Mít vyšší plat, tak...
Hana Hegerová má v žilách krev střední Evropy, zčásti slovenskou, zčásti českou, ale také maďarskou i německou. Od dětství se učila jazyky, doma v Bratislavě poslouchala z desek opery a chodila do baletu. V šesti letech tančila pohádkového trpaslíka ve Slovenském národním divadle, na gymnáziu hrála v ochotnickém souboru. Na herečku se začala připravovat v odborném divadelním kurzu bratislavské konzervatoře.
Jméno Carmen nahradila Hanou proto, že je považovala za příliš umělecky zavazující. "Lidé by si mohli myslet: hraje špatně, a ještě si dá jméno Carmen," říkala. A příjmení si změnila po mamince na Čelková.
Režisér Jiří Krejčík ji objevil pro svůj film Frona, v němž dostala hlavní roli. S filmaři se dostala do Prahy, kde jí Jan Werich nabídl angažmá v Divadle ABC, ale raději se vrátila na Slovensko a vdala se. Hrála v žilinském divadle, brala měsíčně sedm stovek. Manžel byl tenkrát na vojně a o syna se jí starala matka. "Mít vyšší plat, patrně bych zůstala žilinskou herečkou," žertovala Hegerová, která během divadelních prázdnin roku 1957 začala zpívat v bratislavské Tatra revui. Pak si o sobě přečetla kritiku, podle které má Slovensko úžasnou zpěvačku evropského formátu. O rok později, zlákána nabídkou Divadla Rokoko, se přestěhovala do Prahy.
Raději se nechlubit
V šedesátých letech se Hana Hegerová vyvázala z prvního manželství i divadelních angažmá. To semaforské jí dalo skladby Barová lavice, Z mého života nebo V opeře. Zpívala skvěle blues Černá Jessie, jazzový tradicionál Oh, Daddy, židovskou lidovku Noc, při níž ji doprovázel smyčcový orchestr. Uměla si vybírat autory, zvláště Pavla Koptu, tvůrce jejího šansonového světa. Neutopila se v žádném hudebním žánru, naopak jej přizpůsobila svému profilu. Dramatické cítění, schopnost zažehnout v písni příběh, emoci nebo silný pocit z ní učinily ve svém oboru nezastupitelnou interpretku. "Slovo šanson znamená ve Francii píseň. Nepředepisuje hudební formu, ale osobní angažmá interpreta," vysvětlovala své pojetí Hegerová, která převzala písně z repertoáru francouzských klasiků šansonu Edith Piaf (Petr a Lucie) nebo Jacquesa Brela (Lásko prokletá).
Své recitály přenesla do Belgie, Švýcarska či Německa, kde často vystupovala na scénách různých kabaretů a komunikovala s publikem jeho rodnou řečí. K životním triumfům Hany Hegerové patří hostování v pařížské Olympii. "Bývá nazývána 'českou Piaf' nebo 'Greco Východu', je však šansonovou zpěvačkou světové třídy," psal list Bild-Zeitung. Během husákovské normalizace zpěvačka záměrně tajila příznivé recenze na svá zahraniční vystoupení. Obávala se závisti nebo zákazů. "Jsem si téměř jista, že ve svých dobrých letech bych udělala mnohem víc, než mi bylo dopřáno. Ale nemyslím na to, jdu dál," komentovala svoji situaci později.
Kvalitní síto
"V mém žánru bych se neudržela, kdybych nebyla sama sebou, to prostě nejde. V tom je určitý handicap kolegů ze středního proudu, totiž jak sledovat nové a nové trendy, a přitom si udržet svou tvář," řekla Hana Heger ová kdysi měsíčníku Melodie. Svého nového velkého hitu se dočkala až v roce 1987, kdy vydala album Potměšilý host: nad Levandulovou, autorů Petra Hapky a Michala Horáčka, žertovala, že konečně má masovou hospodskou píseň. Ve výroční anketě, kterou časopis Melodie pořádal o rok později, vyhrála kategorie zpěvačka roku, album roku a singl roku.
V polovině devadesátých let hrdě hlásila, že na koncertech přivítala třetí generaci posluchačů. Znovu vyšly starší desky Lásko prokletá, Recital 2, Ohlédnutí a Potměšilý host, před třemi lety se na trhu objevil záznam vystoupení Hany Hegerové v Bratislavě. Kromě toho umělkyně nezapomíná žít. Ráda si kupuje drahé věci, udržuje si kondici cvičením a svým dvěma vnukům se snaží vynahradit čas, který prý neměla na syna. Ten je profesionálním hasičem.
Hana Hegerová sice říká, že ráda ztrácí hlavu, ale při výběru písní je velmi náročná. Čeká, dokud pocit spokojenosti nepřeváží nad dlouhými pochybami. V tom se nezměnila, a možná proto k ní nové šansony zatím nepřicházejí. "Vždycky čekám na text, který mi, jak říkám, utrhne srdce," tvrdí zpěvačka, jež dokáže posluchače přesvědčit, aby cítili totéž.
