Rušná ulice lemovaná obchůdky a stánky se vším možným i nemožným. V dálce vyniká brána sotva postřehnutelná pod množstvím červeno-bílých lampionů s pro našince nerozluštitelnými nápisy. Vymotáte se z davu, stanete před bránou a překročíte práh jiného světa. Světa, kde vládne až překvapivý klid a harmonie. Právě jsme vstoupili do jednoho z mnoha kjótských chrámů.
Náboženská symbióza
Podobné zákoutí tu najdete bez nadsázky v každé druhé ulici. Často v nich není ani noha a bedlivým pohledem vás tak pozorují jen sošky, úhledně seřazené pod dřevěnými přístřešky.
I v seberušnější ulici se obvykle nachází podobná oáza klidu.
V Japonsku dominují dvě náboženství, šintoismus a buddhismus. První z nich je původní japonské vyznání, založené na polyteistické víře v bohy či duchy zvané kami. Vyvinulo se z pravěkého uctívání výjimečných přírodních úkazů a míst.
Buddhismus začal na japonské ostrovy pronikat v 6. století našeho letopočtu z Koreje. Obě náboženství jsou navzájem tak propojená, že je někdy těžké rozeznat, v čím svatostánku jste se to vlastně ocitli. Onen bohorovný klid je přítomen všude stejně.
 Bryndáky mají většinou sošky Džizó, patronů dětí (O-Jizo-sama). Proč mají sošky bryndáky?Některé sošky ve svatyních a chrámech jsou oblečené do čepic a bryndáků. Převážně jde o sošky Džizó (O-Jizo-sama), zobrazující velmi populárního patrona dětí. Říká se, že za tradicí stojí rodiče, kteří je začali oblékat do bryndáků a čepic svých předčasně zemřelých ratolestí ve víře, že nad jejich dušemi budou patroni držet ochrannou ruku. |
I když… Ne tak úplně. Řada z těchto míst je turisticky velmi vytížená a spíš než uklidňující ťukání bambusové fontánky uslyšíte směsici hlasů ze všech koutů světa. Avšak ona idea místa, kam venkovní svět nesahá, je i zde stále velmi silná.
Skočit z chrámu po hlavě
V případě, že preferujete ticho a klid, následující odstavce raději přeskočte. Pokud však míříte za těmi nejúchvatnějšími místy, kterými vám Kjóto sebere dech, čtěte pozorně. Celkem sedmnáct zdejších památek je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO pod souhrnným názvem Historické monumenty starého Kjóta. Mezi ně se vloudil hrad Nidžó, zbytek jsou chrámy (kterých je třináct) a svatyně (celkem tři).
Když dostanete pohled z Kjóta, s velkou pravděpodobností na něm bude památka, která na seznamu taktéž figuruje — chrám Kijomizu-dera (Kiyomizu-dera). Třináct metrů vysoké dřevěné piloty, nízká a široká střecha, v popředí buďto rozkvetlé sakury či červené javory, v pozadí město. Nejspíš jste tento záběr už někdy někde viděli.
Pokud někdy dostanete pohlednici z Kjóta, nejspíš bude vypadat nějak takto. Kijomizu-dera je snad nejznámějším kjótským chrámem.
Historie buddhistického chrámu Kijomizu-dera sahá až do konce 8. století, tedy do doby, kdy se sídlo císařů a tedy i centrum Japonska nacházelo v nedaleké Naře. „Kijomizu“ znamená „čistá voda“. Jméno chrám dostal po vodopádu, který protéká komplexem a v němž si lidé dodnes rituálně myjí ruce. Podle původně šintoistické tradice nejdřív pravou, poté levou a na závěr ústa pomocí dlouhé „lžíce“.
Většina dnešních budov pochází z počátku 17. století a při jejich stavbě nebyl použit jediný hřebík. Nejslavnější částí je terasa na již zmíněných třináctimetrových sloupech. Váže se k ní pověra stará několik staletí: kdo z ní skočí a přežije, tomu se vyplní přání. „Skočit z Kijomizu-dera“ znamená v japonštině totéž co české „skočit do něčeho po hlavě“.
