Na to naše jsme se vydali v džípu značky Wrangler se snímatelnou střechou. Volba to nebyla nejlepší, spotřebu měl asi 12 litrů na 100 kilometrů, ale poskytoval nám pocit jistoty, že se probijeme každým terénem. Jako výchozí bod jsme zvolili Las Vegas a jako cíl Grand Canyon. Trasa to není dlouhá, ale v malém měřítku obsahuje vše, čím silnice proslula: nekonečné výhledy do pouště, úzké skalní silničky a města připomínající legendární Divoký západ.
Přestřelka na ulici a útok oslů
Z nablýskaného bulváru plného kasin jsme vjeli rovnou do pouště. Okamžitě se potvrdilo rčení, že na Route 66 samotná cesta znamená cíl. Člověk má při jízdě po některých jejích dlouhých a rovných částech pocit, že snad nikdy neskončí. Jiné úseky se naopak vinou po skalnatých cestách, kde za každou zatáčkou čeká nějaké překvapení. Může to být třeba vyhlídka s dechberoucím výhledem nebo mobilní město plné karavanů, jaké se před námi objevilo asi po hodině cesty.
USA byly pro nás symbolem svobody a blahobytu. Teď nám vhánějí slzy do očí |
Nejdříve jsme si pomysleli, že se jedná o výletníky prahnoucí po dobrodružství, ale při bližším pohledu bylo znát, že se karavany nepohnuly už dlouhá léta. Měla jsem chuť zastavit a na chvíli poklábosit s místními, ale podle manžela to nebyl dobrý nápad. Za chvíli se ukázala jeho prozřetelnost, když jsme projeli kolem rozstřílené dopravní značky.
Kdysi byl Oatman prosperující zlatokopeckou osadou, dnes je z něj město duchů. Trvale tu žije asi jen stovka lidí.
Zanedlouho se před námi objevilo bohem zapomenuté městečko jménem Oatman, kde se procházeli divocí osli. Seznámení s jeho ušatými i lidskými obyvateli se ukázalo být naším největším zážitkem. Všechno zde bylo ze dřeva a dojem Divokého západu umocňovala přítomnost salónu i s typickými „lítacími“ dveřmi.
Zdejší obyvatelé se stylizují jako kovbojové a těžko poznat, zda je to jen divadlo pro turisty, nebo to ti vousáči berou vážně. S úderem poledne se k našemu překvapení dva z nich postavili doprostřed ulice a začala přestřelka.
Naštěstí třímali pouhé atrapy a chvíli po zneškodnění bandity začali dětem ukazovat, jak se hází laso. „Snažíme se udržet ducha Divokého západu, ale lidí nám sem jezdí čím dál méně s tím, jak je Route 66 nahrazována modernějšími dálnicemi,“ vysvětluje jeden z kovbojů, který se nám představil jako Joe.
Oslů je tu snad víc než lidí a někteří z těchto paličáků rádi blokují autům cestu.
I my jsme zaznamenali, že návštěvníků je tu opravdu poskrovnu. Starší paní nám o ulici dále prodala krmivo pro oslíky, což se ukázalo jako osudný omyl. Za chvíli se na nás vrhl asi tucet lichokopytníků, kteří strkali tlamy nejen do pytlíku s krmivem, ale i do našich kapes a batohů.
Folklor svítících nápisů
Co by ale byla Route 66 bez svých tradičních motorestů, motelů a kavárniček se svítícími nápisy? I zde se vyplatí zastavit, třeba jen na kávu. Spousta z těchto zařízení je postavená ještě v první polovině minulého století a budí dojem, že se zde zastavil čas. My jsme se v jednom takovém rozhodli strávit noc. Čekali jsme hostel jako z filmu Psycho Alfreda Hitchcocka, a přesně to jsme i dostali.
Co by byla Route 66 bez svých tradičních motorestů, motelů a kavárniček se svítícími nápisy? I zde se vyplatí zastavit, třeba jen na kávu.
Venku svítil neonový nápis, na kterém blikala dvě písmena, na recepci nás přivítala až příliš namalovaná a příliš přívětivá recepční. Klíčů měla za sebou tolik, že jsme se až divili, kolik pokojů může tak malý motel mít. Ten náš byl stísněný a ověšený ne příliš vkusnými obrazy, oba jsme ale cítili, že to patří k místní kultuře, stejně jako vrzající postele.
Brzy ráno nás čekalo pokračování našeho dobrodružství a také cíl naší cesty. Od Grand Canyonu jsme neočekávali příliš, ale nakonec nás tato díra v zemi a její velikost naprosto uchvátila.
Grand Canyon je pro mnohé cílem cesty po Route 66, i když se jedná o zajížďku. Tak tomu bylo i v našem případě.
Není to ale to jediné, co lze při cestě po Route 66 navštívit. Mezi další lákadla patří třeba Cadillac Ranch v Texasu, kde v roce 1974 vznikla působivá instalace. Místo dřívějšího šrotiště se zde nyní vynořují z písku stará auta značky Cadillac a návštěvníci si je můžou vyfotit, ale třeba také pomalovat barevnými spreji.
