RECENZE: Paper Mario: The Thousand-Year Door je další hit na Switch

Ceněné, dvacet let staré akční RPG Paper Mario: The Thousand-Year Door z éry konzole GameCube se dočkalo věrné předělávky, kterou lze okamžitě umístit na přední místa výkladní skříně Switche.

Zatímco Nintendo sbírá síly, aby příští rok v plné parádě rozjelo prodeje nástupce Switche, na současný, víc než sedm let starý model přicházejí méně slavné značky, remaky a porty. Ale nestěžuji si, naopak. Přijde mi super, že nás Nintendo i na úplném konci cyklu Switche zásobuje velmi dobrým obsahem. A když vezmu v potaz, že GameCubu se prodalo necelých 22 milionů a Switch už sedí na 140 milionech, je nasnadě, že pro většinu současných hráčů jsou remaky z GameCubu novinkami.

Paper Mario: The Thousand-Year Door přitom není jediný spin-off v podání akčního RPG, který k nám v relativně krátké době dorazil. Loni totiž vyšel na Switch remake Super Mario RPG a hráči už odnepaměti řeší, která z těchto her je lepší. Správná odpověď neexistuje, nicméně nejlépe je asi vystihuje popis, že Super Mario RPG je víc jako JRPG od Square, zatímco Paper Mario je o něco přístupnější a má blíž ke značce Mario.

Vzhůru do papírového světa

Na začátku všeho bylo město, bohaté a prosperující, v němž lidé žili své šťastné životy. Jenže nic netrvá věčně a během jediné noci se za strašlivé bouře propadlo do země. Z příběhů o hrozivé zkáze se časem staly pohádky. Tam někde v hloubi země se skrývá poklad. Co by to mělo být, nikdo neví. Na stejném místě vyrostlo přístavní město Rogueport, do nějž se vypravila i princezna Peach. A ta se poté, co získá tajemnou mapu, dostane do pěkné šlamastiky.

Paper Mario: The Thousand-Year Door

Příběh u her s Mariem obvykle (nikdy) nepatří ke stěžejním pilířům, nicméně toto není obvyklá hra s Mariem. V typické Mariovce zkrátka nečekáte uprostřed náměstí městečka šibenici a někdy trochu ostřejší humor, než je zvykem. Ostatně celá hra je na poměry univerza nečekaně svérázná a přiznám se, že jsem si to hodně užíval. Proto je asi dobré říct, že rozhovory, kterých je celkem dost, jsou součástí zážitku, tudíž bez znalosti angličtiny bych nedoporučoval se do této iterace pouštět.

Tentokrát to totiž ani není jen o tom, že Mario musí zachránit Peach. Máme tu zamilovaný počítač a želváka Bowsera, obvyklého antagonistu, který zuří, že princeznu tentokrát unesl někdo jiný. Což si nechce nechat líbit. Vtipné je, že právě tyto pasáže jsou přímo hratelné. Tento specifický humor je prodchnutý celou hrou, takže by vás nemělo překvapit, když stařešina komolí vaše jméno a boss vám jako úplatek nejdřív nabízí peníze, a když to nevyjde, tak možnost přičichnout si k jemné vůni jeho nohou.

Co se herního stylu týče, hra kombinuje průzkum prostředí, řešení hádanek, dialogy a souboje. Na své cestě přiberete do party řadu postav, které pomohou svojí schopností jak při řešení hádanek, tak v boji. Aktivní ovšem může být jen jedna. Samozřejmostí je nějaké to hopsání, používání klíčů, přepínače a papírové transformace například v letadlo či loď, které vám pomohou dostat se na nedostupná místa. Hádanky často sázejí na důvtip než komplikovanost.

Souboje jako divadelní představení

Ohromná hravost a kreativita tvůrců je patrná i v soubojové části, která se odehrává v kulisách divadla. Když v herním světě narazíte na nepřátele, můžete rychlým stiskem kláves zaútočit jako první, čím získáte iniciativu. Souboje se každopádně odehrávají na vlastní obrazovce na divadelním pódiu.

Hraje se klasicky na tahy, nicméně Mario své kořeny nezapře, takže i v této oblasti přijdou na řadu hbité prsty a postřeh. V případě útoků je pro maximální účinek třeba správně absolvovat nějakou akční sekvenci, například u skoků je to stisk klávesy těsně před dopadem na hlavu nepřítele, u kladiva hraje roli páčka. Platí to i pro obranu, u níž si můžete vybrat dokonce dvojí – jedna vyžaduje precizní načasování, druhá je benevolentnější, ale zase nevykryje tolik zranění.

K tomu je možné používat nakoupené předměty, nicméně inventář je naštěstí omezený, aby nešlo již tak lehké souboje úplně trivializovat. Samozřejmě platí, že nepřátelé jsou na některé typy útoků imunní a dává smysl, že když má někdo helmu s bodáky na hlavě, tak ho spíš praštíte palicí, než že mu budete skákat na hlavu.

Svými hrdinskými útoky se také ucházíte o přízeň diváků. Čím víc jich je a čím víc je bavíte (ostatně můžete se na ně v rámci tahy obrátit i přímo), tím rychleji se nabíjí speciálka. Kromě toho ovšem můžou na vás i nepřítele spadnout kulisy nebo třeba kyblík, některý z diváků vám může podat předmět (je třeba si toho všimnout a stisknout tlačítko), případně po vás něco hodit, pokud vám nefandí (taktéž je třeba tomu zamezit stisknutím tlačítka ve správným čas).

Zábavným rozšířením jsou takzvané badge, které na své cestě nacházíte. Je jich téměř devadesát a podstatným způsobem rozšiřují vaše možnosti v boji. Některé zpřístupní nový útok, další pasivně pomohou Mariovi nebo aktivnímu parťákovi a poslední skupina se týká audiovizuálních alternací. Vtip je v tom, že aktivování každého badge stojí určitý počet bodů, přičemž jejich celkový počet si lze navýšit levelováním. Je tak na vás, jakou sadu si navolíte. A samozřejmě i to, zda některé badge vůbec objevíte.

Bude se líbit

Pokud byste se náhodou dostali do situace, kdy nevíte, co dělat, stiskem klávesy můžete požádat o nápovědu parťačku Goombellu. Dobré je, že se vás spíš snaží popostrčit ke správnému řešení, namísto toho, aby rovnou řekla, co máte dělat. Zajímavé je, že nápověda se liší i podle lokace, takže i když jste na správném místě, ale v jiné části, tak vás na to upozorní.

Opět mě dostala nádherná, pestrobarevná papírová estetika, kterou podtrhují různé 3D efekty, například rychlé složení kulis v divadle či otočení scény při vstupu nebo výstupu do budov. Hra vypadá perfektně i na dnes již obstarožním Switchi, a byť běží oproti originálu ve 30 FPS, poradí si i v momentech, kdy scénu zaplaví desítky postav.

Co se záporů týče, hra je místy možná až příliš snadná a ne všechny kapitoly drží stejnou kvalitu. Někoho možná nepotěší, že část dialogů byla upravená, nicméně i tak je hra na dnešní poměry příjemně svérázná. Nový má být také hub, který pomocí trubek umožňuje vracet se do již navštívených kapitol, což jedině vítám.

Celkově je Paper Mario: The Thousand-Year Door asi nejvtipnější hra s Mariem vůbec. Baví dialogy, nápady, souboji a rozhodně je hodna vašeho zájmu. Pokud by vám vadilo až příliš casual pojetí, potom patříte do týmu Super Mario RPG.