Říká se, že šance na přežití je díky okolní bujné vegetaci poměrně vysoká a přesahuje 80 procent. Mnoho lidí se tak v minulosti odhodlalo vyzkoušet pravdivost pověry na vlastní kůži. Od roku 1872 je toto nebezpečné pokoušení štěstěny zakázáno.
Byl už večer, když jsme se ke Kijomizu-dera dostali, navíc pršelo a v Japonsku ještě nezačala hlavní turistická sezona, podmíněná zbarvením javorů momidži do červena. To všechno mě nutilo doufat, že si proslule přelidněné místo užijeme bez davů.
Můj předpoklad se nevyplnil a procházku kolem chrámu jsme tak absolvovali mezi stovkami barevných deštníků (to, že je neuvidíte na fotkách v galerii, svědčí o mém odhodlání čekat na správný okamžik). Zkrátka nic pro jedince s agorafobií.
Zlatý pavilon, původně vila, posléze zen-buddhistický chrám. Šógun Ašikaga Yošimitsu rozhodně věděl, jak si užít důchod.
Dalším objektem známým z pohlednic je buddhistický chrám Kinkakudži (Kinkaku-ji, tedy Zlatý pavilon, oficiálně Rokuon-ji), nacházející se v severním Kjótu. Rozměrově je poměrně skromný. To, čím doopravdy zaujme, jsou jeho dvě horní patra, pokrytá plátkovým zlatem.
V roce 1397 si ho nechal postavit vysloužilý šógun Ašikaga Yošimitsu jako své sídlo na „důchod“. Podle závěti jej jeho syn nechal proměnit v chrám zen-buddhistické sekty Rinzai. Když napnete zrak, uvidíte ve spodním patře za pootevřenými posuvnými dveřmi zlatou sochu Buddhy.
Vstup do japonského chrámuV řadě méně známých chrámů je vstupné zadarmo, ty vytíženější nabízejí vstupné za takřka univerzální částku 500 yenů (asi 79 Kč) za dospělého. Na vizuální podobě vstupenek si přitom nechávají záležet. Většina z nich tak poslouží třeba jako hezká záložka. |
Díky umístění chrámu na jezírku s ostrůvky se jedná o vysněné místo každého fotografa. Kvůli hustému porostu nejsou na fotkách vidět davy lidí, které jsou i tady běžným úkazem. Pokud se chcete s chrámem vyfotit, musíte trpělivě počkat, a to i mimo sezonu. Dovnitř se pochopitelně nesmí.
Obchodnický duch našel cestu i na toto posvátné místo. Po procházce kolem jezera vás prohlídková trasa dovede ke stánkům se suvenýry a občerstvením, kde se můžete osvěžit třeba typickou místní pochutinou: nakládanou okurkou na tyčce.
Chrám Ginkakudži (Ginkaku-ji) nesdílí se Zlatým pavilonem téměř totožné jméno náhodou. V 80. letech 15. století si jej nechal v západním Kjótu vystavět po jeho vzoru Ašikaga Yošimasa, vnuk zakladatele staršího chrámu, taktéž jako vilu. Její stěny chtěl pokrýt stříbrem, avšak kvůli vleklé občanské válce z plánu sešlo.
Chrámu Ginkakudži se říká Stříbrný pavilon, byť původní plán na potažení fasády stříbrem nebyl nikdy uskutečněn.
Po Yošimasově smrti čekal vilu stejný osud jako její starší sestru: stal se z ní buddhistický chrám. Hlavní budova, které se říká Stříbrný pavilon, nebyla nikdy dokončena a působí dnes poněkud omšele.
Za to se však Ginkakudži může pochlubit jednou z nejkrásnějších kjótských zahrad. Cestička vede od vstupu kolem úhledně upravené zenové zahrady, jezírka s kapry koi a mechovým lesíkem až na kopec, ze kterého je krásný výhled na město.
