V studené parádě kožených křesel
Kožených křesel, kožených křesel
Sešli se k poradě výrobci hesel
Výrobci hesel, výrobci hesel
Mnohé, co hrozilo, pozbylo punce
Za okny mrazilo srpnové slunce
A křičelo na lidi „pamatuj!“
A křičelo na lidi „pamatuj!“
Možná jen málokoho dnes napadne, že Krylova nejslavnější deska, debut Bratříčku, zavírej vrátka z roku 1969, obsahuje jen tři čtyři písně přímo reagující na srpnovou okupaci. Jednou z nich je citovaná Podivná ruleta. Další samozřejmě titulní Bratříček a Pasážová revolta. A nejspíš i Jeřabiny, jak spekuluje Vojtěch Klimt v knize Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla (Galén, 2006). Deska se totiž postupem času sama o sobě stala symbolem protestu, oním „znamením doby“ a lidé si hledali skryté významy i v košatých metaforách dalších písní.
„Národ rázem v Krylovi nachází svého mluvčího a desku chápe jako ostrou reakci na srpnovou okupaci,“ píše Klimt při popisu okamžité reakce na vydání. „Moc se neví, že v době přípravy desky je už v ostravském rozhlase nahrána řada jeho lyrických písní, a také písně vyloženě rozverné,“ upozorňuje. Editoři totiž při sestavování Bratříčka vycházeli z Krylových ostravských nahrávek mezi lety 1967 a 1968, které zde začínající umělec nahrál díky redaktorovi Miloši Zapletalovi.
Výběr čtrnácti písní je každopádně výsledkem z dohody mezi čtyřiadvacetiletým, stále vlastně ještě neznámým písničkářem, a Jiřím Černým, který se tehdy stavěl do role Krylova patrona. Hudební kritik totiž velice rychle rozpoznal neobyčejný básnický talent a stejně tak neobyčejný cit pro melodii. A dále nezvykle silnou slovní zásobu, smysl pro jinotaj a přiměřenou dávku patosu. A když se po několika Krylových předchozích neúspěších právě píseň Bratříčku, zavírej vrátka umístila na prvním místě rozhlasové hitparády Čtrnáct na houpačce, začalo se vážně mluvit o první dlouhohrající desce.
„V Malostranské kavárně jsem Krylovi navrhl šestnáct písniček, které jsem vybral asi ze třiceti. Rychle jsme se dohodli na čtrnácti, poprvé a naposled tak snadno,“ vzpomínal před dvaceti lety sám Černý v Reflexu. Pro zajímavost dodejme, že vedle oficiální čtrnáctky v předfinálním Černého seznamu figurovaly například písně Srdce a kříž, Pušky a děla či pozapomenuté Přeludium.
 |
Naše tehdejší ústřední hudební vydavatelství Supraphon se nicméně takového počinu zaleklo. Jiří Černý proto oslovil menší Panton, který se přitom soustředil především na vážnou hudbu. „Vydání Bratříčka byla bitva s časem, který po zápalné oběti Jana Palacha ubíhal rychleji. V plánovaném hospodářství se desky vyráběly rok, s laminovaným obalem ještě déle. Stihlo se to za pár týdnů, do 24. března,“ vzpomínal po letech Černý.
Velkou zásluhu na tom měl tehdejší šéf Pantonu Jan Hanuš, kterého Černý označil za „bohabojného katolíka, který se nebál“. A taktéž realita, že menší vydavatelství mělo oproti obřímu Supraphonu výrazně kratší lhůty. Vedle Krylova mladického elánu, magnetizujícího přednesu a již zmíněného básnického talentu však desce v cestě za slávou pomohl i obal s ikonickou fotografií Josefa Koudelky.
Ač prý sám písničkář chtěl původně na obal svou vlastní malbu (ozdobila až desku Maškary), ustoupil Černého přání, aby se využilo Koudelkovo dílo. Tedy nějaký snímek od fotografa, který se proslavil syrovým dokumentováním srpnové invaze a který za něj později dostal Zlatou palmu Roberta Capy. A byl to následně Koudelka, kdo prosadil, aby se grafikem obalu stal Leo Novotný. Právě díky této dvojici je Krylův debut uměleckým dílem nejen uvnitř, ale i navenek. Černé rámování a použitá fotografie z něj dělá snadno rozpoznatelný symbol, který by v záplavě hudebních nosičů zaujal tehdy i dnes.
„Vytiskne jej Severografia Turnov, za precizní práci je Karel pracovníkům tiskárny velmi vděčný. V Severografii se doslova překonali. Fólií potažený černobílý obal Bratříčka je mezi deskami své doby unikátem,“ píše se v Klimtově knize Akorát že mi zabili tátu.
A jakou fotku tedy tehdy Josef Koudelka vybral? „Při jednání v Pantonu vytasil okupační momentku dvou mrtvých pod krvavou státní vlajkou. Pan Hanuš zbledl,“ vzpomínal Černý. „To by asi neprošlo, co třeba nějakou barokní sochu? Nějakou pietu?“ navrhoval prý tehdy šéf Pantonu.
„Rozčepýřený Koudelka zavrzal pohorkami: ‚To je blbý, to napadne každýho.‘ Po dlouhém tichu vyndal jinou fotku: ‚Ta je ale mnohem horší.‘ Kluk, co si nakreslil na záda terč. Byla přesnější,“ popisoval vznik obalu Černý.
„Tenhle kluk se pak jako dospělý muž Krylovi přihlásí po koncertu v Lucerně v lednu 1990,“ dodává ještě Vojtěch Klimt. To už jsme ovšem na začátku závěrečné fáze samotného příběhu Karla Kryla. Tedy v časech, kdy se jako hlas protestu a symbol nesouhlasu s časy nesvobody po dvaceti letech dojatě vrací do své rodné země.
„Dubček tam stál jako tvrdý Y.“ Jak vznikla nejslavnější fotka revoluce |
Dávno po tom, co se výlisky Pantonu rozřezávaly na cirkulárce a Krylovi v tichosti rušili koncerty po celé zemi. Je zde vítán jako největší hvězda, které se na balkoně Melantrichu ptají, zda si s ní československou hymnu může zazpívat nějaký Karel Gott. Kryl se proti své vůli stává živoucím pomníkem, což nese nelibě: „Co se týká mě, tak se snažím nesmyslnou legendu o sobě rozbít. Snad se mi to podaří.“
„Půlkacíři“ Krylovi se to podařilo, v březnu roku 1994 umírá víceméně jako kverulant a potížista. „Někdy viděl víc a dřív než ostatní: děravé zákony, kulhavou justici, podezíravost vůči exulantům i Němcům, slovní balast politiků. Někdy se jen dohadoval a křivdil,“ přemítal pro Reflex Jiří Černý.
Jak by tedy asi Kryl reagoval, kdyby se dozvěděl, že jej dnes na mramorový pomník opět vyzdvihují ti, kteří za proroctví považují několik jeho nepříliš vydařených posametových protestsongů? Kryl nebyl prorokem. Byl především básníkem. A ti si často sami bezděky malují terč na záda.
Usnul tu na zemi pokryté sazemi,
Hlavu má opřenu obočím o stěnu
Nechce se mstít, nechce se mstít
Bezvládnou pravici složenou v břidlici
Sní, že jí přinese korunu Ramsese
Když bude chtít, když bude chtít
Nechej ho spát, ať neví o ničem
Nechej ho spát, na prsou s čedičem
Dlouho byl nezvěstný neznámý pocestný
Nechej ho spát, nechej ho spát.
