do přátelského rozhovoru. Mám s tátou skvělý vztah.
Kam se hrabou hattricky na vnučku, což?
Je nadšenej děda. Už stárne a štěstí vidí ve vnučce. Jsem rád, že se o ni zajímá a má ji strašně rád. Pokaždé, když ji vidí, je rozzářený. To jsou chvilky, které si užívám.