Zmíněná zenová zahrada, pečlivě naaranžovaná z kamenů, štěrku a někdy i mechu, je nedílnou součástí zen-buddhistických chrámů. Velkou roli v této odnoži buddhismu, která se do Japonska dostala ve 12. století z Číny, hraje meditace. A právě k té jsou zahrady určeny. Mniši štěrk každý den hráběmi upravují do nejrůznějších tvarů. Nejčastěji geometrických, avšak viděli jsme třeba i javorový list.
Zřejmě nejslavnější zenová zahrada se nachází u kjótského chrámu Rjóandži.
Nejslavnější zenovou zahradu bychom našli u chrámu Rjóandži (Ryoan-ji), který je taktéž zapsán na seznamu UNESCO. Původně se jednalo o šlechtickou vilu, která se ve svatostánek přeměnila v roce 1450.
V tomto chrámu se dá vejít dovnitř, přičemž u vchodu si — jak je zde obvyklé — návštěvníci sundávají boty. Bosi potom pokračují po zářivě čistých a lesklých dřevěných podlahách až k otevřenému nádvoří se slavnou zahradou.
Většina se zde aspoň na chvíli zastaví a rozjímá. Kameny čnící do výše v lůžku z mechu a drobných kamínků prý podněcují fantazii. Někomu připomínají ostrovy či vrcholky hor, jinému tygřici s mláďaty překračující rozbouřenou řeku. Manžel v nich viděl lidi, bezmocně se snažící o kontakt ve společenském moři. Mně zahrada připomínala mé oblíbené parkoviště. Nu, raději popojedeme.
Čaj u vodopádu
Chrámů a svatyň na seznamu UNESCO je v Kjótu tedy mnohem více, bylo by však chybou soustředit se pouze na ně. Teprve v méně známých svatostáncích totiž zažijete onu kýženou blahodárnou atmosféru zen-buddhismu.
Na naší dovolené jsme za oněch patnáct dní nachodili bezmála 250 kilometrů. Výhoda chození pěšky je, že často natrefíte na místa, o kterých se v průvodcích běžně nedočtete. Jedním z nich je chrám Honen-in, kde s námi byl všehovšudy jeden člověk. Mohli jsme se tak ničím nerušeni zaposlouchat do zpěvu ptáků, kteří jsou v Japonsku až nezvykle hlasití, do bublání fontánky s pivoňkami a pozorovat úžasně lesklé černé kapry koi.
Chrám Honen-in je co by kamenem dohodil ke Stezce filozofů, úzkému chodníčku vinoucímu se kolem potoka, nad kterým se sklání třešňové stromořadí. Na jaře to musí být famózní pohled. V onen horký říjnový den tu nebyla ani noha a obrovský modrý motýl tak kolem potoka poletoval jen pro nás. Od malíře sedícího na mostě jsme si koupili pár obrázků a pokračovali k chrámu Eikan-do.
Celým areálem chrámu Eikan-do procházejí návštěvníci bosi. Jednotlivé budovy jsou spojeny krytými dřevěnými chodbami.
Je známý pro svou zahradu se stovkami javorů momidži (momiji), které se na podzim zbarvují do sytě rudé barvy. I tady se před vstupem musíte zout a bosky projdete celým rozlehlým areálem. Jednotlivé budovy jsou propojeny dřevěnými krytými chodbami a schodišti, odkud je krásný výhled do zahrad.
V největší síni je k vidění slavná socha Buddhy Amidy, který je netradičně natočený zády a dívá se přes rameno. V jedenáctém století prý zdejší sedící socha ožila a překvapení mniši, vedení jistým Yokanem, přerušili rituál. Buddha se na mnicha zadíval přes rameno a řekl: „Yokane, jsi pomalý.“ V této pozici pak už zůstal.
