Vy jste se s režisérkou pořadu Ztracená rodina Janou Rezkovou potkaly už dříve. Kde to bylo?
Před lety jsme se potkaly na natáčení Ordinace v Růžové zahradě, kde jsem hrála takovou děsivou matku současnosti, která se vrátila z vězení, měla modré vlasy. Díly, které jsem tam tenkrát natáčela, točila Jana Rezková starší. Potom jsem se s její dcerou potkala, když jsme dělali reality show Farma. A vlastně všichni se potkáváme teď na Ztracené rodině.
Co mají očekávat diváci? Budou to příběhy, které chytnou za srdce a mají si připravit kapesníky?
Já bych nerada přednastavovala diváky. Pokud už ten název Ztracená rodina budí nějaký zájem, tak jsem přesvědčená o tom, že zklamáni nebudou. Jsou tam hluboké lidské příběhy a lidé, kteří se opravdu hledali třeba pětapadesát let, se konečně potkají. Ta úžasná práce, kterou odvádí třeba Mirek Vaňura společně s týmem genealogů a lidi, kteří pátrají, je to na tom projektu znát. Je tam odvedena ohromná profesionální práce, i v zákulisí a má to nádhernou kameru Kamila Meluzína. Je to pomalý formát, takže pokud máte v uspěchané době potřebu se malinko zastavit, tak je Ztracená rodina dobrá volba.
Přiznáte se nám na kameru, jestli u vás došlo během natáčení na slzy?
Jsem zvyklá na place neplakat, protože cítím nějakou povinnost neplakat s hlavním hrdinou, ale spíš mu poskytnout útočiště nebo klid. Takže já pláču hodně dovnitř. Čili někdy to na mě není vidět a často si lidé myslí, že v největší pohodě prožívám největší bomby svého života, a já třeba často hluboce pláču. Jsem takový kamuflážník.
Vy nemáte ztracenou rodinu. Syn však studuje v zahraničí. Jaké to pro vás coby mámu bylo?
Musím říct, že jsem mu od začátku fandila. Byla jsem moc ráda, že se rozhodl, protože do určité míry jsem to vnímala jako jeho záchranu. On se hrozně hledal, jestli doprava, doleva, co má dělat. Byl po škole, s nulovou praxí a chopil příležitost za pačesy. Takže jsem ho podpořila. Samozřejmě že mi chybí, to je jasné, ale tím ho nezatěžuju. Nedusím ho láskou, nechávám ho žít. A už teď je v takové životní formě, že mi ani nevolá. (smích) A na esemesky odepisuje prostě třeba za tři dny s velikou láskou. Ale cítím, že je mu tam dobře, tak to je pro mě jako pro mámu důležitější zpráva.
Nežijeme život v luxusu, ale žijeme luxusní život, píše Pergnerová Chlebečkovi |
Pustila byste však obě své děti do světa v momentě, kdybychom stále měli pouze techniku z devadesátých let?
Ach. Asi ano. Rozhodně by převýšil pocit mámy, že pokud cítí, že to mají udělat, tak ať to udělají. Samozřejmě bych měla obavy, strach, ale asi bych je tím netlačila, nedusila.
Když trošku zavzpomínáme, tak jaké vzrušení pro vás tenkrát znamenalo držet v ruce CD Čágo belo šílenci 1?
Ó! No tak nepředstavitelné samozřejmě. Obyčejná mladá holka, které se přihodil takový veliký boom, tak velké štěstí, zároveň velký zmatek, jak si s tím poradit, kým být? Jestli jsem opravdu dosáhla nějakého svého vrcholu a jestli je to dostačující. Jestli mě lidi přijímají, nebo soudí. A jestli mám co nabídnout.
Jaké jsou pro vás momentálně shledání během devadesátkových koncertů s tehdejšími hvězdami, které vás samozřejmě určitě poznají i po dvou dekádách?
No a to mě právě nesmírně těší! Že mě poznají, že se obejmeme, že je to vřelé, jako kdyby ten čas vůbec nebyl. Takže si toho moc vážím. Samozřejmě to je euforie. Devadesátky jsou neopakovatelná doba a každý člověk, vidím to na těch tvářích, když přijde a je tam a slyší tu muziku, každý to má spojené s něčím, co prožil. Jsou to první lásky, možná první útěk z domova, nebo hádka s rodiči, usmíření. A vlastně všechno to naskočí zpátky. Takže si to vždycky moc užiju.
5. dubna 2023 |