Dobrodruzi jistě ocení i méně známá místa jako muzea dálnice č. 66 v Oklahomě, Illinois, Arizoně či Kalifornii nebo dům, ve kterém prožil velkou část svého života americký prezident Abraham Lincoln, nacházející se ve městě Springfield. Za zmínku stojí i kráter Barringer, starý několik desítek tisíc let, pozůstatek po pádu obrovského meteoritu na pláně dnešní Arizony.
Romantika plná nástrah
Cestování po nejznámější dopravní tepně světa s sebou ale může přinést také nejrůznější nástrahy. Mezi ně patří třeba poněkud matoucí značení a slepé konce. Na vině je hlavně fakt, že slavná Route 66 byla už v roce 1985 vyřazena z dálničního systému a její části využity při stavbě dálnic nových. Aktuální mapa je tak naprostou nutností, protože tvář Route 66 se neustále mění.
Oddechli jsme si až ve vzácných momentech, kdy se před námi vynořila benzinová pumpa. Řada z nich si díky architektuře nebo výhledu zasloužila delší zastavení.
Dalším problémem může být nedostatek paliva. Evropsky hustou síť benzinových pump zde rozhodně nečekejte. Hladina paliva by nikdy neměla spadnout pod polovinu celkového obsahu nádrže, protože další pumpa může být klidně stovky kilometrů daleko.
Nezapomeňte také na „palivo“ pro sebe. Vozte s sebou pořádnou zásobu jídla i pití, abyste se mohli osvěžit na některých monotónních úsecích. Obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými zastávkami na člověka nejvíce dopadnou, když čte cedule s upozorněními „Poslední benzínka pro následujících 100 mil“.
Cesta nadějí a nových začátků
Route 66, to ale není jen pouhá dálnice. Pro mnohé znamenala a stále znamená také svobodu a naději. V románu Hrozny hněvu o ní autor John Steinbeck píše jako o „hlavní cestě uprchlíků, lidí na útěku“, nebo také jako o „matce všech silnic“. V časech Velké hospodářské krize z roku 1929 bylo mnoho Američanů připraveno o práci i veškeré úspory a nuceno odejít za lepším.
Řada motelů lemujících Route 66 se drží tradice neonových nápisů. Ubytovat se tu znamená podstoupit cestu časem.
Mnozí z nich si za svůj cíl zvolili Kalifornii a jejich cesta proto nejčastěji vedla po Route 66. Právě tato doba pomohla vytvořit kolem dálnice auru dobrodružství a víry v nový začátek. Díky této pověsti, která Route 66 obklopuje dodnes, jsme mohli jako tisíce dalších turistů přičichnout k té pravé, syrové Americe. Cestu zpátky jsme už absolvovali po nových, moderních cestách, které nás sice do Las Vegas dostaly dvakrát rychleji, ale chybělo jim osobní kouzlo.
Evropské obdoby Route 66Pokud vás cesta přes oceán příliš neláká, vyrazit na dobrodružný roadtrip můžete i v Evropě. A to autem, vlakem, na kole i pěšky. V autě či na motorce lze projet například francouzskou Nationale 7. Jedná se o asi tisíc kilometrů dlouhou silnici spojující Paříž s Francouzskou riviérou, které se ne nadarmo říká Route des vacances, tedy prázdninová cesta. Na trase se vyplatí zastavit ve městech Lyon, Avignon, případně Cannes a nadýchat atmosféru sladké Francie. Také v Británii mají proslulou dálnici, probíhající napříč zemí. Známá je jako A1, ale neoficiálně se jí říká Velká severní cesta (the Great North Road). Spojuje Londýn se Skotskem a nabízí plno úžasných výhledů i zastávek. Zčásti kopíruje starobylé římské silnice a po cestě stojí mnoho tradičních zájezdních hostinců, nezřídka pocházejících ještě z dob středověku. Vlakem lze projet nejznámější trasu legendárního Orient Expressu z Paříže do Istanbulu. Kdysi se cestující Orient Expressu po dobu jízdy utápěli v luxusu, dnes je možné cestu absolvovat ve skromnějších a levnějších vlacích. Pokud patříte k nadšeným sportovcům, neměly by vám uniknout dálkové cyklotrasy EuroVelo, dlouhé celkem 70 tisíc kilometrů. Na kole po nich můžete dojet třeba z Norska do Španělska, z Francie na Ukrajinu, případně z Velké Británie do Itálie. Možností je ovšem mnohem víc. Jen Českou republikou zatím probíhají hned čtyři trasy EuroVelo. Zažít dobrodružství a poznat kus historie můžete při absolvování Svatojakubské cesty do španělského poutního místa Santiago de Compostella. Ve zdejší katedrále jsou uloženy ostatky svatého Jakuba, kterým se přicházeli poklonit poutníci už před dávnými staletími. Podle tradice by se cesta měla ujít pěšky, nejvyužívanější je trasa z francouzského Roncesvalles. |