Pouhých pár minut pěšky se pak nachází chrám Nanzendži (Nanzen-ji). Na první pohled se zdálo, že na něm není nic až tak výjimečného. U východu nás však zaujala místnost s rohožemi tatami a výhledem na vodopád. Pomocí nástroje Google lens jsme z cedulky u dveří zjistili, že se jedná o čajovnu. Za 1 000 yenů (asi 158 Kč) nám ochotná paní donesla dva hrnky čaje matcha a japonské cukroví wagaši. Intimní atmosféra čajovny s šumícím vodopádem vykouzlila z následující půlhodinky jeden z nejcennějších momentů celé dovolené.
V rajónu bůžků
Několikrát jsem se zmínila o šintoistických svatyních, které slouží jako příbytky pro bůžky či duchy kami. Malé svatyňky (kamidana) se schovávají v zahradách rodinných domů i v samotných příbytcích, ty největší (jinja) neobejdete ani za několik hodin. Svatyně se od chrámů dají obvykle rozeznat pomocí červených (méně často šedých) bran torii. Ty symbolicky označují vstup do rajónu bůžků kami.
Území bůžka svatyně Heian ohraničuje jedna z největších bran torii v Japonsku.
Troufnu si tvrdit, že ta nejúchvatnější v Kjótu je ohromná Heian jinja, jejíž zářivě červený nátěr neomylně hovoří o inspiraci čínskou architekturou. Postavena byla na konci 19. století po vzoru středověkého císařského paláce. Původně měla být jeho kopií, avšak pozemek nebyl dost velký, a tak se architekti rozhodli ji zmenšit v poměru 5:8. Pár set metrů před vstupem na ni upozorňuje jedna z největších bran torii v Japonsku.
Polovinu rozlohy celého areálu zabírá úchvatná zahrada s romantickými altánky, pečlivě zastřihávanými stromy a jezírky, ve kterých plavou kromě kaprů a kachen i želvy. Více o tomto kouzelném místě se dozvíte v příštím dílu našeho seriálu Japonsko pro začátečníky, který bude věnován zahradám a parkům.
Svatyně Heian se může pochlubit úchvatnou zahradou.
Slunce se už sklánělo k západu a hlídač nás přišel zdvořile upozornit, že kupovat z krabice asi pátý suchý rohlík pro zvířectvo v jezeře není na místě, neboť se bude zavírat. Náš den však zdaleka nekončil.
Od svatyně Heian jsme zamířili k asi čtvrt hodiny vzdálené svatyni Yasaka v oblíbeném parku Maruyama. Setmělo se, obavy, že nic neuvidíme, však nebyly na místě. Poté, co jsme prošli pod branou torii, se před námi otevřela fantastická scenérie plná tlumených světel a nízkých červených svatyněk.
U jedné z nich jsme se (opět díky nástroji Google lens) dočetli, že zde vyvěrá pramen krásy. Vypili jsme několik kalíšků, motivováni nejen tím, že údajně budeme pohlednější. Pramen měl lahodnou chuť a my byli po celém dni pořádně žízniví. Uprostřed areálu, u samotné svatyně Yasaka, se zrovna několik lidí modlilo a my je se zaujetím pozorovali.
Svatyni Yasaka večer ozařuje tajuplné světlo luceren a lampionů. Atmosféra by se tu dala krájet.
Šintoistické modlitby spočívají ve vhození „obětiny“ (převážně mincí) do urny a zařinčení na zvonec zavěšený na silných kroucených lanech před svatyní. Pak se věřící dvakrát ukloní a dvakrát zatleská, aby na sebe upozornil bůžka. V duchu poděkuje, řekne své jméno a také samotné přání. Nakonec se ještě jednou ukloní. Buddhistická modlitba probíhá podobně, jen se při ní netleská a jako obětina slouží vonné svíčky.
To, co jsme odkoukali ve svatyni Yasaka, se nám podařilo zužitkovat zhruba o deset dní později. Těsně před odletem jsme zašli poděkovat kamimu ve svatyňce přímo před domem, který jsme měli pronajatý. Byli jsme za všechny ty zážitky upřímně vděční a navíc jsme se mohli elegantně zbavit mincí, které nám zbyly.