Hana Hegerová má v žilách krev střední Evropy, zčásti slovenskou, zčásti českou, ale také maďarskou i německou. Od dětství se učila jazyky, doma v Bratislavě poslouchala z desek opery a chodila do baletu. V šesti letech tančila pohádkového trpaslíka ve Slovenském národním divadle, na gymnáziu hrála v ochotnickém souboru. Na herečku se začala připravovat v odborném divadelním kurzu bratislavské konzervatoře.
Jméno Carmen nahradila Hanou proto, že je považovala za příliš umělecky zavazující. "Lidé by si mohli myslet: hraje špatně, a ještě si dá jméno Carmen," říkala. A příjmení si změnila po mamince na Čelková.
Režisér Jiří Krejčík ji objevil pro svůj film Frona, v němž dostala hlavní roli. S filmaři se dostala do Prahy, kde jí Jan Werich nabídl angažmá v Divadle ABC, ale raději se vrátila na Slovensko a vdala se. Hrála v žilinském divadle, brala měsíčně sedm stovek. Manžel byl tenkrát na vojně a o syna se jí starala matka. "Mít vyšší plat, patrně bych zůstala žilinskou herečkou," žertovala Hegerová, která během divadelních prázdnin roku 1957 začala zpívat v bratislavské Tatra revui. Pak si o sobě přečetla kritiku, podle které má Slovensko úžasnou zpěvačku evropského formátu. O rok později, zlákána nabídkou Divadla Rokoko, se přestěhovala do Prahy.
Raději se nechlubit
V šedesátých letech se Hana Hegerová vyvázala z prvního manželství i divadelních angažmá. To semaforské jí dalo skladby Barová lavice, Z mého života nebo V opeře. Zpívala skvěle blues Černá Jessie, jazzový tradicionál Oh, Daddy, židovskou lidovku Noc, při níž ji doprovázel smyčcový orchestr. Uměla si vybírat autory, zvláště Pavla Koptu, tvůrce jejího šansonového světa. Neutopila se v žádném hudebním žánru, naopak jej přizpůsobila svému profilu. Dramatické cítění, schopnost zažehnout v písni příběh, emoci nebo silný pocit z ní učinily ve svém oboru nezastupitelnou interpretku. "Slovo šanson znamená ve Francii píseň. Nepředepisuje hudební formu, ale osobní angažmá interpreta," vysvětlovala své pojetí Hegerová, která převzala písně z repertoáru francouzských klasiků šansonu Edith Piaf (Petr a Lucie) nebo Jacquesa Brela (Lásko prokletá).
Své recitály přenesla do Belgie, Švýcarska či Německa, kde často vystupovala na scénách různých kabaretů a komunikovala s publikem jeho rodnou řečí. K životním triumfům Hany Hegerové patří hostování v pařížské Olympii. "Bývá nazývána 'českou Piaf' nebo 'Greco Východu', je však šansonovou zpěvačkou světové třídy," psal list Bild-Zeitung. Během husákovské normalizace zpěvačka záměrně tajila příznivé recenze na svá zahraniční vystoupení. Obávala se závisti nebo zákazů. "Jsem si téměř jista, že ve svých dobrých letech bych udělala mnohem víc, než mi bylo dopřáno. Ale nemyslím na to, jdu dál," komentovala svoji situaci později.
Kvalitní síto
"V mém žánru bych se neudržela, kdybych nebyla sama sebou, to prostě nejde. V tom je určitý handicap kolegů ze středního proudu, totiž jak sledovat nové a nové trendy, a přitom si udržet svou tvář," řekla Hana Heger ová kdysi měsíčníku Melodie. Svého nového velkého hitu se dočkala až v roce 1987, kdy vydala album Potměšilý host: nad Levandulovou, autorů Petra Hapky a Michala Horáčka, žertovala, že konečně má masovou hospodskou píseň. Ve výroční anketě, kterou časopis Melodie pořádal o rok později, vyhrála kategorie zpěvačka roku, album roku a singl roku.
V polovině devadesátých let hrdě hlásila, že na koncertech přivítala třetí generaci posluchačů. Znovu vyšly starší desky Lásko prokletá, Recital 2, Ohlédnutí a Potměšilý host, před třemi lety se na trhu objevil záznam vystoupení Hany Hegerové v Bratislavě. Kromě toho umělkyně nezapomíná žít. Ráda si kupuje drahé věci, udržuje si kondici cvičením a svým dvěma vnukům se snaží vynahradit čas, který prý neměla na syna. Ten je profesionálním hasičem.
Hana Hegerová sice říká, že ráda ztrácí hlavu, ale při výběru písní je velmi náročná. Čeká, dokud pocit spokojenosti nepřeváží nad dlouhými pochybami. V tom se nezměnila, a možná proto k ní nové šansony zatím nepřicházejí. "Vždycky čekám na text, který mi, jak říkám, utrhne srdce," tvrdí zpěvačka, jež dokáže posluchače přesvědčit, aby cítili totéž.
