Říkat tomuto na pobřeží usazenému hotelu Stará dáma se začalo už dávno. Nejen proto, že se tento třípodlažní objekt, který spíše připomíná z cihel vystavěný hrad či zámek, tolik odlišuje od moderních výškových budov ve svém těsném okolí. V nenápadných obrysech je posmutnělou ukázkou elegance někdejší nizozemské secesní architektury i fyzickou připomínkou ne zrovna radostné minulosti.
Je to totiž místo, odkud se lidé vydávali na cestu jen jedním směrem. Prošel jím – částečně podle archivních záznamů a nabobtnalých místních legend – snad víc než milion doufajících. Zpět se nevraceli. Dílem proto, že nechtěli, nebo v obavách o vlastní život ani nemohli. Často se jim ani nedostávalo prostředků na návrat.
Mnozí nejspíš svého rozhodnutí později litovali, ale vzpomínky na tento zvláštní hotel je provázely celý život. Svou poslední neklidnou noc v Evropě totiž strávili právě tady. Přemýšleli o tom, co opouštějí a nechávají za sebou, a před usnutím nejspíš doufali, že je za Atlantikem čeká nová existence.
